Isherwood

Od prvních vteřin nekompromisně nesmlouvavá, v akčních momentech nadživotní se strhující trikovou stránkou a ve správné chvíli vždy parádně odlehčená, thrillerová pecka, která v posledních letech nemá ve špionážním subžánru obdoby (vyjma Bournů, kteří jsou však v úplně jiné lize). Abramsova režie šlape přesně jako švýcarské hodinky, které se nezaseknou ani v komorněji laděných scénách zasnoubeného tajného agenta (návrat domů po neúspěšné akci patří k tomu nejdojímavějšímu) a díky geniálnímu castingu ani v té nejslabší chvilce nesklouzne k teatrálnosti. Oscarový Phillip Seymour Hoffman je chladnokrevný zmrd jako nikdo jiný, Ving Rhames sype suché hlášky jedna radost, Michelle Monaghan hraje víc než jenom „krásku v nesnázích“ a i Tom Cruise je sledovatelný, i když i zde občas zahraje svou obvyklou pózu. Ale i tak je M:I-3 tou nejlepší možnou jednohubkou, která může z vod standardního hollywoodského mainstremu spatřit světlo světa.

Základní premisa celé série s Asterixem a Obelixem spočívající v heslu „Dej římskému legionáři do držťky!“ je pryč a s ní se vytratilo i ono kouzlo, jímž oplývali předchůdci tohoto díla (o hrané verzi raději taktně pomlčím). Celé schéma příběhu se zeštíhlilo na bojový výcvik náčelníkova metrosexuálního synovce a na protější straně stojící partu Vikingů, kteří se chtějí naučit strachu. Celá zápletka však postrádá ráznější náboj, který by ji opravdu vynesl na Olymp zábavy. Vršení gagů představuje nekontrolovanou dávku neinvenční beznaděje, jakou vůbec jde vyplodit. O tom, že Obelix má rád divočáky každý ví, že kouzelný lektvar dělá divy i se staříky taky, tak proč se tím tvůrci vůbec zaobírají? Respektive jde spíše o to, že právě tohle jsou jediné „frky“, kterých se dočkáme. Zbytek je zoufalá vata, který je dneska k vidění v každém druhém animáku. Snaha o modernizaci (trance party a vůbec celá písničková intermezza jsou otravná) má přesně opačný efekt a shazuje snímek za hranice trapnosti, z níž se už ničím jiným nevyhrabe. Legenda se sice pohřbila už před lety hranou verzí, ale kreslíři jí zdatně sázejí na hrob macešky…

Harlin to vzal za správný konec a jeho podání „diehardovské poetiky“ je oproti předchozímu dílu úplně jiné, dějově rozprostřenější a formálně mnohem rozmáchlejší, než jak tomu bylo v předchozím díle. Akce v jeho podání sice notně ztratila z elegatní realističnosti McTiernana, ale kvantita protentokrát boduje na plné čáře a McLane je poslán do akčního nášupu, který nemá na míle daleko protivníka. Na druhou stranu však nutno podotknout, že John McLane už přece jenom ztratil to prvotní své kouzlo osobnosti, kterým svého času oslnil fanoušky akce, ale Bruce Willis je prostě frajer no. 1, který když ze začátku nevěřícně pronese „How the same shit, happened the same guy twice?“, musí každému dojít, že Harlin to všechno bere se zdravým nadhledem, občas na správně naladěného diváka ironicky zamrká a s plným hodnocením tak není třeba váhat.

Geniální scénář, jehož základní osa příběhu se dočkala tisícovky kopií, které však nikdy nedosáhly jeho kvality, invenční McTiernanova režie s drajvem tak nekompromisním, až vlastně nasadil laťku tak vysoko, že ji nikdo (včetně jeho samotného) už nikdy nepřeskočil, atmosféra Štědrého večera, kdy se to všechno posralo a Bruce Willis v životní roli unaveného, odhodlaného a hláškujícího policajta, to jsou základní pilíře nejenom tohoto filmu, ale celkově žánru akce, která už po Die Hard nikdy nebyla na plátně lepší. Dvouhodinová extáze v tom nejluxusnějším balení, kterou nemůže milovat jedině tupý ignorant!

Na mohutné vlně nejrůznějších žánrových klišé se s ledovým klidem veze pekelná dávka nadhledu, kterým režisér David R. Ellis opravdu nešetří a přestože byl fanouškovský hype několikanásobně silnější, než nakonec výsledné dílo vypadá, nejde při cynické dávce divácké úchylnosti dělat nic jiného, než si 105 minut libovat nad tím, jaké zázraky se dají uvařit z „béčkových“ vod. Jednoznačně nejlepší ultra motherfucking cool film roku!

