Isherwood

Obludný scénáristický konstrukt, který nepřináší nic nového a zbytečně (!) pitvá předchozí dva díly. Děj, dá-li se o něm vůbec hovořit, je nekontrolovatelný chaos, jemuž korunu nasazuje unylá režie, která vrší jeden designérský skvost pastí za druhým. Výsledek je samoúčelné svinstvo, jehož sledování vás nenapne (většina úkolů prvního dílu) ani neznechutí svou krutostí (injekční stříkačky ve dvojce), takže v celkovém zúčtování silně nudí, popř. rozčiluje – naprosto dementní chování většiny postav. Chtělo by to originální nápad a nebo sérii rychle utnout, i když tenhle pocit jsem měl už na konci druhého dílu.

Na pozadí stinné stránky novodobých španělských dějin Forman opět rozehrává svoji velkolepou hru, která omráčí výpravou, kostýmy a v neposlední řadě úžasnou atmosférou, která Goyovým krutě pesimistickým obrazům vdechuje život, který stojí za to těch 120 minut prožít. Herecké trio skvěle přihrává režisérovi do karet svými brilantně odehranými party. Stellan Skarsgård JE Goya, Natálka skóruje ještě jako nikdy (a nejde jenom o to, že se zde svlékne, jak všude hlásá podprahový marketing), a uhrančivý démon Chavier Bardem svým výstupem doslova ničí plátno. Forman se po sedmi letech vrátil v plné síle, opět si řádně promíchal žánry a výsledek je stylová podívaná, která možná nechytne hned, ale o to více rezonuje po dojezdu titulků.

De Palma (filmařsky) znásilňuje Hitchcocka do poslední kapky – hrdinova posedlost milovanou manželkou, tajemná femme fatale, záměna podob – a úžasně buduje paranoidní atmosféru, kterou zakončuje zdařilou pointou (byť pachuť kopíráku ucítíte docela zřetelně). Ale přestože se zde neobjevuje žádný z jeho pozdějších trademarků (steadycam, split-screen a podobné režijní fígle), je jeho vyprávění i díky obyčejným postupům stále chytlavé. Škoda toho zbytečného kulhání v dialozích, které protentokráte zaberou většinu filmu. Na vině je ale spíše Schraderova (překvapivá) scénáristická zoufalost, která dohromady nic neřeší a na romantiku (zvláště tu na vážno myšlenou) De Palma nikdy nebyl. Vyznění filmu je i přesto stále kompaktní, jelikož libový epilog a fajn závěr lepí tenhle jinak dost nesourodý celek v dobré pokoukání.

Spousta mrtvých civilistů jako nevyhnutelná část drsného života; muži, kteří slovo „law“ berou do úst pouze tehdy, kdy se jim to hodí; žena jako symbol pouhého rozptýlení chlapa… Sam Peckinpah měl koule jako žádný jiný režisér před ním ani po něm a chlapská nadřazenost z jeho filmů jenom čiší. Ale je to nadřazenost upřímná, nekompromisní a drsná zároveň, takže se dá vnímat pouze jako výraz nezaměnitelného tvůrcovského génia, jenž dává téměř až mystické rovnítko mezi slova násilí a umění a filmový western rozšiřuje do nepopsatelné velikosti.

Bruce Willis je v roli uchlastané trosky docela ok, byť chvílemi vypadá, jako by snad ani nehrál, ale Donnerova jednotvárná, nenápaditá a (v závěru) i silně rozvleklá režie, stahuje tento snímek pod průměrné hodnocení, kam si dopomohl i nicneřešícím scénářem, který místo akce servíruje trapná životní moudra o tom, že každý člověk se může změnit. Na začátku 90 by tohle vedle adrenalínové pecky Speed zapadlo v zapomění a dnes se podobného osudu dočká stejně tak, jelikož mezi současnou hi-tech nábojem nabitou akcí musí každá dobrá oldschool proměnit všechna výše vypsaná negativa v kladné hodnoty. Režisér i hlavní hvězda by měli raději v klidu pobírat herecký důchod, jelikož jejich hra na první ligu působí stejně tak trapně a smutně, jako křeč uslintaných nemohoucích staříků v domově důchodců.

Děravá logika je omluvena pohádkou, která má vždy svá jasně daná pravidla, čehož se Shyamalan striktně drží celou dobu. Fenomenální Paul Giamatti a nadpozemsky krásně tajemný pohled očí Bryce Dallas Howardové, společně s nádhernou atmosférou způsobují, že tímhle snímkem pan režisér (v mém případě určitě) skóruje na plné čáře!

Tam, kde svého času fungovala v Bakalářích vtipná gradace do mile absurdních výšek, nastoupila v tomto sequelu estrádovitá šroubovanost, která za pomoci herecké stáje planety Nova ničí všechen potenciál, jelikož na tak krátkém povídkovém úseku musí být vždy nejúdernější a nejvtipnější pointa, nikoliv trapný sled skečů jako v tomto případě. Hanebná ostuda!

Dekadentně laděná pohádka-nepohádka, která v temných kulisách tajemného lesa a černohumorného příběhu, dokazuje, že s přibývajícím věkem jako by Terry Gilliam vstupoval do filmařské puberty a jeho jediným cílem bylo provokovat. Nicméně provokuje chytře, odvážně a zábavně zároveň, takže každý, kdo má alespoň kapku citu pro trochu „jiné“ vyprávění si dozajista užije minimálně božského Petera Stormarea a jako bonus mu bude dáno jedno malé bílé koťáko!

Chvílemi mírně zdlouhavá, ale i tak ve výsledku nadprůměrná hororová podívaná, která si sice z geniální Straubovy knižní předlohy (která mi ve třinácti letech přichystala jeden z nejnapínavějších čtenářských zážitků) bere pouze leitmotiv, ale i tak je po více než dvaceti letech od svého vzniku stále napínavá a hlavně, s odkrytými bubáky maximálně děsivá. Současní hororoví babráci mají co závidět, jelikož takhle! to má vypadat.

I v kontextu Bessonova exportu neuvěřitelně triviální, trapná a hlavně neskutečně sterilní podívaná, která nemá na filmovém páse co dělat. Zoufalý kolovrátkový slepenec vzájemného pohlavkování a okřikování se hispánských krásek Hayek a Cruz, jejichž tělesné vnady režisérské duo využívá pouze jako samoúčelný voyeurský fetiš, ke kterému byl bohužel zneužit špičkový kameraman Thierry Arbogast. Dialogy unylé, gagy zoufalé, akční scény bez nápadu, tempo bez rytmu... Ani jako no brain zábava absolutně nepoužitelné.