Isherwood

Zatímco dvojky tematicky podobných blockbusterů o šílencích, co chtějí ovládnout svět a do cesty se jim postaví hrstka posledních hrdinů, většinou bývají větší, hlučnější a nabubřelejší ve všech ohledech, Retaliation jde paradoxně cestou skromnosti a uměřenosti, která byla po Sommersově „over the top“ šílenosti evidentně jedinou rozumnou volbou, což sice není na škodu, ale i 4 roky od premiéry potřebuju obě ruce, abych vyjmenoval památné momenty, navíc Chu to nemá úplně v ruce jako celek, takže poslední půlhodinu už člověk trochu zívá, přičemž nad vodou to drží především fakt, že jednu sympatickou hereckou bandu vystřídala druhá, jen tady je někdo zapomněl lépe vyprofilovat.

Skvěle rozehraná partie na téma, kdo bude větší zmrd, si v závěru láme vaz tím, že finální zúčtování nechává hrdiny obkecávat dvacet minut, namísto rázných pěti; do odjezdu ze sídliště fantastická práce s žánrovými klišé - celek největší zklamání letošních Varů.

Film, kdy mi bylo tvůrců v sále za takový vlažný potlesk líto. Na straně druhé, těžko lze čekat povstávající publikum za snímek, který často nedává ani za mák smysl, motivace postav je absolutně nepochopitelná a celé si to nepustí diváka k tělu ani na chviličku. Ponorková nemoc na souši je stejně krutá jako ta na moři, ale já ji cítil vůči hrdinkám v závěru filmu taky.

Chybějící obraz v paměti voličů komunistů.

Když už máte v ruce tak silné nosné téma ke zfilmování, je opravdu nutné ho zpracovat tak, aby u něj neusnuli jenom otrlci a ocenili naopak jen absolutní hipsteři?

Dokonalé znásilnění diváckých očekávání. Z ničeho jiného jsem neviděl odcházet tolik diváků, jako právě z Pole v Anglii. Ale nepopírám, že že rozklíčovat to nějak rozumně asi moc nejde. Za metodickou příručku k filmu jsem ochoten prozradit, jak jsem se stal Agentem ČSFD.

Přesně ten typ filmu, na který musíte mít náladu. Stejně jako třeba na knížky Cormaca McCarthyho. Je však otázkou, jestli existuje lepší možnost si vychutnat takhle pomalý snímek ještě lépe, než na plátně Thermalu a v jeho pohodlných sedačkách, protože skvělí herci pohybující se v tak jednoduché story to budou mít na domácích přehrávačích ještě těžší, což je od režiséra trošku nefér.

Skvělá práce s queer tematikou, která se všem neduhům žánrových snímků vyhýbá obrovským obloukem, si sama sobě nakonec podrazí nohy tím nejlacinějším závěrem, v němž se zabrnká na mučednickou notu, aby se publikum mohlo dojmout; do té doby suverénně zrežírované, plné jednoduchých a dlouhých kamerových záběrů, minima dialogů a skvělé ambivalentní atmosféry.

Lidová komedie a přesně ten typ filmu jaký Zdeněk Troška nikdy nenatočí. Film, který humor valí z plátna větším proudem, než-li karlovarská vřídla. Takhle nápaditě zpracované running-joky jsem snad ještě neviděl. Úplně nejvíc mě ale překvapuje, že většina podobných snímků ztratí ve druhé třetině dech, aby ve finále mohla moralizovat. Tady se tlačí na pilu až do úplného závěru. Ovace ve stoje pro tvůrce naprosto zasloužené.

Alkoholový trip do pekla vlastního nitra, ve kterém netušíte, co je, bylo a co je jenom jako. Má to své silné momenty, především ve chvílích, kdy hrdina účtuje svůj vlastní vztah s dcerou, ale na konci se dostaví těžká kocovina. Bolí vás hlava, trochu i žaludek, ale dáte si kafe a za pár hodin je to pryč.