Control

Zkurvený bary jsou zkurveně nudný. Zkurvený kluby jsou zkurveně plný zkurvenejch holek a zkurvenejch kluků se zkurvenou vraždou v očích. Zkurvenej chlápek je zkurveně pobodanej, když čeká na zkurvenýho taxíka. Zkurveně zůstáváte ve zkurveným domě. Zkurvený sousedi si zkurveně stěžujou… Film, který nemohl být lepší. Film, díky kterému jsem začal mít rád hudbu Joy Division. Film, který říká spoustu věci, pro které sám nedokážu najít slova. Film. po jehož skončení jsem se cítil přesně jako ten Warholův obraz pověšený na zdi. Vzhůru nohama. 90% (více) Zajímavé komentáře: Jordan, J.Connor, Heraldika, fNdEsIECLE (26.03.2008)

"Control" klouže po povrchu, ale nejde do hloubky. Nejsem žádný skalní fanoušek Joy Division, ale pár písniček mám od nich ráda a do filmu jsem šla s tím, že o zpěvákově osobním životě téměř nic nevím. Možná proto, že neznám okolnosti, připadalo mi to - jak už tu i bylo zmíněno - hrozně odtažité a chladné. Ian tu působil v první řadě jako nerozhodný sobec, jinak jsem vůbec netušila, co si o něm myslet. Prostě to není dostatečné hluboké, dostatečně silné, citlivější. Každopádně Sam Riley s těma svýma velkýma smutnýma očima byl dokonalý, písničky taky a závěrečná scéna odzbrojující. Ale od tak opěvovaného snímku bych čekala daleko víc než to, že mě smete jen herecký výkon a jedna scéna. Bohužel. (Mimochodem New Order nejsou ani omylem známější než Joy Division!) Confusion in her eyes that says it all. She's lost control.. (10.07.2013)

6 / 10 Joy Division je poézia pomaly krvácajúca dolu chodníkom, sýtočervený pramienok drobiacej sa ľudskosti uprostred rozrastajúcej sa šedi; poézia divoká i krásna, atmosférická, melancholická, trochu teatrálna, odťažitá a vysiaca uprostred chladného hannetovského vákua. Bohužiaľ, zatiaľ čo títo chalani ju hľadali v otvárajúcich sa ranách (nielen) britskej hudobnej scény, medzi ohlodanými paberkami recyklovaných riffov a neodvratnej punkovej implózie, Corbijn ich na oplátku vracia späť do stuchnutej minulosti, zrieka sa farieb a textúr a nazýva to depresiou, poctou svojim idolom. Ako rozprávač sa upiera čisto na Curtisa, čoby ústredný *ZAKAŠLANIE* element, a kapelu necháva v prachu za sebou. Tým sa, pravda, nutne vzďaľuje od onoho živelného epicentra diania, pretrháva dôležité nitky a z filmu robí naháňanie bubákov skrývajúcich sa v spevákovom podvedomí. Čo je úplne v poriadku, je to jeho autorský zámer, problém však nastáva, keď sa mu v tomto útržkovitom mikrosvete, ktorý zrejme mal byť “Madchesterom” sedemdesiatych rokov, nepodarí zasadiť všetky Curtisove traumy do vierohodnejšieho, snáď plnšieho kontextu. Nádejný materiál sa tak stáva režisérovým tápaním od neurózy k afektu a divák má v konečnom dôsledku pocit, že za všetko môže, obrazne povedané, nešťastná love story. A Curtis ako 'prorok urbanizačného rozkladu a odcudzenie sa' (viď. oveľa zábavnejší a informatívnejší 24 Hour Party People) sa v tom všetkom beznádejne stráca a len si tak smutne hľadí do prázdna a píše básničky. Aby som však nikomu nekrivdil, určite za to nemôže Sam Riley, ktorý z plytkejšieho scenáru vytiahol maximum a svojej postave prepožičal nádherne krehkú, neistú charizmu. Plus, jeho podobnosť s predlohou je do očí bijúca, čo je ostatne prípad aj zvyšných členov kapely a ich predstaviteľov. Stále to však nič nemení na fakte, že film ako taký postráda osobitejšie kúzlo a až na pár Bowieho plagátov a kvázi zasvätených kecov o Buzzcocks človek nemá pocit, že je súčasťou scény, niečoho väčšieho, ako je on sám. Nulové referencie na iné kapely a hudobnú scénu vôbec, Manchester vyzerá ako rumunská metropola a nie ako priemyselný diamant vyklovaný z kráľovskej koruny, nehulí sa tu, nešuká sa tu, no ale hlavne, že je to čierno-biele. A tým sa vraciame späť na začiatok. Nie, Control nie je zlý film, len šnorchluje tam, kde sa mohol hĺbkovo potápať. A to je na projekt, okolo ktorého sa podľa všetkého točilo mnoho zasvätených (súčasný New Order, Curtisova manželka, vlastne aj sám Corbijn) trochu málo. (06.04.2009)

Tak jednostranně depresivní film aby člověk pohledal! Asi po čtyřiceti minutách mě to začalo neskutečně iritovat, no považte - týpek je přijat do kapely, týpek se se skupinou naprosto jednoduše dostane na vrchol (alespoň podle filmu), týpek má první ženu, týpek má druhou ženu, týpkovi se narodí dítě, týpek je zbožňovaný fanoušky, a tak dále. A světe div se, týpek se pořád tváří nasraně a mučednicky. Nemluvě o tom, že brečí u sexu. Dobře, možná takový byl, ale že by se za 23 let svého života ani jednou neusmál, neprohodil vtípek, neužíval si trochu? To autoři hodně přepískli. Pro mne sterilní biografie bez jakýchkoliv morálních hodnot. (10.08.2012)

Control si z hlediska v rámci možností objektivních hledisek absolutní hodnocení nezaslouží. I samotný Corbijn žádal diváky v Praze o shovívavost s poukazem na to, že je to jeho první film a i on sám si uvědomuje, že není dokonalý. Když pominu podle očekávání kvalitní vizuální stránku, tak mě film i přes pár nedostatků odvařil svojí atmosférou a vyprávěným příběhem, byť možná překotným a místy chaotickým. Další věcí, která podle očekávání dopadla na výbornou je určitě doprovodná hudba a vůbec estetika Anglie té doby. Corbijn nezapře, že má pro hudbu cit, a že v tomto prostředí a s těmito vlivy vyrůstal. Pěkné je např. prolínání Curtisových konkrétnách osudů se skladbami JD, které dané situace reflektují. Corbijn na premiéře ještě dodal, že tohle není film o Joy Division, tohle je film o klukovi jménem Ian Curtis, který v JD zpíval. Nechal jsem se jeho příběhem fascinovat a unést a jsem za to rád. (12.03.2008)