Isherwood

Po většinových reakcích Twothy vytušil, že nová space opera mu na Riddickových bedrech nenaroste a vrací se pokorně do vod černočerného prologu, přičemž zapomíná, co jej třináct let nazpět dělalo dobrým (silný moment překvapení z nového hrdiny zaskočil nejen diváky, ale evidentně i Furyanovy stvořitele za kamerou); druhá třetina hrající na notu „Riddick predátorem“ je absolutorium, ale ta první zdlouhavým prologem bez podstaty, protože skoro všechno beztak víme, a závěrečný akt patetickou lavinou, která definitivně Riddicka pohřbí jako legendu, jíž jsme si vymodlili a vlastně nikdy opravdu nedostali.

V kolonce „americký blockbuster“ pravděpodobně nejvýživnější sbírka toho nejhoršího, co lze v současném Hollywoodu najít. Koukat na nové Transformery je jako otevřít všechny muniční sklady US Army a dát je do ruky těm, kteří by si rádi do filmařské Mekky kopnuli. Je to téměř nadpozemsky paradoxní, že je tak činěno rukama člověka, kterého jsem v téhle disciplíně bezmezně obdivoval, a až doposud platil za vrcholnou metu v umění proměny filmového políčka v dolar. Nemyslím si, že Bay ztratil soudnost. Předchozí fitnes pumpování jasně křičelo, jak moc dobře to za kamerou umí. Jenom ztratil veškerou pokoru a bezhlavě tři hodiny dojí krávu, která to má dávno za sebou, jen ji stihli nabalzamovat. První hodinu, kdy se jakože představují postavy stylem, který by šel dát za deset minut, jsem si říkal, že moje míra trpělivosti ještě má svoje rezervy. Že je to impotentní dějově, herecky úplně mimo (OK, Stanley Tucci si to kopírování Johna Turturra docela užívá) a hudebně absolutně hluché, ještě beru. Ale pak dojde na akci, která pro nové vydání výkladového slovníku redefinuje pojem „digitální bordel“, a mě praskla osobní pojistka. Po všech destrukčních hodech, které jsem si za poslední roky v kině tolik užíval, jsem si začal přát, aby tahle éra šla bez milosti do...

Dunivé echo devadesátek, jehož kardiogram vás rovnou vyžene do lékárny pro medikaci. Serra by s Neesonem evidentně rádi vytvořili novou stálici akčňáků říznutých paranoidním thrillerem, ale zatímco v Neznámém nevzali do Berlína scénáristu, vzdušná linka do Londýna pozapomněla rovnou na kapitána. Serra jede na nevýrazný setrvačník, který nechává Neesonovi schopnosti v úsporném módu, stejně jako celé tempo vyprávění. Má to jedinečný dar odsýpat bezhlavě kupředu, ale chybí tomu zásadnější vrcholy, pro které bych to chtěl vidět znovu. Jedno pánské rendez-vous na toaletě to vážně nevytrhne. Vlastně první film, v němž mi Liamova pozice akčního titána připadla jaksi nepatřičně. Tady se non-stop trvalka nekoná.

Výtečná dramatizace a vysokooktanová exhibice filmařského adrenalinu, která opět povyšuje pseudo-dokumentární realistickou autenticitu na plnohodnotný blockbusterový zážitek. A byť Greengrass si v tomhle jede jako nikdo z četné řady ‚copy & paste‘ kolegů, je to z jeho strany trochu sázka na jistotu, kdy kamera kouká přes rameno a švenkuje mezi obličeji právě tak dlouho, abyste věděli, koho má zrovna na mysli. Nenudí ani trochu, jen to trvá tak o patnáct minut déle, než by si divák přál. Pak by to byl plnotučnější zážitek, než jogurty z Kunína. A co si budeme nalhávat, kde naposledy jste viděli takhle krátkou a údernou prezentaci Navy SEALS? PS: Hansu Zimmerovi se v titulcích sice děkuje, ale jak se rozehrál ústřední motiv, furt jsem podvědomě čekal, kdy se tam mihne černá kápě. 4 a ½.

