Isherwood

Trier tak dlouho poslouchal řeči o tom, jak moc je geniální, až tomu nakonec uvěřil a pokusil se stvořit nejkomplexnější film všech dob, kde si to vyříká se všemi a vyjádří se absolutně ke všemu, takže servíruje neskutečnou nálož motivů, obrazů, metafor a podprahových sdělení, která je v jádru levnější, než jednorázový placený sex... (Část II.)

O třídu lepší prvního dílu, kdy Jackson krotí hlavně sám sebe, dává dokupy jakýs takýs souvislý děj, byť s lehkou pachutí vynuceného intermezza, a především dává k dobru okřídleného ještěra, jemuž není v ringu digitálních příšer rovno a zahlazuje tak v závěru rozpačité dojmy z jinak veskrze matných (Medděd) a rovnou i zbytečných (Tauriel) postav.

Než žánrová revolta je to spíše chirurgicky přesná analýza, která klasickou detektivku ředí metafyzickým přesahem a zručně vodí diváka za nos; což úspěšně platí pro devadesátý pátý rok, události nového milénia už jedou na zažitých principech. Mí praví detektivové i nadále plavou proti proudu baltimorské špíny.

Špatné. Po všech stránkách, v každém detailu. Svým způsobem naprosto obdivuhodný výkon. Kluci, vezměte peníze, které evidentně máte a dejte je na charitu. Pak vezměte kameru a rituálně ji hoďte do řeky. A už nikdy nenarušujte veřejný prostor něčím podobným. Party film, co vám zkazí party víc, než sousedka pod vámi bušící koštětem do topení.

Papundeklový svět Andersonovy dětinské fantazie si plácnul se scénářem, který někdo vyhrabal v zapomenutém archivu Alfreda Hitchcocka a já tomuhle bláznovi, jehož filmy se mi líbily a protivily současně, definitivně podlehnul. Byť to nemá opravdu lidské emoce, ale spíše na sílu šroubované záchvěvy, vycházející ze situací, v níž se hrdinové zrovna nacházejí, tahle thrillerová jízda napne jako cokoliv jiného. Výtahová scéna v závěru a následná přestřelka na galerii je něco, co dneska doopravdy umí natočit málokdo. PS: Za takový casting by většina režijních es prodala duši.

Breaking good. Akademický film, který přídavné jméno nevede v kolonce „nadávka“, tudíž může zaujmout i tradiční diváckou obec, která ocení hlavní hvězdu ve fyzické metamorfóze, a anti-kapitalistickou agitku ve smart módu. 4 a ½.

Fassbenderův otrokář, jedna fenomenální scéna a hlad po filmových cenách takový, až máte chuť je snímku narvat do chřtánu, aby se s nimi zadávil.

Ten klasický pisatelský evergreen o tom, jak nadějný debutant ze zapadlého koutu naší planety přišel do Hollywoodu, aby ho tam sešrotovali hned dalším filmem, mám chuť zapět si tentokrát taky. Ale on si za to může Blomkamp tak trochu i sám. Tu levičáckou agitku o jednotlivci vzbouřenému proti nemilosrdnému systému bych skousnul i tentokrát, kdybych si nemusel během projekce klást tolik otázek především z oblasti elementární logiky věci – Jak funguje Elysium? Proč jeho obrana funguje tak přihlouplým způsobem? Proč je za jeho obranu ministryně trestána? A X dalších. Kope to především proto, že po akční stránce je to... asi to nejlepší za posledních několik let a Blomkamp v té ústřední řeži přinese záběry a momenty s takovou samozřejmostí, že by za to jiní režiséři prodali svoje matky a přidali by i duše. Vrať se do slumu, Neille. A ty metamorfózní nápady si vezmi s sebou. Jednou budeš důstojným nástupcem Jamese Camerona.

Na rozdíl od hlavní hrdinky, film občas kolena dává hodně vysoko. A nedošlapuje úplně přesně tam, jak by měl. Hlavně svojí občasnou zkratkovitostí ve vývoji vztahu Anny a Tomáše (seznámení v tramvaji?) sráží účinek hned několika navazujících scén, čímž si zbytečně nabourává dobře vystavěnou dramaturgickou linku, ve které jde hlavně o osobní dramata a morální dilemata. Ty naštěstí fungují v ostatních rovinách (trenér, matka). Ano, bude se to mnohokrát zmiňovat, ten mučednický piedestal, který režisérka staví každou chvíli někomu jinému, je chvílemi až moc schematický. Ale naštěstí síla tkví v hereckých výkonech. Barešův estébák, Malého klubový doktor a především samotná Judit Bárdos přináší po dlouhé době ze Slovenska zajímavý herecký půvab. Aňa se snaží, ale je až moc mladou maminkou v roli, kterou si na režisérce vydupali v Negativu, namísto zamýšlené Ivany Chýlkové. Každopádně je to příjemné překvapení, už jenom proto, že se film chce vyrovnat s nedávnou minulostí a nebojí se vlastní cesty.

S Llewynem jsme se minuli, ne úplně, jen jsme ale vyrazili po stejném chodníku, on povídal, zpíval a já ho furt chápal, rozuměl jsem mu v každé ironické glose jeho mizerného sebestředného života, až se nakonec zastavil, zmizel v nějaké postranní uličce a pak volal, že na to kašle, že mu to vyhovuje a zůstane v ní trčet, zatímco já pokračoval dál.