Isherwood

Mile naivní anti-agitka amerického jaderného programu jíž však zoufale chybí ostřejší tah v hlavní položce, čili přerostlých mravencích, kterých je na průměrnou stopáž žalostně málo, přestože je práce výtvarníků působivá i po desítkách let. Ne snad, že by se při jejich kvičení zastavovala divácká srdce jako v 54, ale na vzájemné souboje samopalů, plamenometů a granátů s nimi připadá omnoho více balastu v podobě utahaných dialogů a odborných přednášek na téma „mravenec“. Strach z davové paniky, odbývání dotěrných novinářů či nějaké rozvinutí vztahu mezi rajcovní bioložkou a švarným federálem, protentokráte nedojde naplnění, tudíž bez dávky těchto (pro žánr) nezbytných klišé nemohlo vzniknout více než průměrné dílko z řady „monster movies“, které není ani napínavé ani zábavné. Tuhle áčkovou produkci (po technické stránce představuje snímek jeden z vrcholů doby) měl kočírovat někdo ulítlejší a byla by z toho kultovní „guilty pleasure“ pecka! Škoda.

Annaudova vize pravěku je taková, jaký s největší pravděpodobností byl, drsná, neučesaná, nekompromisní a krutá. Jeho precizní režie, společně s prací maximálně soustředěných herců, kteří si místo slov museli vystačit pouze se základními zvukovými a výrazovými prostředky, vytvářejí naprosto jedinečnou a neopakovatelnou atmosféru, ve které se kromě jednoduchého děje najde místo i pro pár odlehčujících momentů, přes několik poeticky laděných sekvencí až k naprosto fascinujícím zážitkům mezi něž je třeba rozhodně započítat setkání se stádem mamutů. Nezvyklý, ale o to více působivý divácký zážitek!

Výborně napsané (zvláště dialogy o zločinu a jeho následcích), s přehledem a nápaditě zrežírované (voyeurská kamera, tíživá atmosféra „survival thrilleru“) a skvěle zahrané chlapské dobrodružství, kterému sice místy chybí rychlejší spád, ale v celkovém součtu je to silně působivá záležitost, v níž zaujme také absence hudby (až na kytaro-banjový nášup) a taky jedno neskutečné znásilnění. Výtečná záležitost, po níž výlet do lesa už nikdy nebude takový jako dřív.

Bizarnost Cronenbergova světa v plné parádě. Prolínaní časových rovin, záliba ve smrti a pitvě, neukojitelná neodvratnost vzájemné sexuální přitažlivosti. Bohužel to vše vychází nazmar díky rozšafně vykonstruovanému scénáři, jenž závěrečnou pointou nepřechytračil diváka, nýbrž sám sebe tím, že přišel s křížkem po funuse, kdy už bylo x-té jedno a to samé vyústění divákem očekáváno. Autorská myšlenka: ukázat světu svůj postoj k počítačovým hrám, je sice hmatatelná, nicméně trestuhodně nedotažená.

Mizerové potkali Collateral v Mannově nejosobnějším audiovizuálním fetiši jeho dosavadní kariéry, který atmosféru pumpuje z přestřeleného testosteronu (dokonale nablýskaný „look“, drsné řeči), aby ji následně pracně ždímal v adrenalinové akci, které ač je zoufale pomálu, patří k tomu nejrazantnějšímu, co prozatím Mann natočil. Experimenty s digitálem jsou stále diskutabilní, nicméně nutno jej pochválit za odvahu je použít v ryze mainstreamové záležitosti pro široké publikum. Farrell s Foxxem jsou učebnicovým příkladem chlapského přátelství, nicméně v poloze osobního života jejich velkých lásek jim režisér mohl do úst vložit i nějaká intimnější slova, jež jsou v takové chvíli důležitější než formální rozprava v podobě zamilovaných pohledů a sexuálního chtíče. Avšak i tak se jedná o delikátní podívanou, jejíž kriminální zápletka vystačující pro epizodu seriálu je předvedena v podobě té nejnačechranější cukrové vaty, již sníte během chvilky a až potom si uvědomíte, že to vlastně dohromady nic nebylo.

Scénáristicky vykastrovaný remake, jenž absolutně nerespektuje základní premisu originálu a opírá celou zápletku o laciný krimithriller, jenž zoufale postrádá mysteriózní atmosféru, kterou tvořila zvláštní lidová pěvecká intermezza a duchaplné dialogy plné protikladného smýšlení kovaného křesťana a pohanské komunity. Cageův policajt Edward Malus je pouze suchým psychologickým náčrtkem všech podřadných klišé (trauma ze služby, neustále se opakující flashbacky) a ani v jednom momentu se od této šablony režisér neodváží odklonit. Z úcty (v tomto případě se však jedná o řádný výsměch) k originálu se nakonec přidržuje původního vyústění, jenže konečné vysvětlení je (podobně jako většina „tématických“ dialogů) pouze snůškou pseudofilských keců o souznění s přírodou, které bohužel (nejenom kvůli přehrávajícím hercům, ale i díky celkové debilitě podání) tahají za uši v každém druhém slově. Většinu 40-ti milionového rozpočtu musel shrábnout Cage za roli, poeticky malebná kamera totiž působí docela laciným kýčem a celkově se jedná o ubohý brak, kvůli němuž se většina lidí originálu spíše vyhne než nechá zaujmout.

