Isherwood

„Je to legrácka, u které raději nepřemýšlejte,“ řekl režisér před projekcí a já víc jak půlhodiny přemýšlel proč. Pocta instruktážnímu videu jako experimentální montáž s přepáleným zvukem? Fascinující, s čím si lidi občas dají práci.

Asi nejpohodovější dokument letošního jihlavského festivalu. Půlnoční projekce, dobré víno a poslední štace Expendables veřejnoprávního média. Po promítání někdo z publika režisérovi vytknul zesměšňování starých lidí. Blbost, kdo má, či měl, prarodiče v podobném věku, ví, že senilita v kombinaci s ješitností je smrtelná, přičemž do vyhrocených situací nejsou staříci ani jednou natlačeni, nýbrž všechny zábavné situace vyplývají z toho, že technika i rychlost šíření informací jsou za 40 let už úplně jinde. Laskavější už to být nemohlo. 4 a ½.

Po dvaceti minutách jsem si říkal, že mě v sedačce udrží jenom ta skvělá technická stránka, která má mnohem filmovější „look“ než spousta kino celovečeráků. Jinak je to wannabe umělecká pseudo-dokumentární výpověď, která neřeší absolutně nic a frčí si na vlně hodně ambivalentních pocitů, které jsem ale odmítal sdílet, protože ti lidi vlastně nežijí, resp. ten film nabízí otázku, jestli ano. Vlastně nejlepší dojem z filmu vyplul až v jihlavském DKO-čku po dojezdu titulků. Režisér alibisticky prohlásil, že si v tom divák má najít to svoje, zatleskala mu cca třetina sálu (kámoši z FAMU?) a procházka mezi kouřícími skupinkami před kinem vám nabídla pouze dvě slova: „Sračka – pecka.“

„Jsem mladá levicová intelektuálka, mám problém se svým tátou, mám dítě, točím na vše, co mi přijde pod ruku, točím deník o sobě, vám, divákům to nebude dávat smysl a někdo mi při zkušební projekci zapomněl říct, že postavám často nejde rozumět, takže by to zasloužilo titulky.“ Kdyby aspoň režisérka po projekci nepůsobila dojmem, že si to sama zkušebně snad ani jednou nepustila.

Ivo Bystřičan pochopil zákonitosti televizního humoru a v kombinaci s vynesením vlastní kůže na trh přivezl na Jihlavský festival jeden z nejvtipnějších filmů. Na hraně mezi dokumentem (zpovídání politiků, lidí z cigaretového byznysu) a estrádou jak ze skryté kamery („cigáro ve veřejném prostoru“) rozehrává překvapivě přemýšlivou story o tom, proč kouříme, jak a kdy se k tomu dostaneme a jak je těžké se z toho dostat (self-shooting cam). Mohl bych mít výhrady, že snímek nejde až do takové hloubky, jak by si tématika zasloužila, ale dostat se přes hermetickou bránu mlčenlivosti lidí z branže by vyžadovalo pravděpodobně undercover operaci.

Člověk čeká geekovské vyznání od 8 až k 64 bitům a on z toho vyleze nezajímavý obrazový maglajz se synťákovým voiceoverem, který ve výsledku vlastně neřekne vůbec nic.

Audiovizuální pirátství je správné, ano? Půlku stopáže jsem hledal smysl v obrazové kakofonii, jejíž zvukový doprovod mi sledování nijak neulehčoval. Neodpírám nikomu hluboce intelektuální zážitek, ale poprvé v životě jsem odešel z kina s tím, že to prostě nedávám a ani nechci.

Film o důležitosti metafory "stát nohama na pevné zemi", jehož 'Making of...' bude dějově zajímavější asi o dva levely, aneb vesmírná herní arkáda o skákání mezi mezi stanicemi, která ma dokonalou grafiku.

Zvěsti nelhaly. A co víc, navíc jsme v partě lidí na projekci proměnili bílé víno v červené. Tím, jak nám do něj kanuly krvavé slzy. Tohle není lidová zábava, tohle je tupost, která nemá s humorem nic společného, protože tomu chybí základní znak filmového díla – souvislý děj. Víc jak dvě hodiny utopené v herecké trapnosti a bezbřehé tvůrčí debilitě. Ty prachy měli dát na charitu, idioti!

To, čemu se první díl vyhnul obloukem, ten druhý napěchoval celých 100 minut, aneb jak je důležité míti Vaughna, protože kdo nevidí dál, než sahají krvavé gejzíry a levné nadávky, ten se k téhle látce neměl přibližovat blíž, než z pozice řadového diváka.