Isherwood

Téma vymačkané z románů Fredericka Forsytha, dvě mluvící hlavy a napínák jak z blockbusterového thrilleru. Ten námět je tak čistý, až je s podivem, že žádná hollywoodská studia nepořádají dostihy, kdo tohle protlačí na plátno dříve. 4 a ½.

Martin Dušek našel banální téma a tvůrčí pokoru. Výsledkem je typicky „duškovsky“ vtipná, ale protentokrát i neskonale smutná podívaná, o člověku, jehož život a (nenaplněné) sny žije nespočetné množství lidí všude kolem. Ten film je sociálním dramatem, jen to celou stopáž neskutečně dobře maskuje. 4 a ½.

Mít v ruce takový námět a zprasit ho tak obludně tím, že zvolím tu nejprimitivnější cestu, je buď obdivuhodná drzost, nebo ignorantská neschopnost. Po projekci mi to bylo obhajováno pro svůj emocionální kontrast a možnost využití jako téma k diskuzi ve škole. Sorry, ale diskuzní flame si na základce rozpoutám i jinak než půlhodinovou prázdnotou. Třeba tím, že si na Facebooku všichni povinně otevřou Obludárium.

„Chlap stojí v tříminutovém statickém záběru a z trenýrek mu kouká malé péro. Kde je jako kurva ta message?“ Pán kráčející po projekci po schodech přede mnou to shrnul nejlíp. Prvoplánově šokující, o daných lidech absolutně nic nevypovídající. Stereotyp všeobecného pohledu na Rakušáky vmáčknutý do osmdesátiminutového destilátu.

Nápad a tvůrčí entuziasmus je obdivuhodný, finanční infuze a uslzená dramaturgie HBO už méně. Nepodlehnout tomu je vlastně strašně těžké.

Banalita. Kdybych kamerou snímal svoje strasti při stěhování Brno – Praha, musel bych podle téhle zákonitosti sbírat ceny z festivalů po celém světě. Poselství, že tohle mají v Číně těžký, je jasné. Že si režisér vzal za manželku hysterickou Číňanku ještě jasnější.

Jako správný učitel vím, že jsou mezi námi lidé, kteří mají děti opravdu rádi, ale Danielův svět dělá téhle nešťastně zamilované komunitě hodně medvědí službu. Režisérka, dle svých slov s velkou mírou empatie, překlopila všechny zavedené stereotypy a snaží se to do diváka naládovat v koňských dávkách. Což se jí… nedaří. Titulní protagonista dokumentu totiž tím, jak na plátně působí, vyplňuje škatulkové vnímání pedofilů ze strany většinové společnosti bezezbytku. Jeho strojený a do hereckých manýrů vtěsnaný manipulativní projev spouští vaše obranné mechanismy, ač si můžete hrát na liberálního humanistu až za hrob. Že tomu chybí dramatičtější konfrontace s druhou stranou, už pak jde vyloženě na tvůrčí triko. PS: Po projekci režisérka přiznala, že je čerstvou matkou. Jestli se její potomek s Danielem setká, nebyla schopna potvrdit, ani vyvrátit.

Štkát nad tím, že Fincher jede na jistotu, je jako hanět Jágra za hokejové finesy a střílení gólů. Tohle vyprávění, řízené s precizností neurochirurga, jemuž je skalpelem kamera a anestetikem hudba, přesně dávkuje manželskou krizi s chladnokrevným odstupem, v němž zdánlivé vody odtažitosti čeří herci, kterým je každé písmeno scénáře přišpendleno přímo na tělo. Afflekovo světáctví s puncem maloměstského trouby táhne, ale Rosamund Pike vládne naprosto nemilosrdně. Jejich interakce je něco, co na plátně zažijete jednou, dvakrát za tři roky. Dokonale vyšperkovaný film, který to o sobě ví a nestydí se za to. První a poslední záběr jsou pro bohy.

Paráda. Vanderbiltův scénář režíruje Emmerich s takovou chutí a úderností, až jsem nadšením nadskakoval v křesle. Koncept Skály a Smrtonosné pasti vydestilovaný do ideálního mixu, který se nebojí zatnout do akce i zdravé nadsázky, ideálně skloubené dohromady, jako třeba v trávníkové rally. Emmerich Ameriku miluje, ale zároveň v srdci nosí kus uštěpačného Evropana, který ví, jak tuhle modlu sarkasticky šťouchnout. Herci na jedničku, hlavně Tatum rozprášil lehké rozpaky a bílé tílko v závěru si zaslouží, plus ta malá holka je nejlepším dětským elementem v akci od třetího Iron Mana. Svým způsobem přesná trefa v každé žánrové disciplíně. 4 a ½.

Franšíza „Bryan Mills“ by měla být výstavním kouskem Europacorpu, takže ten retardovaný scénář přetékající nesmyslnými klišé a režisérskou zhovadilostí absolutně nechápající smysl skvěle se profilující postavy, beru jako dokonalý protipól prozákaznického přístupu. Že to v mnoha ohledech doslova splývá se svým hlavním inspiračním zdrojem, beru už jen jako chamtivou snahu nahrabat si bez zásadnějších tvůrčích zásluh. Korporátní film par excellence.