POMO

Shlédnout tohle zrovna v době, když doma bojujete až po uši zahleněný se svinskou virózou, je chuťovka par excellence. Každým coulem nesympatický film s trefným satirickým námětem a sterilní formou. Spousta bílé, na které nejlépe vyniká v křečích vykašlaná krev, injekce s herpesovými viry, jezení masa, laboratorně vytvořeného z lidských buněk. Pardon, z buněk obdivovaných celebrit. “Celebrities are not people. They’re group hallucinations.” Antiviral by mě dokázal pobavit v uvědoměle 80-minutové stopáži, ale takhle ne. Bizarní debuty originálních tvůrců mám jinak rád.

Eli je z těch hororů, které začnou slibně a skončí jako zlý vtip. Respektive ne že by jeho pointa nebyla cool, ale spousta souvislostí a detailů v chování postav se otřese v základech, jakoby ve filmu chybělo dvacet důležitých minut. Nemluvě o elementárních skriptařských chybách jako neporušený účes kluka, kterému předešlý den vyholili část vlasů, aby mu mohli vrtat do lebky. Duchařská delší část filmu je fajn mrazivá, ale viděli jsme to všechno stokrát a alespoň u toho postavy nemluvili přes izolační sklo mezi interiérem a exteriérem důkladně zapečetěného baráku. Film po větší lobotomii než jeho hlavní hrdina po druhém chirurgickém zákroku.

Punková feťácká komedie s kadencí vtipných nadávek a hlášek a dramatickým vyvrcholením, které jí dodá vážnou tvář. Kreativní střih a autentická forma hektické ruční kamery (mobilu) filmu nejen dodávají solidní drive, ale dělají zábavným i jeho jinak řídký příběh. I když těch rozkmitaných detailů tváří je pro kino plátno přespříliš. Hloubka Mišíkova výrazového herectví v poslední scéně prozrazuje jeho největší životní trauma, když jako dítě chtěl a nedostal zmrzlinu. Film si užijete o to více, pokud neznáte formálně podobné, ale scénáristicky vyspělejší dílo bratrů Safdiů (především Uncut Gems).

Banalitka s banálními postavami v banálním prostředí, ale tak dobře obsazená, zahraná a jemně a přesně sledující dramatické nuance v konfliktu dvou čerstvě zamilovaných lidí, až dojímá. Film se srdíčkem a hlavně fantastickou herečkou v hlavní roli Pavlou Gajdošíkovou. To ona ho vytahuje na 4 hvězdy.

Čučoriedka z It Follows, působivé lesy, průměrný scénář s okoukanými nápady a máte žánrové krmivo pro předplatitele Paramount+. Chvilku zajímavé, jindy směšné a veskrz nevýrazné a zbytečné.

Velkolepé a pestré - na postavy, výpravu, kostýmy i výborné aranžmá soundtrackáře Göranssona. Ale taky neadekvátně dlouhé, s repetitivním dialogovým řešením stejných věcí, s mocným ale osobnostně měkkým záporákem, podmořským světem ani zdaleka ne tak propracovaným jako v Aquamanovi a vykrádáním nápadů z jiných Marvelovek, které se sem nehodí (např. Iron-Manovské kostýmy a létání v nich). Jednotka překvapila osobitou duší, působivou africkou mystikou etnických kořenů nového, skvěle fungujícího hnutí superhrdinů. Tohle je sice pořád důstojná, ale jenom na efekt zplácnutá marvelovská šablona.

Subjektivně nerelevantní a esteticky rozhárané vyobrazení raného Hollywoodu s okoukanou (Brad Pitt), nezajímavou (Diego Calva) a otravnou (Margot Robbie) postavou v hlavních rolích. Chazelle přestřelil. Nebýt průvodních jazzových vsuvek, ani ho v tom nepoznáte. Divoké večírky a hektické filmovačky jsou zábavné, ale už v nich cítit silenou teatrálnost. Scéna natáčení první zvukové scény je nejlepší z celého filmu, jak vypointováním, tak cinefilským rozměrem. Jakmile se ale předlouhá stopáž překlopí do osudového bědačení nad neschopností jít s pokrokem, jde to postupně do kopru, až do “LA shit hole” neboli nejvíce WTF scény filmu.

Pověrčivému vyznavači tradičních hodnot Shyamalanovi došli nápady na pointy, tak se alespoň vyjadřuje ke složitějším sociálním tématům. Konkrétně k adopci rodičema stejného pohlaví. Dramaturgický záměr s divákem je tu jasný, jenomže aby fungoval, museli bychom silně prožívat závažnost home invasion situace (která je žánrově zábavná, ale nejde ji brát vážně) a nevěřit teorii útočníků (k čemu nemáme důvod, protože v tak bizarní konstelaci postav a navíc u Shyamalana je možné všechno).

"I went for a colonoscopy last month, and it was like looking at a painting by Jackson Polyp." Tak boží rozjezd… a natolik fádní výsledek. Plíživé vtažení ústřední dvojice do pekla skrze zlověstnou symboliku, dráždivou sexualitu a tragickou nehodu. Lynchovsky snové, cronenbergovsky fyzické, kubrickovsky punkové. Právě záblesky Mechanického pomeranče jsou ale tím posledním, s čím se zde v druhé polovině zajímavě pracuje. Obrovský potenciál prvotních motivů zůstane nerozvinutý: šlo skvěle pracovat s psychologií vztahu ústřední dvojky (ona neví co se změnilo a s hrůzou na to postupně přichází), u toho rozkrývat bizarní svět ostrova s jeho děsivými pravidly a celé to metaforicky proplétat motivem hledání inspirace vyhořelého spisovatele. Místo toho mladý Cronenberg s jeho protagonistou uvízli v neopodstatněně znepřátelené marnivosti bandy odpojenců od empatie a vlastní identity.

Vyvážený mix komorní psychologie a dojímavého sentimentu. Vtahující především hlavní postavou jakou kinematografie nezažila, která výzorem šokuje a její nitro nás baví studovat. Vynikající Brendan Fraser s neskutečným make-upem a perfektně mu sekundující filmová dcera Sadie Sink. Jejich setkání vřou nevyřčenými emocemi, hněvem za zranění na jedné straně a lítostí na druhé. Ano, Fraserova postava se sebelituje až příliš a jeho objev důležitosti úpřimnosti v životě je úsměvný, ale i tak zůstává The Whale hezkým a citlivým filmem, nepostrádající umělecký vklad autora.