Isherwood

Celek notně připomíná závěrečnou práci z kamerových zkoušek na filmařské škole, což Raimi okořenil šíleně kakofonickým hudebním doprovodem a jasně tím vykreslil své režijní trademarky. Cheryl Cuttridge má hezky stavěnou ústní dutinu, která se vyjímá zvláště při děsuplném křiku, zato Scott Spiegel zaujímá pozice ne nepodobné Michaelu Myersovi z Halloweenu. S přihlédnutím k roku výroby je strana inspirace těžce určitelná. Ale jinak se rozhodně jedná o povedený napínák s bravurně zvládnutým cílevědomým shozením celé zápletky do sebeparodického vyústění. Bravo Same!

Bizarní možná, originální rozhodně. Bohužel taky poněkud režijně neukočírovaná záležitost, která po strhujícím nástupu začne omílat stereotypní muzikálový systém bez další inovace a jakékoliv invence. Sharman boduje slibnými náznaky, ale razantnější přitlačení na pilu mu uniká mezi prsty. Je to docela škoda, protože takhle celá tato šílenost stojí na nohou jenom díky božskému Timu Currym, jehož tranďácká kreace nemá na filmovém plátně obdoby. V součtu stejně zábavný jako (bohužel nedoceněný) De Palmův Phantom of the Paradise.

Od první minuty Aronofosky diváka bombarduje audiovizuální smrští (osvědčená spolupráce s kameramanem Matthewem Libattiquem), kterou nejsou smysly s to ji napoprvé pojmout všechnu. Hledání léku na nemoc jménem smrt je neskutečně strhující (děj), zároveň očistná (forma) a zvláště dokonale intimní (partnerský vztah) podívaná, která si žádá několikeré shlédnutí ke svému plnému pohlcení. Nadreálně silný filmový kus, který dokáže vzít za emoční nitky jak tajemným středověkem, tak mystickým vztahem mezi člověkem a stromem života, ale zároveň i fádní skutečností dneška. Povinnost pro všechny cyniky, kteří vidí současnou kinematografii až příliš bledě.

Nicolas Cage skóruje! V záplavě obludností, které na nás v poslední době chrlí je těchto pár vteřin vskutku unikátních. Ale až Zombie natočí celovečerní verzi, bude Cage až na druhé koleji, ty nazi kočičky vypadají ještě rajcovněji. Úchylná libůstka. :)

Mohlo to vyznít jako laciná kritika společnosti, která k takovému činu ty dva dohnala, mohla se z toho stát nic neřešící polemika o nutnosti nejvyššího trestu a nebo taky pouze tuctový thriller o bezcitném zločinu. Jenže to by nesměl Richard Brooks režírovat natolik protřele, aby jeho snímek nebyl, podobně jako geniální Capoteho kniha, „pouhou“ nezúčastněnou rekonstrukcí s dokumentární autenticitou, která navíc boduje i ve formální sféře (kamera, střih). Avšak i přes svou zdánlivou odtažitost nakonec film působí i jako docela solidní emocionání vyšťavovák, který však nevzbudí ani lítost ani soucit, ale naopak chladnokrevný pocit satisfakce, byť notně pochroumaný.

S mírným odstupem času, pilně věnovaného přemýšlení, a po druhém shlédnutí, jsem přeci jenom nakonec tomuto Carnahanovu dítku přišel na chuť. Sice zůstává pravdou, že trailery slibovaly něco úplně jiného, ale výsledek je nakonec přeci jenom zábavná stylovka, která v současnosti rozhodně čouhá nad průměr (a vinu protentokrát nalepme na vychytralý marketing). Hlavně díky perfektnímu režijnímu tahu, a vynikajícímu castingu (Ryan Reynold boduje!), se tento dosti nesourodý celek drží docela pohromadě. Jak bohužel stále vidno, Carnahan jako scénárista nic moc (Buddyho existenciální drama), ale oproti tomu jako řemeslník více než zdatný (střídaní jednoho cool kamerového celku za druhým, samotné střelecké dostihy). S Guyem Ritchiem rozhodně neporovnávat, oba hrají na úplně odlišných hřištích, tohle je mnohem šílenější a místy notně zvrácená podívaná, která rozhodně nenudí, ale při pohledu na ni stále platí, že až režisér natočí ryze akční podívanou, daleko za hranicemi Hollywoodu se mu budou klanět.