Technologická pecka, které v dlouhé postprodukci dodali trikaři kabátek, za nějž by modelky pálily svoje norky, boduje hlavně nemilosrdným drajvem válečné vřavy, která si napůjčovala všude možně, aby z toho ve výsledku díky (velmi pravděpodobně nejlepšímu) střihačskému umění roku vyždímala překvapivě chytrou, mile černohumornou (headshoty!) podívanou, které nabourá skeleton až absence říznějšího závěru, který by celou tu videoherní architekturu filmu dovedl do absolutního vyvrcholení; jinak herecky bezchybné, hudebně podmanivé a režijně sebejisté jako máloco v daném žánru za poslední roky. 4 a ½.

Sledovat blockbuster, který je silně schematický (rodinný archetyp voják – sestřička, šachovnice vedlejších postav) a zároveň v mnoha ohledech žánrové stereotypy bez skrupulí obchází (utnuté souboje monster!), přičemž si celou dobu buduje prostor přesnou kamerou a nervózní hudbou, je prostě ryzí radost, která se v závěrečném souboji několikanásobně umocní do potřebné epické šíře. Aneb dlouho mi nějaká destrukční žánrovka nedělala takovou radost tím, že je vlastně konverzačním dramatem. PS: Trumfnout vizuální highlight seskoku padákem pravděpodobně letos už nebude možné.

„Tvrdá“ kamera a vyprávění jdoucí skrze lavinu dialogů s absencí vizuální narace zpočátku házejí diváka do vývrtky, ale zasněná romantika přejde v drama, to v thriller a morálka padá na hubu do bahna, což je vcelku neortodoxní cesta proti sluníčkovému trendu, ke kterému se sice Allen dopracuje s hodně vachrlatou vsuvkou z detektivní kanceláře, ale za ten pocit, že se Dostojevský několikrát neklidně obrátil v hrobě to pravděpodobně stálo.

České století podle party kamarádů z FAMU. Aneb ani atmosféra Žižkovského nákladového nádraží nemůže zastřít to, že odkazování se na Szczygiełovu knihu prostě nestačí, protože s povídkovými filmy je to vždycky těžké, pokud se mají hodnotit jako celek. Ale zrovna tady se těch jednotících prvků najde docela dost: patos a vypravěčská naivita (Lída Baarová a slow-mo z Ohnivého léta? Zdeněk Adamec jako delší reportáž na Nově, c´mmon!) na jedné straně a dějové vzduchoprázdno (Stalin) na straně druhé. Formálně skvělý 86 400 je sequelem Wallóva Botostroje, jen tu levicovou propagandu líp maskuje a výtečně animovaný příběh Eduarda Kirchbergera s tím zcizovacím prvkem sestřeleného pilota zbytečně zachází do nikam. Stejně jako celý Gottland.

Obdivuhodný výkon v disciplíně „zobrazení vesnického stereotypu“, který prostě nelze otitulovat jinak, než dalším stereotypem: „pro Pražáky dobrý“, což zamrzí o to víc, že Krobot je rodák z regionu a vlastně tak zásadním způsobem popírá to, čemu by měl rozumět nejlépe. Pražští herci cedí přes zuby nářečí a vulgarismy nefunkčním způsobem a fungují vlastně jen jako nositelé skvělých kostýmů. Přitom je to nepopsatelně smutný příběh, u nějž jakoby dramaturg a producenti na poslední chvíli seznali, že se film lépe prodá jako buranská komedie. Fail.

Scénář je pitomý tak akorát, jen mě fascinuje ta studiová politika svádět tyhle přesluhující tandemy na place pod taktovkou režijních rutinérů, kteří s daným materiálem operují více než ledabyle a zafungovat dovedou leda tak v několika trefných hláškách a v případě tohoto filmu i jedinečného nábožného germánského výlevu, jinak vesměs hodně sterilní a prchavá podívaná.