Isherwood

Společně s Klubem rváčů můj nejosobnější film. Zatímco ten první tepe hlavně co do podnětnosti myšlenek, Americká krása boduje v emocích. Když jsem ji viděl poprvé v prváku na střední, rozložila mě na několik týdnů a dokázala to při každé další projekci. Dneska už na mě působí trochu jinak, neútočí na základní pocity až přehnané sounáležitosti s hrdiny (což se možná ve čtyřiceti změní), ale jako dokonalý portrét lidí, kteří se rozhodli vzepřít konvencím, mě baví stále a emoce ve mně dmýchá pořád naplno. Vyzdvihovat dávno omleté (Spacey, Conrad L. Hall, Mendes) nemá smysl, snad jen doplním opomíjené (Cooper, parádní hra se světlem v noci) a dodám, že tohle je jeden z těch absolutních ‚top filmů‘ mého života.

Strhující napínavá jízda, která těží hlavně ze dvou věcí: 1) Končalovského pojetí omezeného prostoru vlaku, kdy napětí stupňuje prostřihy do řídícího centra, jenž přináší další překážky a problémy, 2) výborně napsaných a zahraných charakterů vězňů i bachařů, ke kterým cítit nějaké sympatie je vzhledem k jejich podstatě docela problém. Výsledkem je nekompromisní biják, kterému atraktivitu i po více než dvaceti letech zajišťuje hlavně neodolatelný chlapácký felling tvrdého dobrodružství, jako z rukou pánů Frankeheimera či Carpentera. K tomu druhému navíc odkazuje i tradiční synťáková hudba. Klasika.

Ne, tenhle film opravdu není ani tak o fotbalu (originálně pojaté ztvárnění samotných zápasů je výrazné plus!), jako spíše o jednom geniálním talentu, který musel dojít k osobnímu prozření. Michael Sheen je coby Brian Clough absolutně dokonalý. Nekompromisní vyřídilka, nepopiratelné charisma, ale taky sobectví a bezohlednost jsou všechny vlastnosti této anglické trenérské legendy, které zvládá s naprostým přehledem. A je to hlavně on, kdo tomuto konceptuálně ne až tak tradičnímu životopisu přihrává k finálnímu skórování do branky diváckých sympatií. Že je ten závěr faulem minimálně na žlutou kartu nepopírám, ale proč někdy nepřivřít oči. 4 a ½.

Judd Apatow dokazuje, proč i přes (pro žánr) smrtící stopáže patří k vzývaným polobohům. Může za to jeho neskutečný cit pro vytváření divákových paralel s vlastním životem, kde najít si ‚to své‘ není zase až takový problém. I přes smršť vulgarismů a pokleslého humoru to však funguje. Zvláště díky Rogenovu sympaticky civilnímu charismatu upoceného burana a Heiglové schopnosti působit i v těch nejvypjatějších emočních momentech uvěřitelně. Krásný konec.

Mistrovská hra se žánrovými proprietami, která stíhá napínat, děsit i bavit, často během jediné scény. Po třetím Spider-manovi dává Raimi jasně najevo, že soudnost neztratil a umí bavit sebe i diváky. Kdo hodnotí pod tři hvězdičky, ten prostě neskousnul, že si z něj Raimi udělal prdel. 4 a ½.

Omleté životní pravdy v tom nejsympatičtějším obalu. Dlouho mě nic tak upřímně nepobavilo a nedojalo zároveň. Pokud rádi brázdíte silnice zpoza volantu, není co řešit.

Absolutně bezproblémová akční jízda, ve které řešit fantasmagorický děj bude leda tak ten, kdo neustále doufá, že se Luc Besson po neznámé mozkové příhodě ještě dá někdy dohromady. Kontaktní souboje přehledné, nápadité a vtipné, parkourových kousků nespočetně. Kdyby režisér uměl stříhat (konkrétně lépe pracovat s gradací a chytřejším střídáním lokací), neváhal bych poskočit ještě o balkón výš.

Spíš než-li jako celistvý film bych to viděl na slepenec scének, s hodně kolísavou mírou vtipu. Ve škatulce scénáristy Curtis definuje sám sebe, ale jako režisér s nůžkami v ruce krutě přestřelil. Tuhle přehlídku výstavních exotů totiž nestíhá ani představit, natož tak rozvíjet, takže nebýt té herecké partičky, která to táhne hlavně výstředností a vlastním charismatem prohrál by na plné čáře. Udělejte z toho tříhodinový S.E. Cut a nebo rovnou šestidílnou sérii pro televize a je to za plnou, takhle zoufale znuděné dvě hodiny.

Když už z traileru vytušíte pointu, je něco špatně. State of Play je bezesporu vynikající thriller. Zvláště pro ty, kteří mají rádi konspirační teorie a jejich rozplétání je společně s hrdiny filmu baví. Bohužel ne moc pro takové diváky, kteří už mají něco nakoukáno. Kevin MacDonald sice vypráví chytře, velmi důmyslně klade indicie a je moc fajn pozorovat snaživé herce, kterak hledají jednotlivé drobečky ven z tajemného lesa. Jenže tak nějak celou zápletku skládá bez silnější razance, či výraznějšího autorského obtisku. Jako televizní řemeslník pro HBO by s tímhle bodoval, v áčkovém thrilleru prohrává na body s klišé. Čistých 70%, ale na čtyři to ale prostě nezaokrouhlím.

Zlý asiat, drsný černoch, hláškující černoch, bondovský záporák, jeho mrdatelná asistentka, charismatický generál, a dalších čtyřiadevadesát důvodů plus jeden navrch, proč nemít rád současný Hollywood. Tenhle film představuje pro jeho odpůrce dokonalý sklad munice i zbraňového arzenálu. Když se rozhlédnu kolem, plně chápu, proč takové kvantum diváků tlouklo hlavou o sedačku před sebou. Jenže… čekat od Sommerse cokoliv duchaplného je výsměch vlastnímu zdravému úsudku a já tomu filmu podlehl už od prvních vteřin. Když po půlhodine nastane akce, kterou by si jiný režisér nechal jako závěr, tetelil jsem se blahem, v momentě, kdy se zachraňuje 1 (slovy: jedna) Eiffelovka a zboří se přitom polovina (matematicky: ½) Prahy, uvažoval jsem, jestli existuje něco jako tvůrčí soudnost a zdravý rozum. A přitom stále není konec. Star Wars! Nejšílenější, nejneuvěřitelnější a nejzábavnější vysokorozpočtová demence, kterou může současná kinematografie nabídnout. Překopírujte své rozezlené komentáře ke dvojce Transformerů k tomuhle, padnou sem jak ulité. Bolí mě hlava, fakt že jo.