Isherwood

Smát se v ateistickém Česku katolíku Gibsonovi, že jde nadoraz v příběhu vojína, který odmítá zbraň z náboženských důvodů, mi přijde jako laciná póza. Stejně tak totiž, jako Gibson neslevuje z pozice oddaného křesťana, nebere ohledy ani filmařské kompromisy. První hodina by možná zasloužila ještě o chlup vyhrotit a nechat diváka nakouknout do hlavy těm, pro které je zbraň ve válce samozřejmostí, ale ta druhá je rambovská kafilérie, která svojí vytříbenou, kamerou, střihem a zvukem vycizelovanou estetikou mění válečné peklo v téměř až hypnoticky umělecký zážitek, který se naposledy povedl Ridleymu Scottovi na počátku nového milénia. Můžete z toho v průběhu mít jakékoliv pocity, ale když v závěru zafunguje i ten Garfieldův omezený herecký kukuč, změní se to v emocionální vodopád, za který mi pro jednou nebylo trapně. 4 a ½.

Po lehkonohém Marťanovi jsem měl za to, že pro Scotta je věk jenom číslem, které vznikne odečtením cifry z občanky od té na kalendáři, takže na senilitu bych to nesváděl. Spíše (a to je horší) na tvůrčí neukázněnost a zbytnělé ego, které se stalo nádorem jedinečného tvůrčího umu, který nerespektuje ani kánon, ani nenabízí nový přístup. Úvod je zmatený, postavy nemají zázemí, takže sledujeme skupinu opravdu, ale opravdu hloupých kreténů, a děj je při vší vůli velmi průhledný, přičemž to banální (krvavá fašírka) dostává přednost před tím opravdu zajímavým – a z hlediska vývoje série – důležitějším (stvoření). Scott chce ohromovat, ale postava Davida by mohla suplovat Krytona v Červeném trpaslíku, takže namísto zatajeného dechu cedíte skrze zuby smích a nadávky. Vizuální pestrost, Scottova dlouholetá devíza, která zachránila jeho nejeden film, absentuje též, přičemž to mnohdy vypadá jako dražší epizoda Hvězdné brány, kam vlastně svojí kvalitou patří i celý zbytek filmu. PS: Kurzelovo audio je temná nervózní fantazie, které ten film není hoden.

Zklamání z minula bylo tak velké, že jsem se u trojky s pocitem jejich zbytečnosti vyhnul i trailerům. Jenže Reevese buď drželi pod sedativy, nebo mu nějaký odvážný producent opravdu uvěřil, a já se stěží bráním nadšení z pravděpodobně nejodvážnějších letního blockbusteru za několik posledních let. Ta úvodní akce je ještě hodně nucená, ale když pak celou další hodinu stopují v pomalém, ale filmařsky precizním a promyšleném tempu čtyři opičáci, jejichž CGI render je dokonalosti se neodbytně blížící realita, skrze zasněženou krajinu vojenskou jednotku, přičemž jsou hnáni tím nejlepším možným kinematografickým motorem, tedy touhou po pomstě, bylo mi jasné, že vše bude odpuštěno a jen jsem se modlil, ať to takhle šlape i nadále, protože Michael Giacchino diriguje minimalistické retro noty a kamera koketuje s přelomem šesté a sedmé dekády minulého století. A ono nejenom to. Woody Harrelson variuje tu nejlepší možnou kreaci khaki šílenství, které vyhřezlo ze srdce temnoty a po famózním dialogu s Cézarem film naskočí na temnou vlnu nevyzpytatelnosti chtěného dobra a vábení nejednoznačného zla, aby to dotáhlo až k epickému konci, který i v těch kýčovitých prolínačkách a patosu hrdinského sebeobětování pořád drží pochmurný ksicht, který se opírá o hrdiny, jenž už dávno nejsou zábavnými lidoopy, kteří umí vtipné posunky, nýbrž pevnými figurami, u kterých není o jejich nastupující evoluční nadvládě radno pochybovat.

