The Doors

Skupina The Doors se stala nesmazatelnou hudební legendou, ruku v ruce s tím došlo i na ambice realizovat biopic o této skupině. Kolem režie se postupně motali Brian De Palma, Martin Scorsese či William Friedkin, u kormidla ovšem nakonec skončil Oliver Stone. Z dnešního pohledu spíše komunisticky smýšlející režisér se díky stavění na konspiračních teoriích a kritice dle něj imperialistického vedení USA stal jednou z nejkontroverznějších figurek kinematografie, díky tučnému počtu kvalitních filmů se na něj ovšem jednou bude vzpomínat s úctou. Zásluhu na tom bude mít i samotné The Doors.  V centru dění filmových The Doors je především jejich frontman - Jim Morrison. Tomu v kontextu tehdejší hudební scény již neobvykle dopomáhalo posilování drogami a alkoholem, omamné látky pro něj představovaly typ hudebního nástroje. The Doors jsou poté z dnešního pohledu vnímání především jako průkopníci v rámci psychedelického rocku, kdy cílem bylo obměnovat mysl právě díky návykovým látkám. I díky tomu se příběh The Doors paradoxně stal ideálním námětem pro Olivera Stonea, který i princip tehdejšího amerického šoubyznysu (který se v době vydání v roce 1991 neposunul raketovým skokem) mohl využít jako nástroj k další kritice amerického systému.  Film začíná klíčovým momentem života Morrisona, kdy je Morrison svědkem čerstvě mrtvého indiána, načež začíná věřit, že se do něj zesnulý indián převtělil. Jde o formativní moment Morrisonova života, v podstatě započíná Morrisonovu posedlost smrtí. The Doors Stonea jsou poté stejně ostré jako skutečný příběh této kapely. Dochází nejen k tripům a boření společenských hranic, ale i rozkladu Jima Morrisona v dost možná životním výkonu Vala Kilmera. Z výsledného filmu jde cítit obdiv k předobrazu protagonisty. Stonea samotní The Doors zaujali už v období jeho přítomnosti v armádě během Války ve Vietnamu, usilování o adaptování příběhu výjimečného umělce stalo Stonea hodně přemlouvání a konfliktů s klávestistou The Dors Rayem Manzarekem (který chtěl biopic The Doors točit sám), The Doors ovšem v součtu především skutečně slouží jako pocta speciálnímu umělci. Ten sice i v rámci filmového převyprávění spěje k dekonstrukci, fetování i šukání mu začíná lézt na mozek, přesto se na plátně pořád prezentuje příběh hodnotného umělce, do kterého se Val Kilmer zvládl doslova převtělit.  Klíčem k úspěchu byl nevyhnutelně i kameraman Richard Richardson, který v obraze přesně vystihl estetiku 60. a 70. let, pracovat s barevnou expozicí, obrazovými perspektivami či osvětlením. The Doors jsou díky tomu snadno i obrazovou extází, která podtrhuje život člověka, který měl sice talent, podlehl ovšem zakázanému ovoci a souboj s ním především prohrával. Stačí se zaposlouchat do největších pecek The Doors a seznat, že byl Jim Morrison talent, o to více fascinující je poté sledovat jeho pomalý úpadek, dynamický vztah s Pam Courson v podání fantastické Meg Ryan i prozkoumávání hranic reality. Těžko se někdy odhalí pravda, dá se ovšem odhadnout, že by byl Morrison s tímto zážitkem spokojený. Olivera Stonea jde snadno kritizovat za jeho názory a přátelství s Vladimirem Putinem, jako režisérovi se mu dá ovšem vyčítat minimum. The Doors sice též trpí častou Stoneovou tvůrčí neukázněností a drobnou neschopností udržet nastavené měřítko, zrovna u filmu o The Doors je ovšem ta neukázněnost tak nějak vítanou záležitostí. Po 32 letech jde nicméně pořád o jeden z nejdivočejších hudebních biopiců, který ani po třech dekádách neurazí.... (07.01.2023) (menej) (viac)

