Isherwood

Totální overkill hned v několika filmařských disciplínách, který nebyl sražen do prachu ani časem, ani křemíkem lépe vysoustruženými následovníky. Vše o tom bylo řečeno, ale ta nepsaná cameronovská poučka, že akční scény musí sloužit příběhu a nikoliv naopak, zraje s každým zbytečně vygenerovaným megabajtem dat jako víno a je až s podivem, že akčních blockbusterů, které by fungovaly na podobném principu, se za těch šestadvacet let moc neurodilo. Osobně dám vždy raději přednost nerovné zákopové válce na planetoidu LV-426, ale i tak plně rozumím tomu, proč tohle v žánrové bitvě i po sfouknutí všeho nostalgického nánosu plně obstojí i v tomhle miléniu. Tohle přežije i den zúčtování, protože je to… (viz začátek komentáře).

Možná o chlup uměřenější a ve výsledku ne tolik ubíjející jako čtyřka, ale pořád nejhorší film série, potažmo celé Bayovy výrobní linky. Všechno, co kdy dělalo jeho filmy špatnými, je zde znásobeno do obludných rozměrů. Vizuál je naleštěný jako prototyp Mercedesu a smyslný jako křivky doktorky z Oxfordu Laury Haddock. Každý (a jak mi po hodině došlo, tak opravdu každý!) záběr je přestylizovaný kýč, jemuž je podřízeno i to, že pokud mají hrdinové stát v protizáběru padajícího slunce, bude jeho západ trvat i celý den (kuk na hodinky při finále). A někde pod povrchem toho zvráceného fetiše se skrývá děj, který nedává ani kapku smyslu. Série nikdy neoplývala hlubokou inteligencí, ale vždy to vyvažovala určitou dávkou šílenosti a pokleslé zábavy (Devastatorovy koule). Tady se první hodinu děj nehne nikam a s přesunem do Anglie to ztratí i poslední zbytky běžného tvůrčího postupu o stavbě, vývoji, návaznosti a alespoň kapce logiky. Tady absentuje vše, a i když Anthony Hopkins cítí, že tohle je jeden velký tvůrčí přehmat, užívá si to s nedbalou elegancí. A tím to hasne. Michael Bay je posledním rytířem filmové zhovadilosti.

S několikadenním odstupem to dozrálo. Jako adaptace přebujelé Kingovy předlohy výborné, jako horor o klaunovi se zálibou v mordování malých dětí o chlup slabší. Muschietti knihu osekal o ty nejkošatější větve, ale to nejpodstatnější, tedy děti, které se přestaly bát, a vydaly se vstříc zlu, vystihl bravurně. Skvěle vedené obsazení si sedlo a i přes mnohá zjednodušení to funguje. Graduje to výborně a finální střetnutí jde dokonce za hranici pečlivě, ale jinak vlastně velmi přízemně a uctivě zfilmované knižní imaginace. Každopádně tam zásadně postrádám To, jako takové. (spoiler!) Tedy jako těžce uchopitelné zlo, které se vtěluje do hluboce zasunutých strachů. V tomhle ale paradoxně může mít zásadní výhodu druhá, dospělácká, část. Pak je možné, že vznikne horové kombo, které si neoddiskutovatelně najde cestičku do žánrových učebnic. 4 a ½.

Je to jako vykuchat jádro Červeného trpaslíka, natáhnout jej na dvě hodiny, hodit do kouzelné krabičky, kde makají trikoví otroci a pak si nechat vygenerovat „film“. První půlka je ještě vcelku snesitelná, především Rocketovi se daří to, co v prvním díle nedovedl nikdo, tedy sázet osobité momenty a úderné hlášky, ale v momentě, kdy se definuje záporák, mi blesklo hlavou: „A je to v hajzlu!“, protože pak už jenom poctivě odškrtáváte všechny propriety standardního marveláckého menu. Dezert se nekoná, překvapení jakbysmet.

Major Fawcett nebyl doktor Jones, ale teprve až ve druhé půli mi došlo, že sleduju netradiční „based on true story“, protože něco tak starosvětského, velmi strohého a přitom co do diváckého požitku výživného, by žádný soudný producent neschválil, i když to stálo prostých 30 milionů. Bohužel to nevydělalo ani třetinu, a protože Hollywoodu vládnou účetní, mám trochu strach o modrookého blonďáka Hunnama, který (v českých kinech) v rozmezí měsíce předvedl dva diametrálně odlišné charismatické výstupy. Je to škoda, už jenom pro tu potemnělou atmosféru, soustředěnou a pečlivou režii a velmi nevtíravé glosy dané doby, by si to zasloužilo silnější diváckou odezvu.