Počáteční nadprůměrná hororová atmosféra je bohužel ke konci rozředěna neuvěřitelně debilními scénáristickými kiksy, které se snaží zpětně dovysvětlovat všechno co již bylo vyřčeno, popřípadě si mohl divák domyslet. Navíc v některých momentech mohli zůstat některé z otázek nezodpovězeny. Režisér McKee zřejmě nebude progresivním experimentátorem, jelikož jeho formální postupy jsou už léty odzkoušené, ale zde překvapivě funkční aniž by se zde nacházely zbytečné inspirace (až na Raimiho Evil Dead, ale ta je skvěle nadsazena ve scéně, kdy Bruce Campbell hledá v kůlně nástroj na likvidaci oživlých stromů). Výprava ve stylu dražšího televizního filmu tentokráte plní účel na jedničku a vděčné prostředí dívčí školy taky nese své ovoce. Castingová komise měla skutečně šťastnou ruku a zvláště sbor staropanenských učitelek je naprosto přesný. S přihmouřeným okem lehce nadhodnotím.

Od prvních vteřin nekompromisně nesmlouvavá, v akčních momentech nadživotní se strhující trikovou stránkou a ve správné chvíli vždy parádně odlehčená, thrillerová pecka, která v posledních letech nemá ve špionážním subžánru obdoby (vyjma Bournů, kteří jsou však v úplně jiné lize). Abramsova režie šlape přesně jako švýcarské hodinky, které se nezaseknou ani v komorněji laděných scénách zasnoubeného tajného agenta (návrat domů po neúspěšné akci patří k tomu nejdojímavějšímu) a díky geniálnímu castingu ani v té nejslabší chvilce nesklouzne k teatrálnosti. Oscarový Phillip Seymour Hoffman je chladnokrevný zmrd jako nikdo jiný, Ving Rhames sype suché hlášky jedna radost, Michelle Monaghan hraje víc než jenom „krásku v nesnázích“ a i Tom Cruise je sledovatelný, i když i zde občas zahraje svou obvyklou pózu. Ale i tak je M:I-3 tou nejlepší možnou jednohubkou, která může z vod standardního hollywoodského mainstremu spatřit světlo světa.

Základní premisa celé série s Asterixem a Obelixem spočívající v heslu „Dej římskému legionáři do držťky!“ je pryč a s ní se vytratilo i ono kouzlo, jímž oplývali předchůdci tohoto díla (o hrané verzi raději taktně pomlčím). Celé schéma příběhu se zeštíhlilo na bojový výcvik náčelníkova metrosexuálního synovce a na protější straně stojící partu Vikingů, kteří se chtějí naučit strachu. Celá zápletka však postrádá ráznější náboj, který by ji opravdu vynesl na Olymp zábavy. Vršení gagů představuje nekontrolovanou dávku neinvenční beznaděje, jakou vůbec jde vyplodit. O tom, že Obelix má rád divočáky každý ví, že kouzelný lektvar dělá divy i se staříky taky, tak proč se tím tvůrci vůbec zaobírají? Respektive jde spíše o to, že právě tohle jsou jediné „frky“, kterých se dočkáme. Zbytek je zoufalá vata, který je dneska k vidění v každém druhém animáku. Snaha o modernizaci (trance party a vůbec celá písničková intermezza jsou otravná) má přesně opačný efekt a shazuje snímek za hranice trapnosti, z níž se už ničím jiným nevyhrabe. Legenda se sice pohřbila už před lety hranou verzí, ale kreslíři jí zdatně sázejí na hrob macešky…

Harlin to vzal za správný konec a jeho podání „diehardovské poetiky“ je oproti předchozímu dílu úplně jiné, dějově rozprostřenější a formálně mnohem rozmáchlejší, než jak tomu bylo v předchozím díle. Akce v jeho podání sice notně ztratila z elegatní realističnosti McTiernana, ale kvantita protentokrát boduje na plné čáře a McLane je poslán do akčního nášupu, který nemá na míle daleko protivníka. Na druhou stranu však nutno podotknout, že John McLane už přece jenom ztratil to prvotní své kouzlo osobnosti, kterým svého času oslnil fanoušky akce, ale Bruce Willis je prostě frajer no. 1, který když ze začátku nevěřícně pronese „How the same shit, happened the same guy twice?“, musí každému dojít, že Harlin to všechno bere se zdravým nadhledem, občas na správně naladěného diváka ironicky zamrká a s plným hodnocením tak není třeba váhat.