Isherwood

Dokud Praha vypadá jako nejhnusnější místo na světě, které je až do morku prolezlé estébáky, je to fajn. Pak se rozehraje velká špionážní hra, která pohltí sebe sama. Nevadí mi nedivácký přístup a vršení otázek bez odpovědí, vadí mi ty béčkové zkratky a absence empatie vůči jakékoliv postavě. Chápu ty postranní úmysly, které brojí proti společenské ztrátě paměti, ale v závěru těch neopodstatněných šesti hodin už mi to bylo naprosto jedno.

Watchmen: Legacy. Lindelof jde logicky jedinou možnou cestou, takže na původní Watchmeny i Minutemeny pouze vzpomíná a buduje svůj vlastní svět, který zákonitě spouští ideologická stavidla současnosti, přičemž stíhá být plně moderní, i přísně retro. Že to koncepčně působí jako nová řada Leftovers, nepřekvapí, překvapí ten okolní hejt, který je ve své argumentaci takový… roztomilý. PS: Hudba to posouvá minimálně o dva levely nahoru.

Tohle se nedá hodnotit už ani ironicky.

Občas mám potřebu si vnitřně analyzovat, kde přesně se v tvůrčím procesu stane chyba. Kdy ten úctyhodný záměr, který se vydal k realizaci, narazí na svůj „breaking point“, a nenávratně se odepíše ještě dříve, než doopravdy začne. Alternativní pravdomluvci v čele s J. O. pak prožívají extázi a v mohutných výronech zaplavují socnety výpověďmi o tom, co se to za jejich 135 korun českých měsíčně zase vyprodukovalo. Vidím v tom vodu na mlýn těmhle otrokům mediálního ega, pro které je výslunní v podobě pokrouceného vidění světa, mantrou jejich životů. Ať už je původní formát jakýkoliv, tak moderátor i s hosty sedící za stolkem je pasé už asi 20 let. A to pojmenovávání pravd a lží směrem k bulváru je jak z přednášky na základní škole. Ten bod zlomu vidím v chabé dramaturgii, která se bojí ostřejšího našlápnutí směrem k opravdovému bordelu mediálního prostoru. Kdy vyzobat tu profesionálně zpracovanou debilitu, která hladí srdce konspirátorů, a konfrontovat ji, bez obalu popsat a označit jako opravdovou debilitu, musí dát minimum práce, ale chce pořádný koule. Stojí za tím schopný tvůrčí tým, svým jménem to ale zastřešuje jedna z nejkonzervativnějších institucí u nás. Vykašlete se na humor, Háma i Pawlovská mají zenity dávno za sebou, tohle musí sklouznout do férové publicistiky, jinak se tomu budou lidi jenom smát. Hrozně mě to mrzí, byť tomu ještě šanci dám. Ale ode dna se to bude odlepovat hrozně blbě.

Vybroušený diamant. Jasně, je to filmařská exhibice fanoušků žánru, ale v třetím dějství došla svého vrcholu. V těch esteticky vymazlených kulisách (neony s deštěm fungují vždycky) se odehrává festival tvůrčí fantazie, která odmítá polevit a sype z rukávu jeden highlight za druhým. Ty nekompromisně dlouhé, přehledné a bezezbytku fyzické akční scény jsou v mnoha ohledech až na hraně transu, a je úplně jedno, jestli se zrovna střílí, listuje knihou, nebo rozkazuje psům. Příběh je fantasmagorie, každá druhá replika je deklamací, ale pramení z toho nemálo ironických dialogů a komediálních výstupů. Dál už to hnát nejde. A pokud jo, tak ve čtyřce souboj Reeves vs. Iko Uwais, prosím pěkně.

Portál do jiné dimenze už nikam nevede a stal se vedlejším. Zpočátku jsem měl podobné rozpaky, jako mnozí okolo, ale pak Dufferovic v posledních dvou dílech chytnou otěže a je to jízda. Pubertální lásky vytryskly mohutným gejzírem, přátelství se utužila, charakterové proměny svědčí o chuti jít dále, přitom se sem tam vynoří sovětský Terminátor, a pak už jenom láskyplně smlsáváte jednotlivosti. Třeba ten fenomenální rozhovor na poblitých hajzlech obchoďáku a s ním zmrzlinovou bohyni Mayu Hawke, Neverending story, kdy to všechno rupne do správného žánru a injekci destilovaného dojáku rovnou do slzného kanálku. Kouzlo je fuč, ale zbytek světa se točí dál… a taky upside down.

Skoro jako od Hitchcocka, ale fakt jenom skoro… Strach to má hodně v malíku, stačí mu málo, aby si postavy povodil správným směrem, herci si to dávají bez výdechu a ten suterénní byt anonymního pražského činžáku zmenšuje hrací plochu s ubíhajícími minutami naprosto fantasticky. Je proto až s podivem, že se vše podřizuje naprosto retardovanému scénáři, kdy Epstein na sílu tlačí všechny ty ohrané motivy „home invasion“ žánrů, ale sám se brodí v bahně klišé a logických nonsensů (na ty klíče ve světlíku by fakt nebyl potřeba MacGyver, aby šly ven!), přičemž to luxusně pohřbívá Hádkovou postavou, která z úlisného zmrdečka lusknutím prstu vyrobí násilnického hajzla, ale bez opravdového přerodu, bez ochoty více zapracovat na motivacích. Pak už je to jízda dolů, kdy Bohdalová jede, Hádek koketuje s hranicí parodie (ale tak nějak to ustojí) a ten vychtěný závěr, co má jakože být drsnou katarzí, očekáváte a tak nějak se mu i pousmějete… blbě, ironicky, úlevně. PS: Chápu, že je Jiří oddaný katolík, ale s Markem si své „ano“ neřekli v kostele, takže zrealizovat text jiného scenáristy by fakt nebyl žádný hřích.

Událost. Prvotní rozpaky mají rychlý poločas rozpadu, protože ty odosobněné momenty nakonec vyniknou více, než tklivé tlačení na pilu. Scenáristická univerzita, kterak zacházet s licencí „based on true story“ a přitom zůstat v pozorovacím módu. Dokonalá studie lidské arogance, absence pokory a neochotě podívat se pravdě do očí. Vršení lží v přímém přenosu, který k nám putoval víc jak třicet let. I přes všechen respekt ke všem kritickým výtkám, ten hype je naprosto zasloužený.

Nejnapínavější fyzikální přednáška všech dob. Nukleární rozštěp mezi famózní herectví a čistý střih. Proslov o lžích, které vrší dluhy vůči pravdě, je scenáristická perla, která se rodí jednou za sezonu.

…a realita je horší veškeré myslitelné fikce. Čert vem osobní roviny, tady nenahlédneš do jádra, jádro nahlédne do tebe. Namísto popcornu jódové tablety.