Film The Doors jsem si dlouhá léta šetřil, asi jsem se bál, že mě zklame. No jo, zklamal. Podle mě to prostě vůbec není dobrý film. Za 1. není to film o The Doors, je to film o Jimu Morrisonovi. Což je fakt, který mě vytáčí. Tenhle film plně podporuje nešvar, že lidé nejsou povětšinou schopni pojmout v rámci kapely více lidí než frontmana, než toho týpka, který zpívá. Přitom v The Doors hrál klávesák, který je pravděpodobně vůbec nejslavnější pop/rockový klávesák z těch, kteří nezpívali (mimo ty jeho pozdější sólovky, které nikdo nezná). Za 2. není to vůbec o hudbě, ale pouze o sexu a drogách. A já už z toho asi vyrostl. Tenhle fakt mě taky vytáčí, protože stačí, aby byli všichni na drogách, a je to instant umění bez dalších nároků a film nemusí dávat smysl. Strašně jednoduchý přístup a věčná škoda. Jak může vzniknout film o The Doors, který vůbec neřeší například fakt, že kapela nemá baskytaru a že to všechno hrál Ray Manzarek na klávesy? Jak tu mohla nebýt aspoň jedna scéna se členy kapely nebo s producenty, která by tohle řešila? Výjimečná nepůvodní hudba v tomhle filmu je pouze kulisou pro milionkrát viděnou story o magorovi, který si šel pro brzkou smrt. Přitom potenciál byl mnohem mnohem hlubší a zajímavější. Krom jedné scény na začátku (která je možná pro mě nejlepší na celém filmu) vůbec nesledujeme život kapely, nevidíme jak vznikají songy, nevidíme jak zkouší. A co je asi nejhorší ze všeho, vůbec vlastně nevidíme zrod té kapely a kde se vzal jejich unikátní styl, jaký je background, odkud a jak dlouho se znají. To, co hráli Doors za hudbu, je výjimečné a vlastně avantgardní. Nejvíc ze všeho mě zajímalo vidět právě to, co za tímhle vším stálo. Jenomže když skupina začne hrát poprvé spolu, už je to hotová kapela a hrajou svoje největší hity. Za 3. velmi špatný scénář. Nulový vývoj charakterů či příběhu, špatné návaznosti scén, nulový efekt jednotlivých scén na ty další, nevysvětlení prakticky ničeho, netušíme, proč je Jim takový, jaký je, co mu udělali rodiče, strašně špatně až nijak je rozveden vztah s ostatními členy kapely, jejich názor, jejich vývoj, postavy neustále reagují na situace, které jsme ve filmu neviděli. Nic tu v podstatě není a film je od 30. minuty až do konce stejný. Přitom je tu dvou a půl hodinový prostor pro hlubší psychologický rozbor, pro cokoliv. Místo toho sledujeme třeba deset scén, které jsou v podstatě na jedno kopyto. Za 4. nesmyslná nadsazenost všeho a bulvarizace Morrisonova života. Ne, že by to byl svatoušek, ale tohle je kravina. Ve filmu v podstatě není ani jedna scéna, kdy by se choval normálně a byl střízlivý. Snímek jde hrozně moc na efekt. Podívejte se, jak reálně vypadaly koncerty The Doors, Jim tam poslušně stojí celou dobu na jednom místě a zpívá, jednou si dá slušný indiánský taneček. Prostě úplně normální koncert. Podívejte se na reálnou show Eda Sullivana, je to úplně normální přenos. Já těm nízkým důvodům, proč to tak je natočeno, rozumím, ale prostě to nemám rád. S realitou nemá snímek mnoho společného a plně podporuje onu iluzi, že za nesmrtelným uměním stojí pouze obrovský talent a pak stačí jen nechat ho stříkat na všechny strany. Ne, takhle to nefunguje prakticky nikdy. I ten Jim musel na sobě strašně makat a hrozně se snažit, ale to není asi hollywoodsky přitažlivé. Navíc ostatní členové kapely vůbec nesouhlasí s tím, jak byl Morrison vyobrazen a snímek se jim nelíbí. Za 5. naprosto neklimatický závěr, kdy je poslední půl hodina už opravdu degradační a samotná smrt Morrisona vyznívá rozpačitě. Nejvíce se mi na filmu líbila první půlhodina, tam se aspoň trochu něco řešilo, bylo to zajímavé i co se týče kapely, bylo to pestré. Další dvě hodiny už za mě dobré nebyly. Jinak má ale snímek jistě i pozitiva. Herci jsou výborní, výkon Vala Kilmera je skvělý, líbil se mi hodně Kyle MacLachlan v roli Manzarka. Skvěle jsou udělané kostýmy, dobové zasazení, i kamera má svou kvalitu. To je všechno fajn, ale bohužel obsahová stránka tohoto snímku mě zcela minula a zklamala natolik, že se mi všechny výše zmíněné kvality vejdou do jedné hvězdičky. (01.07.2023) (menej) (viac)