Isherwood

Dát dokupy takhle komplikovanou pomstu, je docela slušný oser. Zvlášť, když si k tomu vyberete neortodoxní nástroje a vymyslíte si ještě složitější schéma. Naštěstí u olomoucké kriminálky pracují retardi, takže toho stihnete vykosit víc, než jste možná sami doufali. První dva díly jsou průměrná žánrová standardka, které moc nejde práce s napětím, a postavy jsou spíše takové roztomilé karikatury (kde svoje zadání pochopil akorát výtečný Michal Isteník) kteří se ve vyhrocené situaci spíše trapně plácají, než aby opravdu něco řešili. Hřebejk ze sebe sype rutinu, která za každou cenu potřebuje zabít tři nedělní večery, přičemž jej sráží Jarchovského scénář, který závěrečnou epizodu zvrtne do čistého pekla tvůrčí lenosti, kdy se banality mísí s nonsensy. Závěr už vše jenom korunuje. To není prostor pro diváckou fantazii, to je břídilství.

Realita zde hraje v (ne)prospěch filmového média. Paradox, na kterém se bude v dalších epizodách stavět, nebo naopak podkopávat. Faktografická přesnost jako prostředek odosobněného vyprávění, kterému by, při vší vůli, na poli fikce nikdo neuvěřil. Chci více vztahu k postavám, jinak to z pozice neutrálního „dokumentu“ se štědrým rozpočtem za zády, zásadně promarní příležitost.

Realizační možnosti hollywoodského blockbusteru na maximu, o tom není sporu. Řemeslně vycepovaná jízda, která nemá čas váhat, ani škobrtat. Ale emočně mě to minulo víc, než jsem si byl v první moment ochoten připustit. Očekávání Thanosova nekompromisního bodycountu mizí lusknutím prstu a tam, kde se jiným kutálely slzy, už jsem jenom nervózně poposedával. V té velkolepé ždímačce emocí jsem si tak užil vlastně jednu hodně nečekanou, a to když si dva dospělí chlapi po cestě k autu jen tak pokecají. Zbytek mě minul. O Kevinu Feigem se jednou bude vyučovat, všechna čest.

„Ha ha ha.“ (Vincent V., 14 měsíců)

První díl je jak z žánrové učebnice. 30 let starý mord, nejasná dětská fantazie a boží práce se zvuky a kamerou, která maximálně těží z atmosféry vedrem spalované vesnice, navnadí diváka do plných obrátek. Když ale druhý díl začne až příliš okatě vynechávat některé motivy a postavy, nemusíte být ani o moc bystřejší než komisařka Výrová, aby vám došlo, kdo erbenovsky nechal rozetnou dítě vpůli. Od momentu s fotoalbem už je to čisté „lazy writing“, kdy se vše rozetne tím nejbanálnějším způsobem, a i přes nesporně působivý závěrečný monolog v lese, je to prostě selhání hned několika tvůrčích složek. Vlastně mi, vzhledem k vývoji některých postav, přijde jako zajímavější varianta, že mohla vrahova identita zůstat navždy skryta.

Černá kněžka Germánia pluje prostorem i časem a nechává se vzývat šesticí uctívačů. Tohle už není videoklip, to je desetiminutová nálož, která vydá za 2 celovečeráky. Vizuální stylizace dějinné marnosti takhle naposledy vynikla u Field in England, kterého si osedlal technokratický jäegermeister, a spirituální náboj to má jak This is America. Jasně, je to čirá provokace, ale ta Rammstein provázela i tehdy, když jim ještě nekoukaly šediny z řídnoucích vlasů. České zpravodajské titulky plní pruhovaná pyžama postávající pod oprátkami na dvoře koncentračního tábora, ale tak laciné to není. Moment vzdoru napříč dějinami je střihová dokonalost, která stíhá emoce s urputností vlčáka. Nepopírám ale, že za kompletní dějepisnou referenční příručku seženu potkaní flek u klerikálního feastu.

Dost možná jedno z nejlepších seriálových zakončení vůbec. Beze srandy. Cokoliv utahovat by automaticky znamenalo sklouznout ke klišé, ale tahle volně plynoucí rozlučka, která vrací do hry komediální podtón, jenž, ruku v ruce s funusovou atmosférou, nutně hořkne, ukazuje, že sebevědomá tvůrčí vize je víc, než laciná podbízivost tradičnímu publiku. Ty nedohrané party mě vůbec nemrzí, naopak připomínají, že někde plyne život i po osmi týdnech sledování dál, bez vůle to radikálněji změnit. Prušinovský je momentálně daleko nad tím, co jsem až doposud v tuzemsku považoval za vrchol.

Asi to pár kritiků shodí z mostu a povýšeně pohovoří o (ne)kvalitách, přičemž se nezapomene otřít o myšlenkové podhoubí, ale já cením především ten čistý průnik napříč diváckými preferencemi, které slibují bavit všechny, ať už si dáváte dýňové latté v Praze a spíláte zbytku republiky do vidláků, nebo naopak v zapadlé severce pijete na sekeru pátého gambáče z umaštěného půllitru a hrdě nosíte odznáček s českým japoncem na džínové vestě. Dokoukat už to musím jenom proto, abych věděl, zda-li ten balanc Prušinovský s Kolečkem udrží, nebo pak někdo bude psát nasraná udání na neobjektivní dramaturgy na Kavkách. První díl je čistých 10/10, tohle se tady rodí jednou za dvě dekády.

V polovině seriálu jsem se přistihnul, že mě svrbí prst nad Wikipedií, abych z ní nevysál všechno info o tomhle případu, ze kterého bizarnost jenom kape. Vydržel jsem až do konce a pak žasnul nad tím, že Ben Stiller přeci jenom trochu obrousil hrany, především co se povahy hlavního dua týče. Tahle dvojka nejsou vysmátí muklové, ale párek zmrdů, který je vám možná sympatický castingem, ale ten útěk jim ve svém hlubokém spravedlivém jádru vlastně ani nepřejete. Šel by z toho udělat dvouhodinový film se stejným poselstvím, ale pak bychom byli ochuzeni o precizní režijní jízdu, kdy si Stiller přesně vodí hrdiny i soundtrack, který pracuje s náladou, která jde proti diváckým očekáváním i žánrovým klišé. Plyne to zvolna a tušíte, jak to dopadne, ale tohle týdenní trýznění, kdy nedočkavě přešlapujete u televize a čekáte, až bude ve stream service aktivní tlačítko "play", jsem nezažil léta. Za tou zdánlivě prostou a šedivou fasádou věznice se skrývá hodně, systémová obžaloba, rozbité rodinné vazby i neuvěřitelný motor touhy po svobodě. Přičemž vyzobávat si můžete dle libosti. Do budoucna to nebude trvalka, chybí tomu víc diváckých highlightů i větší tah na pozlacená ocenění, ale obrovský pocit skvěle odvedené tvůrčí práce ve mě zůstane ještě dlouho.

Po zhlédnutí mám víc jak otázek, jak odpovědí, ale jako zrychlená poznávačka vzestupu mladého fašounka velmi poučné. Citelně mi tam chybí myšlenkové hnací motory a motivace k buzeraci desítek podobně naladěných kluků, ale ohlédnutí do historie nabízí paralely, které mnohé mezery vyplní samo. Tuším v tom škodolibý režijní záměr, ale závěrečná návštěva kadeřníka a proslov na náměstí už jsou jak z jiného světa. Uznání potvrzuje sedm zdvižených pravaček z desíti.