Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Animovaný
  • Krimi

Recenzie (1 395)

plagát

The Last of Us - Nakažení (2023) (epizóda) 

Čistá práce. Joel s Ellie ve své pouti možná popošli sotva pár metrů, pronesli minimum slov, ale hlavním hrdinou druhé epizody se stal širý, polopustý svět, který ohromuje šířkou a uchvacuje detaily. Jsou za tím nekonečně hodiny lidí od trikových studií, kteří tímto posunuli benchmark diváckého opojení na novou úroveň. Vzhledem k obsáhlosti materiálu je TV formát nutnost, 50“ obrazovky jsou však pro tento vizuální masterpiece málo. À propos, celá pasáž v muzeu je jedna velká žánrová paráda.

plagát

The Last of Us - Když se ztratíš v temnotě (2023) (epizóda) 

Furt váhám nad tím, nakolik mi nutnost adaptovat hru, která je spíše interaktivním filmem, přijde opodstatněná, ale i když úvodní díl nenabídne nic, co by mě vysloveně odpálilo, zároveň tomu nejde nic vytknout. Ty drobné spory velkých věcí poletují ve vzduchu celých 80 minut. Že měřítko zhrouceného světa bude ve své šíři stejně důležité, jako intimnost vztahů, kde morálka padla a zůstala animální touha přežít. Pedro diktuje, Bella tou frackovitostí dojde k divákovi určitě taky.  Pokud to v dalších osmi epizodách naplní ducha hry, je mi už vlastně dopředu trochu líto, že si to neužiju z pozice neznalého diváka. Pracovně tomu říkejme třeba Mazin-Druckmann paradox.

plagát

Klan Gucci (2021) 

Povrchní jízda po laciném pozlátku módních mafiánů, která se rochní ve vlastním nabubřelém šovinismu, ale pod kůži se nezaryje ani jedenkrát. Scott je velký pán, sto padesát minut sfoukne suverénně jako Aldo svíčky narozeninového dortu, kde i tu dýchavičnost odpustíte, ale když to pak celé dojede, trochu vás zamrzí, že si to na streamu nevzal do parády odvázaný showrunner, který by se se nebál osm až deset hodin provláčet postavy něčím hlubším.

plagát

Jurský svet: Nadvláda (2022) 

Recyklát ještěří močoviny, kde do splašků odteklo všechno dobré, a zůstal nevábný koncentrát toho, co je v hollywoodské fabrice špatně. Ledabylý scénář jede stejné schéma už po šesté, přičemž absolutně pomíjí všechny možnosti, které prehistorická monstra, rozlezlá po celé planetě, nabízí. Kloubení nové party se starou je bez kapky překvapení a jediné jiskry, rodičovské téma unylé, u triků jsem si občas vzpomněl na Karla Zemana, akční scéna na Maltě příšerně sestříhaná (Dan Bradley od druhého Bournea jede jednu šablonu) a jediná opravdu plnokrevná postava je Kayla Watts (která možná měla plnit kvótu, ale je to dobře napsaná a skvěle zahraná pilotka)… a jinak to všechno trvá nekonečných dvě a půl hodiny. V závěru začne Ian Malcolm trochu sypat hlášky a rozpustile si rozepne košili, ale tím to hasne. Nebýt dezertu v podobě sežraného chlapa na elektrické koloběžce, který mě upřímně rozesmál asi na 5 minut, dopřeji tomu maximální bídu.

plagát

Letuška - Série 2 (2022) (séria) 

První řadu jsem bral jako sympatickou hříčku, která vlastně ani moc netoužila nikam pokračovat. Ale ta záměrně přepálená špionská linka, ty povrchně líbivé hrátky s kamerou a střihem, fantastická Kaley („umím zahrát 2 výrazy, ale zužitkuju je na max!“) a hlavně alkoholoví démoni v abstinenčním deliriu, které jako kyselina rozleptávají osobnost i vztahy kolem, to vše mě bavilo vlastně víc, než prvně.

plagát

K zemi hleď! (2021) 

Skvostná satira, která tne do živého? Ale kdeže. Spíše hodně vychtěná záležitost, která selhává snad ve všech disciplínách. Kope kolem sebe bez rozmyslu a občas zaskóruje spíš tak nějak mimoděk. Že je lidstvo v jádru banda nenažraných kreténů, které je poháněno chtíčem mamonu a touhou být na tom lépe než soused, není nic nového. Ale vyřvává to do světa s úsměvnou naivitou mladých puberťáků, kteří chtějí spasit svět s transparentem v jedné a dlažební kostkou ve druhé ruce. Možná tyhle ohrané myšlenkové „přesahy“ někomu stačí, ale když už jedu tu nejlínější dramaturgii, tak sakra beru zavděk možnost být opravdu chytrý a především vtipný. Tahle sbírka karikatur bez jediné plnokrevné postavy jenom cestuje po Americe, deklamuje koncentráty mediálních výronů, miliardářských komplexů a politické klauniády, kde je fajn hledat všechny reálné předobrazy, ale na vlastních nohách nestojí absolutně nikdo. Je to jak vtipy, co mi občas vyprávějí čtvrťáčci ve škole: má to zmatený začátek, v průběhu se všechno asi 4x zopakuje a pointou už mu musíte pomoct, jinak to v životě neskončí. Jen tohle postrádá snahu a roztomilost. Blahosklonný úsměv nikde. Prostředníček vzhůru.

