Isherwood

Když nemůžete v noci spát, řeknete si že oceníte i německý šestákový thriller, který vám Prima nabídne někdy okolo půlnoci. Zvláště, když začátek o tajemném hotelu, kde podezřele umírají lidi, vypadá jako solidní starosvětská pocta hororovému žánru. Jenže sotva se hlavní hrdina pustí do rozpálených marockých ulic na vlastní detektivní pěst, začne na vás vyskakovat z obrazovky jeden ‚wtf?!‘ moment za druhým, kdy se hrdinové chovají jako naprostí kreténi, jimž někdo vytloukl z hlavy logiku a zdravý rozum. O jejich protivnících nemluvě. A ten závěr s promluvou a zájmy jak od klasického bondovského záporáka… auvajs!

Dětinsky infantilní zábava, která se sice s originalitou moc nepáře, ale na rozdíl od předchozího dílu solidně pobaví. Vyčítat tomu sice lze mnohé, ale dělá to leda tak ten, kdo nevidí, že tam pobíhají mláďata a řeší se uvědomělost rodinných vztahů. Za Peggova Bucka palce nahoru.

S filmovou sérií Paula Andersona to má společného pramálo a nakolik se to dotýká původní předlohy od Capromu taky netuším. Každopádně jako samostatný film to rozhodně obstojí. Plusem je určitě videoherní stylizace, jíž neodpovídá jen vizuál, ale i dějová stavba a (tak trochu bohužel) vymakanost charakterů či dialogové promluvy. No, i přesto to však utíká v solidním tempu a když přimhouřím oči nad faktem, že za pár dní si na to ani pořádně nevzpomenu, můžu to označit za velmi slušné akční béčko.

Co mi na téhle crossoverové sérii vadí nejvíce je fakt, že ze dvou ikon hororové sci-fi vytřískali tvůrci duši a zbyl pouze marketingový produkt. Načančaný a zabalený tak, aby přitáhnul masy, a vykastrovaný natolik, aby to bolelo všechny, které táhnou k sériím sebemenší sympatie. Straussové dokonale pochopili zadaný úkol, ale při koukání na jednotlivé díly nepochopili ani jeden. Takže se vezou na vlně citací (ponejvíce Camerona), které prokládají módními kličkami mezi hranicemi korektnosti (mrtvé děti i těhotné ženy, zajímavý kill-list). Výsledek je nechtěné béčko, kterému kraluje… Predátor. Jeho suverénní lovecké instinky baví stejnou měrou, jakou byli Vetřelci degradováni do rolí postradatelného hmyzu. Řekl bych, že děcka to pobaví, ale můj třináctiletý brácha zkonstatoval, že lepší by bylo zadaptovat hru, než vytvářet takovýhle… shit (dodal jsem).

Naivně jsem si myslel, že s odstupem času přivane nostalgie sympatičtější auru i na tenhle filmu, ale bohužel. Námět, který měl nakročený ke slušné dvojce z kategorie ‚dražší, větší, velkolepější‘, nakonec pohřbila Hopkinsova rutinérská režie. Tam, kde si McTiernan vychutnával masakrování vojenské jednotky, tam Hopkins jenom skládá obrázky jednolitě za sebe. Závan filmařské invence přichází maximálně tak v odkazech na Camerona. Danny Glover si střihnul ostřejší parafrázi Rogera Murtaugha, o zbytku škoda mluvit. Tři tečky vlastně jenom za ten lovcův arzenál, který si rád vychutnávám v rámci jedné kulťácké herní pecky.

Po nějakých deseti letech jsem si Predátora pustil znovu. Bez přehánění můžu zkonstatovat, že ten film je dokonalejší, než jsem si myslel. Parta ostrých žoldáků, na něž si uspořádá hon jeden mimozemský lovec lebek i po těch letech uchvacuje perfektní atmosférou, která těží především s plíživé voyeurské kamery a Silvestriho nervózní hudby. Nad tím vším drží pevnou ruku režisér McTiernan, který v 80. letech patřil v akčním žánru k absolutní špičce… a v devadesátých letech se zbláznil.

Pro všechny, kteří kdy přemýšleli o tom, jak by vypadala taková ‚pandemické after-party‘, přináší Juan Carlos Fresnadillo velmi (ne)uspokojivou odpověď. Zázraky tenhle španělský talent sice neumí, ale napumpovat film dynamikou, vyházet cokoliv, co byť jen zavání kompromisem, a vše okořenit pořádnou porcí beznadějné atmosféry zvládá na jedničku. Za doprovodu perfektní Murphyho hudby a s ansáblem výborných herců (Jeremy Renner se do uniformy na plátně narodil) nabízí vysokou porci adrenalinové zábavy, korunované hned několika vrcholy. Vyčítat tomu sice lze mnohé, ale ten film je jako zdatný chameleon, kterého budete obdivovat o to více, jestliže do jejich pavilonu nechodíte třikrát týdně.

Tenhle portrét dokonale vymydleného mozku se stěží dá brát skrz tradiční filmová měřítka. Na jedné straně geniální Tom Hardy, který plně definuje pojem ‚one-man show‘, na straně druhé otravný režisérův styl pseudo-intelektuálního vyprávění. Abych to hodnotil, musel bych to vidět znovu, ale to nechci. Sic se mi to líbilo a bavilo mě to, někde v koutku mě to strašně sralo. Musím si to nechat rozležet v hlavě. Každopádně nic rozporuplnějšího jsem neviděl od Kellyho Southland Tales (i když se ten příměr bude mnohým zdát notně mimo). Edit: Tak nakonec průměr. Vzhledem k výše vypsanému solidní kompromis.

Je to o Americe a o tom, jaká doopravdy je. Satira vyhrocená do takové absurdity, až z toho mrazí. Sic mi tam pořád vadí to, že některé scény jdou nepřirozeně ‚na efekt‘, ta Sachova odvaha prostě palce (a po druhém zkouknutí i hodnocení) nahoru zvedá.

Je to dokonale hrdinské, navýsost proamerické a detailně předvídatelné. Ale za ty směšné peníze to režisér rozjel ve vysokooktanovém stylu, který nepoleví ani vteřinu a když do rolí nekompromisních ranařů s kvéry v ruce obsadíte Dennise Quaida, Matthewa Foxe či Edgara Ramireze, nemůžete šlápnout vedle. Velmi spokojených a silných 3 a ½*. S vědomím, že druhé projekci se vůbec bránit nebudu, už jen pro tu sympatickou délku.