POMO

Kdyby se ještě Charlize políbila s lékárnicí, která jí ošetří rameno, kruh bizarnosti tohoto díla by se uzavřel. Prapodivný mix existenciálních motivů Brama Stokera, takřka parodicky přepálené rasové, genderové i LGBT korektnosti, všemožných klišé akčního a sci-fi žánru, a to vše s nadměrným důkladem na emoce a motivace postav, někdy působivé a jindy přihlouplé. Ve výsledku je to ale pořád lepší a dějově soudržnější než jiná nedávná netflixovská teamovka, ta od Baye.

Válečná rychlovka z lodě v Atlantiku se zápletkou středometrážní povídky, kterou drží nad vodou Hanksova osobnost. Prakticky žádné rozkreslení postav a ne zrovna přehledné válečné situace a manévry v nich, ale stejně to drží v napětí a připomíná, jaké peklo muselo být se toho účastnit - nespat, nejíst a velice rychle, intuitivně rozhodovat. Čistě o tom je Greyhound. Patos ano, ale decentní. Na kino by ta stopáž a její náplň byla nedostačující, uvedení na VOD je ideální.

S láskou stvořené dílo, které pracuje s rozpohybovaným malovaným obrazem, pečlivě režírovanými hlasy herců a tradičně hlubokou, osudovou Mansellovou hudbou. Kostra detektivky s vtahujícím tajemstvím a zavádějícími otazníky, pestrá různorodými postavami které potkává hlavní hrdina a krásná poetickými myšlenkami z Goghovych dopisů, které napsal před smrtí. Srdcem filmu je samotný Goghův život, jeho outsiderská existence utrápená pochybami o sobě samotném. Existence s výjimečným vnímáním života a schopností přetavit do uměleckého díla pozitivní tvář svojí duše. Jeho komorně dramatický příběh, coby dnes oslavovaného umělce, je divácky obzvláště atraktivní, a to nejenom pro lidi, kteří se cítí být nepochopeni a přirozeně touží po uznání a širším přijetí. Song “Starry Starry Night” zpěvačky Lianne La Havas to celé nádherně uzavírá.

Krosžánrová blbina, která chce potěšit jetím proti proudu, ale která se nakonec stejně stane pouze akčním revenge béčkem s do komična laděnou brutalitou. Herečka v hlavní roli nicméně neotřele atypická. Nejtypičtější žánrové postavy ostatně schválně zařvou v prvních minutách, aby film hned v expozici překvapil a připravil na neotřelý zážitek. Ten vám může a nemusí sednout.

Příliš dlouhý adrenalinový dokument na to, jak bezkoncepčně skáče mezi sportovnímy styly a lokalitami. Z plavek a velkých vln do alpských lyžařských sjezdů, zpátky do vln a zase zpátky do hor, letních na kolech či zimních paraglidových. A zpátky do vln, na kite surfing. Hezké záběry ano, ale ty jsme již viděli i v soudržnějších a tematicky ucelenějších opusech. Ani zpovědi těch borců nepřinášejí žádné myšlenky, které by směrovali do nějakého závěrečného smysluplného resumé.

Tohle není seroš, ale ztrhující 5-hodinový film, který vzdává hold všem, co se podíleli na zastavení potenciálně ještě větší ekologické katastrofy, než k jaké tehdy došlo. Fantasticky přibližující jednotlivé etapy po výbuchu, umožňující prožít onu lidskou tragédii i národní katastrofu z více uhlů pohledu (od požárníků až po prezidenta Gorbačeva). Střílení kontaminovaných psů. Pomáhající horníci a jejich vůdce. Postupně vznikající pochopení a respekt mezi hlavnímí mužskými postavami (vědec Harris a politik Skarsgård). Rozkládající se těla ozářených v nemocnicích. Otřesný přístup šéfa KGB a vůbec obsazení a herecké pojetí jeho osoby… V tom filmu je tolik silných příběhových elementů, až je to k neuvěření. Mrazivě přesné zrcadlo lajdáckého, lživého a bezcharakterního politického systému, na kterém Sovětský svaz postavil svoji “slávu”, aby se jím následně nechal zevnitř zaživa prohnít.

Úspěch tohoto teen rádoby-slasheru nechápu. Zpočátku zajímavý námět s opakováním dne, do kterého se hrdinka probouzí a ve kterém je opakovaně zavražděna, je rozvinutý do repetitivní banality bez potřebné gradace a s jakože překvapením, které ji vůbec nikam neposune. Velice slabou třetí hvězdu dávám pouze za obrázkovou tvářičku Jessicy Rothe.

Příliš uvolněný mix přehršle opakujících se politických názorů, dobrodružné poetiky a Blanchardovy výpravné hudby, která hraje nesmyslně i ve scénách, ve kterých má být ticho. Asi aby okořenila zdlouhavost a dramaturgickou chabost dějové kostry. U několika scén především v první polovině je strašně cítit, že jsou dvakrát delší než bylo potřeba. Nejvýraznější postava Delroye Linda je nesympatická a v close-up monologech až otravná. Filmu ale nelze upřít příjemný feel-good charakter.

Hororový dokument. Ne tím, že existujou podobní “predátoří” ale tím, KOLIK jich existuje. Jak na to reagovat? Vystopovat je a pozavírat tisíce až desetitisíce mužů, často nejspíš otců a živitelů rodin? To asi nejde. Ale již humbuk, který kolem tohoto dokumentu nastal, snad jejich vyčínání omezí. Minimálně na pár let. Klusák a Chalupová to zvládli výborně. Oceňuji nápady jako vyjasnění “hodného obličeje” za tónů přívětivé hudby, nebo poslední scénu, která gradující napětí celého filmu vystřelí do emocionální roviny, až se divákovi spolu s tvůrcema před kamerou třesou ruce.

V kině po třech a půl měsících (!), kdy jsem mimo domov na televizní obrazovce sjížděl spíše starší karanténní béčka, a hned taková pecka! Velice důstojné dohnání restu ze začátku roku, který mě nadchnul již Ritchieho Gentlemanama. Whannellův Neviditelný se rozjíždí na principech duchařského hororu, následně se přehoupne v rafinovanou paranoidní hru na kočku a myš, a ta vyvrcholí ve vražedný thriller s vychytaným akčním vizuálem, u kterého nedýcháte. Každá ze tří poloh filmu prokazuje Whannellovu znalost pravidel žánrů a scénáristickou i režijní invenci. Tohle není práce pouhého řemeslníka. Tohle obsahuje bravurně budované napětí prostřednictvím pouhé divákovy nevědomosti a intenzivní temné hudby, šokujicí zvrat u kterého se vám zastaví dech jako již dlouho u ničeho (!), kreativní a intelignentní hrátky s žánrovými klišé, promyšlenou výpravu i delikátní kameramanské akrobacie. A všechnu tu parádu dává s přehledem v úctyhodně odvážné stopáži, abychom se jí nasytili do maxima.