Napadaji me vsemozne floskule, ale ta o tom, ze tolik prace a pritom takova blbost, se k tomu asi hodi nejvic. Kdyz zadate na YOUtube "movie mashup", vyjedou vam desitky zabavnejsich veci. Fakt me to mrzi, ale chtel jsem si to uzit vic, treba tim, ze by dej sahal dal, nez od prvni sedacky ke kinoplatnu. Ze nejaky film po pulhodine vzdala vic jak tretina salu, jsem nezazil ani na nejvic obskurnich festivalovkach

I sebelepsi HLP-cko se dovede v neukaznene umelecke ambici (kamera cumi minutu do zdi a nekdo bokem vede dialog) inkarnovat v banalitu, ktera promeni v genocidu i dvouhodinove sezeni v pohodlne sedacce Thermalu.

Blomkamp a vetřelci po x-té a zase jinak. Podle páně Scotta je jeho vysněná verze přímé návaznosti na Camerona mrtvá, ale i víra Sigourney Weaver v jeho talent mě nutí doufat, že tohle prostě jednou, na rozdíl od Half-Life 3, opravdu klapne. Kompromis je pro Blomkampa zapovězené slovo a tak hledá skuliny v systému, jak protlačit svoje vize k širokému publiku jinak. Digitální platformy jsou mocné, a i když bych tuhle neučesanou, špinavou a technicky velmi umně maskující chabý rozpočet podívanou nejraději viděl na velkém plátně, furt budu rád za to, že to vznikne někdy, než nikdy.

Blake je k zulíbání a racek rovnou na Oscara, ale celá ta historka, i přes sympatickou délku, je tak nějak matná a bez opravdového překvapení. Párkrát jsem obdivně dumal nad produkčním zázemím, kde asi končí hrátky s kamerou a začínají nenucené trikové kejkle, ale Serra přijímá do své řemeslně vycizelované dílny jenom velmi ledabylá scenáristická zadání. [Finále = humorný sebeparodický fail. Až mi bylo všeho toho předchozího snažení docela líto.]

Je to síla! Nemusí to nutně tlačit na pilu a ždímat z vás slzy tklivými záběry. Je to přesně trefený obraz toho, že lidé, co mají doma autistu, mají nad hlavou kousek svatozáře, ale taky pořádnou dávku lidství. Účelem dokumentu je pohnout věcmi, které tady stagnují léta, ať už se jedná o celospolečenskou debatu a vnímání, tak i roli státu, který nejenom, že neumí s některými lidmi naložit, ale často odmítá podat i pomocnou ruku. Vyčítat tomu absenci konfrontace s kýmkoliv z „druhé strany“ nemá smysl. To bude až v případě, pokud tenhle vykopnutý balon někdo nepochopitelně zahraje do autu.

Bolavá středoškolská romance, tempovaná přesným soundtrackem, dokonale mapující pouť k sebevraždě cestami, které mnohdy zlehčujeme, anebo (ne)záměrně přehlížíme, o to víc pak zamrzí, že snaha o téměř až mysteriózní atmosféru se tříští o fakt, že důvod, proč si Clay neposlechne všech 13 nahrávek hned a naprosto nesmyslně to odkládá, prostě není racionálně jakkoliv obhajitelný, čímž ani závěr, který chce nechat vyniknout linku všeobjímajícího pokrytectví, tomu nemůže plně dostát; à propos Dylan Minnette je herecký autista, seriálovými tvůrci naprosto nesmyslně protěžovaný, oproti tomu Katherine Langford bude jednou velká hvězda. 4 a ½.

Tři hodiny informačně vyčerpávající retrospektivy, v níž jedna slavná pětka okomentuje jedno unikátní filmařské období další slavné pětky. Od propagandy k sentimentu z toho, že někomu po válce bylo v Hollywoodu dopřáno, jinému už zase ne. Hltal jsem každé slovo a zároveň vypisoval asi metrový seznam toho, co musím okamžitě vidět. Takže nejpříjemnější na tom bylo, že ty nejpodstatnější filmy Netflix zařadil hned do závěsu.