Isherwood

Střihač prvního dílu sepsal scénář, který si posléze i zrežíroval, aby na pidestalu s názvem Halloween vymodeloval úplně novou mytologii, která jaksi nepočítá s Michaelem Myersem. Odvážný krok, zvláště při přihlédnutí k faktu, že atmosféricky to docela funguje (byť se jedná o nebetyčnou vykrádačku Carpyho postupů), ale dějově to začne padat na hubu už po pár minutách, takže se postupem stopáže rodí jedno z nejpodivnějších pokračování filmového univerza. Sepsat a zrežírovat si to Carpenter sám, byl by z toho stoprocentní zářez do jeho sbírky kultovních béček.

V jedenaosmdesátém měl Carpenter plné ruce práce s Útěkem z New Yorku, takže štafetu rozjeté série společně se svým scénářem předal Ricku Rosenthalovi. Ten si sice jako debutant občas musí pomoci inspirací u svého učitele (hra světel a stínů, použití hudby, 1st person view), ale co do napínavosti se s ním může směle měřit. Co na tom, že se zde vtírají nepříjemné myšlenky ohledně příliš prázdné nemocnice či Michaelově výdrži. Koho při postávání u novorozenců či horké koupeli nemrazí, ten je těžkým sucharem. 4 a ½.

Commando: Ressurection se nekoná ani omylem! Tři velké exploze spolkly většinu rozpočtu, takže zbytek stopáže je okatě samoúčelnou improvizací (nějaké ty kamerové oblety a podobné tajtrlíkování), kterou z bahna absolutního zatracení táhnou slušné odkazy (Terminátor II, Vysvobození, Pátek 13.) a geniální partička záporáků v čele s famózním (!) Robertem Patrickem, který si roli užívá jako nikdy. Nevím, koho napadlo poslat Johna Cenu z wrestlingového ringu na plátno, ale tahle hora svalů nesahá takovému Rockovi ani po kotníky a když máte problém s tím, aby jste mu fandili, protože jeho protivníci jsou prostě víc cool, je jasné, že někde to drhne. A ten rating PG-13 s absencí krve… zlatá 80.

K úplnému zatracení by to nebylo, vynalézavého gore je zde více než dost. Jenže vojáci jsou neskutečně hloupí, což naznačí už při podělaném tréninku, aby to následně stvrdili v ostré akci, kde si vesele odkládají zbraně a samolibě porušují základní pravidla jednotky. Čert vem tyhle logické lapusy, hlavním průserem je nakonec režisérovo neumětelství. Vojáci se hodinu a půl nahánějí s mutanty, aniž by nám byli trochu představeni (hláška „Práce je práce, rodina je tajemství“ to neomluví), tudíž nějaké fandění partě rádoby cool hláškařům opravdu není na místě. Navíc je celá ta šaráda pekelně vážná, až chvílemi sklouzává do nechtěné samoparodické roviny. Ten Ajův nadhled, kterým brilantně okořenil závěr prvního dílu zde zatraceně chybí. Někdo by měl tomuhle německému skautíkovi vysvětlit, že dokumenty o skupině Korn a horor nejsou jedno a to samé.

Dlouhý, ale ne rozvleklý. Konverzační, ale ne užvaněný. Fincher je génius, který nechává herce dvě a půl hodiny postávat před kamerou a bavit se na jediné téma. Bez jediného režijního excesu, pouze se stylovou atmosférou rozpětí 60. – 80. let a s velmi stroze nasmínaným Zodiacovým řáděním však po celou stopáž drží stálé tempo a divák má nakonec pocit, že největší akcí je kopírování šifrovaných dopisů či psaní Graysmithovi knihy. Vzhledem k předchozí tvorbě se jedná o otočku 180°, ale o to více dokazuje, že paleta režisérových schopností skýtá (do budoucna zvláště) ještě mnohá divácky příjemná překvapení.

Prostorová animace želvám docela sluší, byť nostalgie stále někde v koutku volá po klasickém vizuálním kabátku. Problém je dle mě spíše v dějové peripetii ohledně bratrského zápolení, které staví do křížku dva nejstarší, aby benjamínky opominulo natolik, že se z nich staly pouze přicmrndávači bez opodstatnění. Druhá lajna se záchranou N.Y. a celé světa s ním je mnohem přímočařejší, svižnější a hlavně skýtá prostor pro naprosto strhující akci, která se na poli animace jen tak nevidí a zvláště bratrská přesdršťkovka v dešti či závěrečná řež proti Foot clanu zahřejí srdce každého milovníka akce. Ve výsledku sympatická jednohubka, která rozhodně neurazí a pro ideální oddych je více než jasnou volbou.

Druhý díl trpí nachlup stejným neduhem jako jeho předchůdce. Sledovat vyměklého mafiána Paula Vittiho v božském podání Roberta De Nira, který skvěle paroduje své nejznámější pózy drsných mafiánů, znamená zmítat se v jednom nekončícím humorném opojení. Jenže ve chvíli, kdy se ke slovu dostane vážnější rovina (soupeření italských rodin o moc), začne to Ramisovi podezřele skřípat, protože je jasné, že v těchto vodách moc jistoty nepobírá. Dojezd je tak podprůměrným snažením o kombinaci akce, vtipu a nějaké té in pointy, který celé předchozí snažení táhne s sebou dolů do vod obyčejné průměrnosti.

Poušť, Hvězda smrti, kostýmy čínského karnevalu, červení medvědi… brak! Zapomeňte na Eda Wooda, tohleto jde za veškeré hranice divácké představivosti. Star Wars: Episode X – Turkey Strikes back aneb vrcholná pozice pro váš TOP bizarních kousků osobní filmotéky! :)

Lustig pochopil, že temný mord vydá za několikero přestřelek a docela se snaží. Oproti tomu Cohen si nenechal vysvětlit, že potřetí už z jednoho čajového pytlíku nevylouhuje nic a tak se celý tenhle paskvil nese v duchu šamanských rituálů, láskyplných výlevů a bezzubého napětí. Spousta dialogů, jejichž téma se beznadějně zaseklo v jedničce, natahuje stopáž 85 minut na neúnosnou mez a celé to nakonec spadne s režisérovou rezignací a bezostyšnému vykradení sebe sama. Smutný konec mé dětské serial killer legendy.

Tušil jsem, že ta ruka na molu z konce jedničky není nejlepší nápad... Automobilová honička, či přestřelka na policejní stanici (slabší kopie té z prvního Terminátora) rozhodně nenahradí ponurou atmosféru nočního New Yorku a mrazivý feeling Mattových konfrontací s nevinnými spoluobčany už vůbec ne. Scénář mu navíc servíruje do cesty podivné spojenectví s úchylem s visáží Zdeňka Trošky a nakonec i jistou dávku pokání. Režisér evidentně za 2 roky pauzy ztratil soudnost, když místo úvodu naservíruje závěrečnou dvouminutovku prvního dílu a pro jistotu i zpětné flashbackové vysvětlení Mattovy zjizvené tváře - jinak asi jediné plusko pro maskéry, kteří se opravdu pochlapili. Jeden z nejzářnějších příkladů začátku 90. let o tom, jak by pokračování klasiky rozhodně nemělo vypadat.