Isherwood

Rutinní pásovka, která si může vesele hovět na poličkách videopůjčoven, jelikož do originality chybí tomuto filmečku docela hodně ve všech směrech. Hustý déšť s modrou oblohou v pozadí se ještě skousnout dá, ale nudná story, lacině opřená o náboženský fanatismus bez silnějšího dramatického oblouku, s ledabyle nahozenými charaktery (navíc s trapně vyrobeným flashbackem pro ten ústřední) a bez nulové aury tajemna kolem vraha, už přejít bez povšimnutí nejde. Nuda to není ani minutu (řemeslník je Mulcahy více než solidní), ale všechno už někde bylo… a v lepším.

Smith se elegantně vyhnul všem neduhům své prvotiny, přitvrdil v humoru (párty s oslem), elegantně se opřel do fenoménu Pána Prstenů, hrdiny nechal v brilantních dialozích vynášet ta nejpravdivější životní moudra, obsadil Rosario Dawson a vůbec, to co dělá jeho filmy geniálními se opět sešlo v tom nejfajnovějším hávu, který si lze představit. Díky Kevine, uvidíme, jak bude zbytek života, který na konci tohoto filmu započal, vypadat.

Neskutečně protřele natočený thriller, který pod svou základní slupku konspiračního spiknutí inteligentně narouboval nekompromisní obžalobu velkých farmaceutických společností, které na nemocemi sužované Africe vydělávají miliony. Režiséru Meirellesovi se podařilo tuto optiku sociálního tématu zaostřit do takové podoby, aby si i ten nejméně obeznámený divák připadal, že právě rozetnul Gordický uzel a zpravodajský pracovník nemusel i při (neodvratném) zjednodušení celé spletité machinace dostat infarktový záchvat. Dokonale vyvážená směs působivého obsahu, s přehledem zvládnuté formy (autentická ruční kamera) a jako bonus vynikající herecký tandem Fiennes a Weisz. Po Hotelu Rwanda přišla vyspělému světu další nelichotivá pohlednice s podpisem „Afrika“.

Estetika béček 80 let byla opravdu zvláštní – debilní příběh, protivné disko, ale taky sympatický hrdina, spousta prsatých blondýnek, smršť krvavého násilí, retardovaného humoru a vcelku sympatického spádu, který vám svou rychlostí dostatečně propláchne mozek na hranici lobotomie. A Toxic Avenger tohle všechno splňuje do puntíku, ani kapka vážnosti, kopa nesmrtelných hlášek, a čtyři hvězdy dávám, jen to švihne! PS: Na plakátu k filmu je Toxie stejně největší frajer.

Už samotná předloha Sebastiena Japrisota je docela průser. Příšerně těžkopádným jazykem odvyprávěná detektivka, která primitivní téma podává rádoby sofistikovaným způsobem cílené zmatenosti, a proto se nelze divit, že podobným způsobem působí i samotný film, jelikož zůstává předloze relativně věrný, tudíž před těmi, kteří se v dějovém chaosu neztratili, klobouk dolů. Formální stránka je typický Jeunet bez citu a míry, jelikož jeho řádění (vřava zákopové války je autentická jako nikdy) i malebnost (žlutě natřená krása s /ne/viditelným nápisem „kýč!“ netrkne do oka jenom slepého) se opět potkali v nerovnoměrném celku, který se mezi sebou bije po celou stopáž. Korunu marnosti tomu nasazuje debilní casting, který vedle sebe postavil Audrey Tautou (ročník 76) a Gasparda Ulliela (84), jejichž rozdíl bije do očí ze samotného plakátu. Těžké šlápnutí vedle, které při dalším zopakování bude Jeuneta v mých očích stát jednu z vrcholných pozic originálních tvůrců.

V době, kdy klasického disneyovky nezajímaly téměř už ani ty nejmenší, přišel Spielbergův DreamWorks s dílem, které nakoplo klasickou animaci ke slávě, po níž marně prahlo od Lvího krále. Rozmáchlý námět Mojžíšova života byl zjednodušen do téměř až pohádkové formy, přesto však zůstal k celému obsahu dostatečně pietní, aby si film užila divácká obec celého věkového spektra. Hlasové obsazení je přesné, Hans Zimmer se při skládání hudby vyhnul svým ohraným motivům a opět stvořil originální a působivou kompozici, animátoři se vyřádili a taková poslední egyptská rána či rozstoupení Rudého moře jsou opravdu působivé. Princ je egyptský je zářným důkazem toho, že i animovaná tvorba může být vysoce inteligentní a zábavná (rozuměj nenudící) zároveň.

S vtipem a nadhledem naservírovaná frankensteinovská variace, která sází na klasické aspekty hororových béček z let 80-tých, tedy estetiku rozflákaných těl a šílený ústřední hudební motiv (protentokráte upgradovaný o Herrmanovu práci z Psycha). K tomu navíc bonus v podobě nekompromisního Jeffreyho Combse, jehož distingovaně vyhlížející dr. West je naprosto božský. Nebýt občasného režisérova zadrhávání (větší část nehororových sekvencí), byl by Re-Animator naprosto dokonalý, takhle zůstal těsně pod špičkou nejvyššího hodnocení.

Na režii sice Asia úplně levá není, ale její snaha být za každou cenu šokantní dokonale likviduje potenciál filmu, kterým mělo být divákovo soucítění s malým klučinou. To se sice chvílemi dostavuje, ale tyto kapky emocí jsou příliš zkratkovité – podobně jako celé vyprávění. Mezi lajnou otců, otčímů a pěstounů neexistuje vzájemnější propojenost, vše se odbývá povětšinou jednoduchým střihem a tak jsem sledování obsahu během druhé půlky vzdal. Taky mi přijde škoda promarněného castingu, jelikož náboženský fanatik Peter Fonda či buranský Marilyn Manson jsou naprosto fantastičtí. Oproti tomu samotná Asia v hlavní roli nemá na to, aby snímek utáhla – rozhodně ne ve chvílích, kdy se staví dramatický oblouk filmu – vyšpulený zadek na policejní stanici či taneční číslo v baru jí šlo líp. Jako celek tak snímek vyznívá jako laciná provokace, byť je docela možné, že některé osloví.

I po více než dvaceti letech stále mladá, svěží a novátorsky vyhlížející sci-fi, která neztratila nic ze své působivosti. Scottovo vizuální vidění, podpořené Vangelisovou hudbou, však plně přebíjí obsah, který je ve své podstatě až příliš jednoduchý a za filozofii bych jej rozhodně neoznačil, stejně tak jako nespatřuji moc oduševnělé romantiky ve vztahu Deckarda s Rachael – mnohem více na mě zapůsobil démonický Roy Batty jehož proslovy o zážitku ze žití ve strachu a slzách v dešti ve mně rezonovaly po zbytek filmu. Filmový kult pro fajnšmekry, pro mě nevšední zážitek po dvouleté odmlce, která propříště už tak dlouhá zřejmě nebude.

Stylově vybroušená směs (sebe)parodických odkazů jak na celou předchozí tvorbu Kevina Smithe, tak i celou zpětnou dekádu současného Hollywoodu. Jeho osobitý pohled na popkulturu (filmy, hudba, komiksy) je zábavný do té míry, nakolik je divák ochoten akceptovat smršť vulgarismů, které zřejmě většina diváků šmahem odsoudí, aby si ji posléze dosyta užili ti, kterým přijde oslovení „my pussy“ dostatečně romantické a zábavné zároveň.