Legendami opředená (léky nafetovaný pokusný králík Rodriguez v potu krve šetřící na rozpočet, dva opravdoví kaskadéři měnící převleky, kompletně vymyšlené závěrečné titulky – za vším stál Rodriguez sám) low-budget stylovka, která pro akci znamená to, co Jacksonovo Bad Taste pro splatter. Mnohokrát omletá klišé dostala nový cool kabátek, který režisér spíchnul pomocí jednoduché kamery, úsměvných fines (zrychlený obraz při vytáčení telefonu) a pořádné porci nadhledu, která tenhleten mix road & revenge movie drží pohromadě. Samozřejmě, kritik se šťouralem v tom uvidí pouze nezdařené stylistické cvičení pro pozdější jízdu, žánrově zatížený fanda naopak velmi svojskou guilty-pleasure zábavičku s tušenou předzvěstí něčeho většího.

Fulciho obrazová kompozice je standardně úžasná. Nápady opravdu nešetří a navíc ke klasickému nášupu likvidačky živých/mrtvých přidal i pár chytrých a originálních prvků (neskutečná podmořská akce). Taktéž kladení většího důrazu na ženskou sexualitu jinde než v rolích bezbranných obětí, dává filmu mnohem erotičtější nádech, který v kombinaci s pohledy do dáli očí něžnějšího pohlaví (všimněte si, že hlavní hrdinky je mají buďto zelené či modré) tvoří notně tajemný a mnohem provokativnější nádech. Na druhé straně si nelze nepovšimnout faktu, že kdyby režisér více dbal na kontrole vlastního filmařského postupu (dokončování scény jako celku, uvozující záběry, trocha dějového pročeření jinak stojaté vody) vynikla by celá ta kompozice zmasakrovaných těl mnohem, ale mnohem výrazněji. I když nutno uznat, že možná právě o tomhle celá tato italská filmová vlna byla…

Líp to natočit nešlo! Tom Tykwer uchopil zdánlivě nezfilmovatelnou Süskindovu předlohu a odvyprávěl ji. Podobně jako autor barvitým popisem, tak i režisér vizuálními finesami zprostředkovává podprahový vjem, o nějž nás filmové médium ochuzuje a který přivádí divácké smysly do stavu vlastní pochybné zmatenosti. Tady nemá smysl polemizovat nad v rámci krimi silnou nevěrohodností logiky apod. Tykwer poprvé od Lola Rennt dokazuje, že brilantně zvládnuté řemeslo dokáže říci (téměř) vše.

Samotný pohled na tloušťku svazku knižní předlohy dává tušit, že úkol, jak přecpat rozvětvený děj do dvou hodin filmu, byl pro režiséra opravdu nesnadný. Wright zvolil dosti nešťastný způsob občasné zkratkovitosti, která vám hned na začátku vyrobí příšerný guláš ve jménech a rodinně-společenských vazbách. Škoda tohoto zaváhání, protože kdyby se stopáž protáhla o 20 minut, vynikly by ty nádherně naaranžované emoce zatraceně lépe. Takhle totiž zůstal pouze příslibný náznak toho, jak chytlavě dokáže režisér vyprávět: kamera čaruje, výprava usazuje, herci decentní, jak se jen na Angličany sluší a celková kompozice zavání tím nejsladším kýčem. Jenže celý tenhle kolotoč zásnub a svateb je natolik citlivě, vtipně, příjemně a hlavně upřímně natočený, až mu lze mnohé odpustit. V současnosti nelze v mantinelech daného žánru sáhnout lépe.