Amorální hrdina, kterému rozumíme a v jistém slova smyslu s ním i soucítíme, mrtví lidé na každém kroku a přitom vraždící běsnění zabírá pouze zlomek stopáže filmu. Ryze atmosférická záležitost, které byla dopřána pevná režisérova ruka a perfektní herecké výkony, vám po svém skončení na náladě rozhodně nepřidá. Michael Rooker je děsivější než kdejaký vraždící „vidlák“ z hororových vod a přitom takových (od pohledu) sympaťáků potkáte denně stovky… nepříjemné, syrové, autentické, skvělé!

Tamahoriho režijní debut zkoumající podstatu (ne)lidské surovosti a pudového primitivismu sice zobrazuje domorodé obyvatele bez zbytečného přikrášlování, stejně tak jako se vyhýbá celkové démonizaci, avšak komplexní obrázek určitě nepřinesl. Krev otroků v zápase na pěsti s „bojovníky“ sice obstojí, ale zručnější mix charakterů by neuškodil, jelikož konfrontace na úrovni manželů, kde jasně panuje „kastování“ na vládnoucího muže a ženu v postavení téměř otroka, by se obešla i bez rozboru vztahů zděděných po předcích. To naštěstí Tamahori vynahrazuje neošizeným pohledem na potomky, kteří tvoří jediný společný element tohoto nerovného vztahu, takže největší síla celého filmu nespočívá v barových potyčkách horkých hlav a velkých svalů, nýbrž to nejúžasnější přinese scéna rodinného výletu, kdy matka před dětmi vzpomíná na seznámení s jejich otcem a následné důsledky a zvláště pak naprosto emociálně zdrcující našup, který odstartuje strom s uvázanou houpačkou. Právě tohle tvoří to nejsilnější a nejdůležitější, co má film vlastně nabídnout. Dohromady nic nevyřeší a „katarzní“ závěr je na delší polemiku, ale ten pocit, že „takhle to někde chodí nejenom na opačné straně naší planety“, je více než nepříjemný.

Samolibé porušování měr standardů a korektnosti jde Coenovým jedna radost. V jejich jednoduchém světě s nejvyšší koncentrací bizarních postav na metr čtvereční však dávají vyniknout právě těm největším podivínům, kteří si však (díky typově přesně obsazeným hercům) dokáží téměř okamžitě získat divácké sympatie. Nejde o to, že počet mrtvých narůstá neúměrnou rychlostí, nejde o to, že se jich zbavíte třeba v drtičce na větve, jde vlastně o to, že míra nadsázky není nijak omezena a záleží pouze na benevolenci každého jednotlivce, nakolik si v jejich poeticky (úžasná kamera Rogera Deaskinse!) vystavěném světě plném nemorálního chování a těch nejrozmanitějších postav, v některých případech dovedených až do zkarikované podoby, bude divák libovat. Forma s obsahem jde v tomto případě ruku v ruce, po chvilkovém uvažování je plné hodnocení jasné, oscar pro Frances McDormand je mi docela záhadou, ale jinak Peter Stormare rulez forever!

Zinnemannův přístup ke klasické westernové látce se v mnohém odlišuje od klasického schématu spočívajícího v neohroženém hrdinovi neochvějně stojícího proti přesile. Jeho pohled je (podobně jako u Leoneho) silně evropský a tak se Gary Cooper snaží po většinu filmu sehnat pomoc, aby se mohl vyrovnat s nevyřízeným účtem ze strany zabijáků, místo aby frajersky leštil kolty a čekal na vyvrcholení. Tímto však dostává celá zápletka mnohem lidštější a uvěřitelnější rozměr, ke kterému solidně kontruje taky linka s novomanželkou v podání úžasné Grace Kelly. Bezchybně napsané postavy mají pro své chování jasné důvody, zvláště postupné odpadávání „starých dobrých přátel“ (rodina, strach o holý život, zbabělost) je vykresleno úžasně a když se k tomu všemu přičte nervózní odpočítávání necelé hodiny, musí každému být jasné, že tento film do výběru toho nejlepšího rozhodně patří!

Hodiny se začaly točit nazpět a Brett Ratner se vrátil zpět do 80-tých let, vzal s sebou partu frajerů přes triky a natočil velkohubě údernou akční podívanou, která by jistojistě sama o sobě byla plnohodnotným filmem, kdyby se mermomocí nechtěla vázat na předchozí dva díly své série. Samotný námět a scénář (až na příšerné dialogy!) jsou OK, ale Rattner absolutně nepochopil smysl celé zápletky a tak si pouze hraje na vypravěče. Mutanti jsou postavy bez psychologie, historie a osobitého rozměru. Kvantum nových příchozích, z nichž většina nemá ani jméno, je kočírováno nepřehledně a jakékoliv jejich jednání je naprosto samoúčelné. Bez této osobitosti pak vyznívají jejich emoce vůči sobě samým buďto směšně a nebo (a to spíše) absolutně nepochopitelně. Pouze parta starých harcovníků z pole páně Singerova táhne snímek dopředu, ale ani oni nestačí k tomu, aby se mutanti (smutně) nepohřbili. Napoprvé pecka, napodruhé absolutní kolaps.