Pevek2

Loznitsa umi atmosferu, umi silne situace, umi vykreslit milieu a tentokrat mu skvele vychazi i konstrukce prostoru v nekonecnych lesich. To vse podtrhuje skvely zvuk, skvela kamera a skveli herci. Ale mohlo to byt jeste lepsi, kdyby si odpustil flashbacky, protoze ty mu nesly uz v Mem stesti. Chaosu v postavach jako ve svem prvnim hranem filmu jimi sice nedosahuje, ale kazi si sevrenost pribehu.

Docela zajimavy napad se v sesti dilech stava opakujicim se kolovratkem par konfliktu a par informaci. Ze jsou akteri nesympaticti neni nutne na skodu, na skodu ale je spise jejich vyber. Hnikova mohla vybrat napriklad nejaky par, kde neni tolik dominantni zena ale naopak muz. A jako velke selhani dokumentaristickeho pristupu povazuji jeji pristup k respondentum, protoze se ji zjevne az do konce nepovedlo prorazit jejich hranici autostylizace. Nejmarkantnejsi to je u katolickeho paru, ktery v podstate jen odrikava, co si nekde nacetl nebo si dopredu ujasnil ze bude odrikavat.

Malick vetsinoveho divaka cim dale vic irituje tim, ze mu dava cim dal mene klicu pro rekonstrukci pribehu. Vyzaduje daleko vetsi spolupraci, nez jake je nekdo, pro koho je limitem Shawshank Redemption, vubec schopny dosahnout. Me ale ta rekonstrukce z maleho poctu informaci bavi a navic dostavam i dostatek casu na premysleni. Jsem spokojeny a to i presto, ze mi predchozi Strom zivota i starsi Novy Svet prisly jako jeste o tridu lepsi filmy.

Ke kladum filmu patri neotrely a presny vyber hercu, naznakove zobrazeni a ramovani i zvukova dramaturgie. Kdyz se ale vezme, jak moc edukativni se snazi byt scenar a jak Stransky nevybalancoval, co bylo kazdodenni, co zajimavost a co by komu mohlo a nemohlo projit, zustava po shlednuti litost po tom, jaky potencial byl zase promrhan...

Call Girl se rozjizdi jako osobni film, ve kterem se stretnou zazrany vysetrovatel, dve naivni holky a chobotnice z ministerstva vnitra. Je to cele chytre napsane, ma to atmosferu 70. let i Stockholmu, ktera by se dala krajet a na to jak je to dlouhe to slape paradne.

Skoro tak pozersky film jako Bertolucciho Snilci. A to neni pochvala...

tak je to holywood a obcas to ma nechtene vtipne momenty (deti v lese napriklad). Ale jinak se mi variace na provareny pribeh jjnak docela zamlouvala.

Adaptace skveleho romanu Agoty Kristofove je v rade ohledu skvele udelana. Zajimava je predevsim adaptace pomoci fragmentu. Ale stejne jako by mi neco schazelo...

Blazni a mentalne postizeni jsou jedini, kdo se chovaji jako lide. Ti takzvane normalni od doktora po obludneho Paula Claudela jsou odpudive kreatury, ktere kazou sve filozoficke traktaty ale cokoli lidskeho jako radost nebo soucit je jim uplne cizi. Postava Camille je na hranici mezi nimi. Jeste neni odpudiva jako oni, ale take se pres prsty diva na ty takzvane blazny. I tak se ale divak s ni muze ztotoznit. Dumontovi prekvapive vychazi i kombinace stylizace a nestylizace hercu. Pro me velmi silny film.

Farhadi variuje to, co velmi dobre umi. Jemne pootacet optikou pohledu na sve hrdiny, naklast na rozchazejici se manzele neprijemnosti (tentokrat jak uz nazev napovida pujde o minulost) a prihodit tam trpici dceru. Stejne jako Rozchod Nadera a Simin to cele tahne kriminalni zapletka. A zenske hrdinky jsou tentokrat jeste protivnejsi nez v jeho predchozim dile. Presto prese vsechno je to ale jiny film, ma v sobe vic intimnejsich a jemnejsich momentu, par lepsich detailu, jiny (a rekl bych lepsi) rytmus, mene schvalnosti a teplejsi barvy. A navic od zacatku napeti, ktere si v leccems nezada se Zvjagincevovym Navratem. Proti nemu ale zustava Farhadi civilnejsi.