Pevek2

Perfektni je, jak autori udrzuji v politice lidsky faktor. Jde o deskripci prace premierky, jako kdyby to byla jakakoli jina prace. Tomu napomaha verohodnost i realisticnost. Vecna skoda jenom je, jak to ma tendenci se do sebe skladat a jednotlive linky rozvijet a uzavirat, cimz se z verohodneho pribehu obcas stava zase jen dobre promazany strojecek.

Vitez z Locarna ma velmi jasny a vytribeny styl. I pres to, ze se rozjizdi velmi pomalu a i ja, ktery si jinak pomale filmy uzivam jsem uvazoval o jeho nedokoukani, me prave styl zhruba po 45 minutach zacal tesit natolik, ze Pribeh me smrti zacal bavit. I tak je ale 2 hodiny a 24 minut hodne a o dvacet minut mene by filmu vubec neskodilo. A pak me zas az tak neohromoval pribeh ve kterem proti sobe stoji Casanova a hrabe Dracula. Je to takovy trosku kulturne-historicky cinefilne-literarni Vetrelec versus Predator, ale obsahu jsem v tom zas az tolik nenasel.

Loznitsa zvolil jako metodu observaci. Diky tomu se vyhyba hodnoceni a dostava divaka primo do stredu deni. Tak je mozne videt pateticke sceny, odhodlani, recniky i prehlidku silencu (napriklad basnik s modrym baretem na hlave). Podstatne je ale videt deni bez predem danych fanouskovskych nalepek z medii obou stran barikady. Tady jsou proti sobe postaveni lide v mezni situaci, kdy ani jedna strana s pro ni pochopitelnych duvodu nemuze couvnout. A pak se zpravidla deji hrozne veci. Z Loznitsova filmu beha mraz po zadech.

Hravy film, ktery pripomene nekterymi postupy treba Lasku shora Petra Marka. Oproti ni ma ale jasnejsi a nejspis i promyslenejsi vypraveci strukturu. Cira radost. Paradne pokecal je totiz chytrejsi film, nez jak se tvari. A pokud vam nekdo bude tvrdit, ze ten film neni o nicem, tak nema pravdu. Je o komunikaci.

Realisticky portret vcelarske rodiny, ktery zije a dycha. Skoda jen satiricke vlozky s reality show, ta mi to trosku zkazila. Ale za videni to stoji jen treba kvuli scene s velbloudem, skakanim do louzi, chozenim na zachod nebo vylitym medem. I presto si myslim, ze v Cannes letos byly urcite lepsi filmy.

Neskutecne intimni obraz dvou japonskych rodin na brehu more. Utis vodu je zaroven sintoistickou meditaci nad tim, ze ti, co jiz odesli stale zijou ve svych detech a vubec v dalsich generacich. Neskutecna nadhera.

Proti systemu se neda bojovat a s moci clovek vzdy prohraje. To je na 140 minut hodne banalni sdeleni. Navic kdyz ma film cenu za scenar, tak by si alespon nemusel pomahat nejakymi pochybnymi berlickami. Zvjagincev vsechno vysvetluje doslova a pomrkava na zapadni publikum (neprehlednutelny napis Pussy riot v televizi), ale pak si dovoli dramaturgicky uplne nesmysly. Proc se Koljova zena spusti s advokatem? Proc to udela tak hloupe na miste, kde je jeji manzel, policiste a hromada zbrani? Proc je advokat tak pitomy, ze vleze starostovi do auta? Neuchvatil me ani zmineny vizual, ze ktereho trci, jak filmari premysleli, kam tu kameru postavi tentokrat. Od Zvjaginceva je film urcite razantnim gestem (videl jsem ale rozhodne razantnejsi a lepsi treba od Loznitsy, Lucikova, Balabanova nebo Serebrennikova) ve smeru k ruske politicke scene. Kdyz si ale vzpomenu, ze to byval mistr pribehu s tajemstvim a presahem, tak je pro me Leviatan logicky zklamanim. A cena za scenar se mi pak jevi ani tak za scenar, jako za politiku.

Ovashvili s naprostym minimem prostredku, postav a motivu skvele ukazuje cas prace, cas seti i cas sklizeni. V zemedelskem i v tom prenesenem slova smyslu. Cas dava divakovi (pokud o to stoji) moznost pochopit, proc se hlavni hrdinove tak boji o urodu. To by na velky film vlastne docela dobre stacilo. Jen v prenesenem slova smyslu roste nejen obili, ale i vnucka. A tato linka je intimni, dojemna i napinava a obejde se bez vsech tradicnich klise. Pro me rozhodne jeden z nejlepsich filmu, ktere se ve Varske soutezi vyskytly za par let.

Timbuktu vypravi v duchu a v rytmu tradicnich touareckych vypraveni a pisni. Zaroven je ale vtipne, archetypalni a presne. To, ze i islamske radikaly popisuje jako lidi je jeho hlavni prednost, protoze tim jakoby mimodek charakterizuje i to, z ceho ten radikalismus vyrusta. Z neprijeti sebe sama a sve hrisnosti. K tomu ostatne odkazuje ve svych par vetach i predstaveny mesity, ktery vyhlasil dzihad sam sobe, respektive zlu v sobe. Ti radikalove na to jdou naopak, vsem zakazuji kourit a pak musi chodit kourit na tajno za kopecek. Timbuktu se neboji humoru, ale uhrane predevsim svym vizualem pouste, architektury i pisku, ktery se presypa tak, jako samotny pribeh...

Navratu do minulosti uz bylo v ruznych filmech nespocet. Ten Lvovske je lepsi v tom, ze vrati poucenou a hlavne vyzralou hrdinku a misto na neskutecne precizni variovani toho, jak motyli kridla zmeni detaily a detaily celek Lvovska hraje s pomijivosti casu a zachyceni prchavych vzpominek. Vubec jeji prace s emocemi je daleko podstatnejsi nez materialisticke hledani a meneni chyb.