plagát

Shoky & Morthy: Posledná veľká akcia (2021) 

Nejkomplexnější český film za poslední dekádu. Fakt. Všechny ty převzaté zahraniční vzory jsou seskládány do ryze českého celku, který funguje ve všech myslitelných polohách. Ta satirická struna směrem k místní YT scéně by možná mohla být ještě o něco ostřejší (a možná právě proto nejdu s hodnocením do plných), ale vše ostatní jsem si užil královsky. Nemá smysl jmenovat jednotlivosti, ale scéna s hovnem je přesně taková, jakou si už kdekdo přál natočit, ale nikdy to nevyznělo přesně v té vybalancované míře demence a vtipnosti tak jako tady. Budu dělat, že tohle všechno nebyla náhoda a opatrně chci druhý díl.

plagát

Duna (2021) 

ZÁŽITEK. Stává se to jednou za pár let, že usednete v kině do sedačky, díky předloze tak nějak tušíte, co vás čeká, ale po pár minutách se všechny představy začnou bortit, protože všechno, co se na plátně děje, vás bezpodmínečně na 155 minut uhrane. Ani jedno políčko filmu nepřišlo nazmar, syntéza obrazu a zvuku na maximu, gigantické vesmírné koráby ohromují stejnou měrou, jako vás intimní příběh mladého mesiáše rozechvívá. Lidé, kteří tomu u Warnerů věřili, a přiklepli ten šílený rozpočet, jsou mí osobní hrdinové kapitalistického hazardu filmového byznysu. Jakákoliv objektivní kritika jde mimo mě. Spolu s Interstellarem stavím Dunu na piedestal nejlepších sci-fi 21. století.

plagát

Tenet (2020) 

Nolan spřádá nitky času, obrací entropie a stává se definitivně vlastním žánrovým etalonem, který už nepotřebuje nikomu nic dokazovat a hraje s divákem podnětnou hru, která je v jádru naprosto opodstatněně jednoduchá, protože její kouzlo spočívá právě v precizní vypravěčské skladbě, která nutně žádá plnou pozornost a více zhlédnutí. Napoprvé jsem to vzdal a kompozice časových linií spolu s hřmotnou hudbou mě uvrhla do letargie. Teprve napodruhé jsem si vychutnal tu vymazleně složitou strukturu, která nutí k přemýšlení a nedává nic zadarmo. Ve všech směrech fascinující a pohlcující zážitek, který vykazuje tak unikátní produkční hodnoty, až jej nelze téměř k ničemu přirovnat. Čtení Q & A rozborek k tomuhle filmu beru jako důkaz, že divák je vlastně pouze malým soukolím velké hry jednoho Principu.

plagát

Nie je čas zomrieť (2021) 

Po projekci jsem tomu napálil plnou a spokojeně vychutnával dozvuky zážitku přeplněného testosteronem i adrenalinem, abych druhý den začal mírně váhat ve prospěch „objektivních poznatků“, že to má dost jalového záporáka a mnohdy až přehnaně urputnou snahu dotáhnou všechny linie z předchozích štací. Jenže tohle je láska, čistá a upřímná. Spectre mohlo být plnohodnotným epilogem a díky za to, že není. Daniel Craig si v No time do die došel pro komplexní rozlučku, která oplývá velkými emocemi, které se rvou o místo v divácké přízni s absolutně archetypální bondovkou ze staré školy, kde svou úlohu do puntíku plní právě výše zmíněný záporák s naprosto „full-retarted“ motivací a Q servírující hračky, kterým se o necelou dekádu dříve vysmíval. Fukunaga to láduje v neskutečném rytmu (ten tolikrát zmiňovaný výpadek tempa uprostřed filmu máte kde, vážení?) a všechno nechává běžet v naprosto vymazleném a kompaktním celku, kde není prostor pro vrcholy a propady, ale promyšlenou souhru citových výlevů a fantastické akce. T. C. může viset pod vrtulníkem a padá mi brada, ale když si potem a krví zbrocený Craig na jeden kamerový zátah vyšlápne schodiště, přičemž mu přihrává hřmotná Zimmerova hudba (opuštěný ostrov, hello Modern Warfare!), pořád vím, který agent s povolením suplovat buldozer, u mě bude už navždy nejvíc.

Ovládací panel
23. naj používateľ Česko
1 813 bodov