Pane na nebi! Dark fantasy v kulervoucí vizuální palbě, kde je všechno tak strašně over the top, až plně rozumím divákům, kteří to pošlou do splašků. Tohle bere všemožné žánrové motivy a lepí je na oprýskanou historku s chutí, při které byl režisér naposledy před sedmnácti lety. U intra s gigantickými slony jsem ještě trochu váhal, ale pak v geniální střihovce Artuš dospěje a já věděl, že je to doma, protože dojde i na Ritchieho milovaný běh po schodišti s Pembertonovým úderným podkresem, přičemž to nezaostává ani při trikových orgiích, kdy všichni věděli, že se můžou urvat ze všech řetězů, včetně herců. Jude Law hraje záporáka ve stejném stylu jako Mladého papeže a je to naprosto dekadentní bomba. A Charlie Hunnam? Už v Pacific Rim mi přišlo, že na sladkého idola holek 20- má podezřele charismatu a tady ho úročí v nejlepší možné formě. Dost jsem nad cestou do kina váhal, trailerová kampaň byla hodně mdlá, ale když vidím, že při rozpočtu 175 milionů to má celosvětově vyděláno (2 měsíce po premiéře) cca 145 milionů celosvětově, je mi jasné, že to u Warnerů někdo kardinálně podělal. Nejlepší fantasy od Pána prstenů.

Fascinující produkční pozadí a ukázka realizačních možností hollywoodského velkofilmu na maximu, ale emoce na nule. Jako ve válečném dokumentu, kde ale absentuje výrazný voiceover. Chápu, že to byl tvůrčí záměr, ale poprvé v životě jsem se s Nolanem minul a najednou se cítím, jak když vám po spokojených letech vztahu holka zahne. Časem tomu šanci ještě dám, ale bojím se, že bez asistence IMAX formátu se vše jen stvrdí.

Výtečná scenáristická a především režijní práce, kde funguje podivné bílé panoptikum, řádně nasáklé rasistické myšlenkové podhoubí a především neodbytný pocit „co se to kur…?“. Ta intenzita, kdy se modlíte, až už se děj posune dál a vy se dozvíte zase o kus víc, funguje především proto, že si hrdina zachovává racionální přístup po celou dobu a děj mu ani jednou nedovolí sklouznout k žánrové berličce. Tu navíc skvěle karikuje postava nejlepšího přítele, který telefonickým komentováním nadcházejících událostí uvádí i rozbíjí tradiční tvůrčí postupy. Je to strašně jednoduché a přitom dokonale promyšlené a v detailech vyšperkované, autorská práce jak ze žurnálu. 4 a ½.

Ta představa působí v krimi žánru strašně směsně a archetypálně. Plešatějící ranař v rozevláté košili a koktající uhlazený intelektuál v obleku pátrají po sadistickém vrahovi. Jenže Alfaro je i přes zbrklé pěsti charakterní dobrák a Velarde naopak lehký sociopat, kteří pracují v chvílemi až nepochopitelné symbióze. Málokdy se urodí tak skvostný scénář, který hraje na podle klasických not, přičemž ale všechny charaktery i situace řeší úplně jinak, než jak je běžný divák zvyklý. Především pak téma motivu vražd starých žen je vcelku neokoukané a režisér se nebojí koketovat s náznaky i s explicitním násilím, přičemž jedno i druhé servíruje přesně tehdy, když to čekáte naopak. Je v to v každém ohledu překvapivé, odvážné i trefně černohumorné. Od scény s opuštěným kotětem to pak nabere neskutečné grády, které s rozdáním karet tempo nejenom neztrácí, nýbrž násobí, protože zásadní dějové zlomy se odehrávají jaksi mimochodem. Vzniknout něco takového na druhé straně Atlantiku, okamžitě se to zaparkuje v pozici „instant classic“. Divím se, že Warneři ještě nevyřvávají do světa zvěsti o okamžitém remaku.

Být scenáristou miliardové franšízy musí být řehole. Šňupat kokain ze zadků top štětek L. A. a vědět, že ať si na papíře dovolíte sebevětší zhovadilost, projde vám to a někdo to nakonec opravdu natočí. Nenechte se zmást dokonalým produkčním pozlátkem, tohle je hollywoodské bahno, ve kterém absentuje byť jen kousek soudnosti. Nevadí mi přepálené akční orgie, kdy jdou kaskadéři do plných a vše ladí trikaři, jimž někdo bohatě platil přesčasy. Vadí mi to, že se lítá po světě bez ukotvení v ději, že těch deus ex machina vstupuje do děje tolik, že by jim ani Olymp nestačil, přičemž i ta zombie má být omluvena tím, že rodina je nade vše. Předražený kýč, který trend nastolený pátým dílem nekarikuje, nýbrž degraduje.