Kapelník a klarinetista Ferdinand Havlík patří díky dlouholetému spojení s divadlem Semaforem i několika filmovým rolím k nejznámějším českým hudebníkům. Narodil se v Brně, otec byl mlynářem, matka pracovala jako švadlena. Ačkoli se Havlík později prosadil především jako hráč na dechové nástroje, jako dítě začínal s houslemi. Později, již za druhé světové války, mu otec za dvacet kilo mouky sehnal klarinet a Ferdinand Havlík se do tohoto nástroje zamiloval. Ještě za okupace měl vlastní kapelu, soukromě začal studovat hru na klarinet u profesora Dvořáka, v letech 1951-1954 studoval na Státní konzervatoři v Praze.
Ve čtyřicátých a padesátých letech hrával Ferdinand Havlík s různými kapelami, doprovázel známé zpěváky (například Arnošta Kavku), hrál v kavárně Vltava nebo v hotelu Jalta, a i když to v padesátých letech nebylo jednoduché, jeho doménou byl jazz a swing. Po setkání s Jiřím Suchým přijal nabídku ke vstupu do vznikajícího divadla Semafor, kam byl v roce 1959 angažován jako kapelník. Dostal tak možnost dělat jazzové koncerty, v první řadě ale prezentoval v divadelních hrách melodie Jiřího Šlitra. V téže době se Ferdinand Havlík objevil poprvé také před kamerou, když se spolu s dalšími proslulými hudebníky mihnul ve filmu LETIŠTĚ NEPŘIJÍMÁ (1959).
Všichni ze Semaforu se dříve či později dostali do širokého povědomí filmových i televizních diváků a týkalo se to i Ferdinanda Havlíka. Spolu s celým semaforským souborem nemohl chybět ve filmu KDYBY TISÍC KLARINETŮ (1964), později hrál v Němcově povídkovém filmu MUČEDNÍCI LÁSKY (1966). Mezitím byl pověřen dirigováním orchestru, který nahrál hudbu k Formanovým filmům ČERNÝ PETR (1963) a LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY (1965). Mimoto se Havlík prosadil i jako skladatel filmové hudby (RAKEV VE SNU VIDĚTI, 1968; PŘEHLÍDCE VELÍM JÁ, 1969). Havlíkův orchestr našel uplatnění i v rozhlase a pořídil také hudební podklad k řadě nahrávek dodnes známých písní z repertoáru tehdejších semaforských zpěváků (Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Karel Gott). V roce 1967 vyšla LP deska Portrét Ferdinanda Havlíka.
Ve druhé polovině šedesátých let se Havlík nepohodl s Jiřím Šlitrem v otázce dalšího hudebního směřování divadla a v roce 1967 ze Semaforu odešel. Nouzi o práci ale neměl, znovu nahrával v rozhlase i gramofonových studiích, galerii zpěváků, které doprovázel, rozšířil o jména jako Judita Čeřovská nebo Milan Chladil. Po předčasné smrti Jiřího Šlitra v roce 1969 se Ferdinand Havlík do Semaforu vrátil a kromě postu kapelníka převzal i úlohu hudebního skladatele a svými kompozicemi doprovodil hry Smutek bláznivých panen, Sladký život blázna Vincka, Zuzana v lázni nebo Doktor Johann Faust, největším úspěchem bylo ale představení Kytice z roku 1972. V menších rolích se Ferdinand Havlík znovu objevoval na divadelním jevišti, často ve dvojici s Evženem Jegorovem, který byl též zdatným hudebníkem a především Havlíkovým partnerem v hudebních vystoupeních.
Ferdinand Havlík i v průběhu sedmdesátých let podílel na několika filmech jako skladatel nebo dirigent, mimo jiné byl autorem hudby k „semaforským“ filmům JONÁŠ A MELICHAROVÁ (1986) a JONÁŠ II. ANEB JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI MELICHAROVOU (1988). Znovu ale stál i před kamerou jako herec, menší role otců mu připadly ve filmech s problematikou mladé generace a jejího vstupu do života (MATĚJI, PROČ TĚ HOLKY NECHTĚJÍ?, 1981; LÁSKA NA DRUHÝ POHLED, 1981), objevil se také v legendárních SLAVNOSTECH SNĚŽENEK (1983).
Poslední prací pro Semafor byla hudba k představení Víkend s Krausovou (1995), poté Ferdinand Havlík ze zdravotních důvodů i kvůli komunikačním problémům s Jiřím Suchým z divadla odešel, nadále se ale uplatňoval jako klarinetista na různých pódiích, především v rámci vlastní kapely Swing Band, kterou založil již v roce 1977. Na různých výročních akcích a vzpomínkových koncertech vystupoval znovu pohostinsky i ve spojení se Semaforem. Jiří Suchý ostatně stál také za vznikem vzpomínkové knihy Historky Ferdinanda Havlíka (2006).
Ferdinand Havlík byl ženatý a s manželkou Hanou (rozenou Martínkovou) měl jedno dítě.
Pavel "argenson" Vlach
