J.Connor

Pohádka či banální romance povýšená především Lucou a jeho týmem na renesanční sochu, na níž člověk zírá, jak na zjevení, i když je to "jen nahatej chlap z mramoru". Reznor s Rossem svým nervózním technem gradují sebebanálnější scénu na thriller, u nějž se člověku potí dlaně. Hudba je tak dominantní, že chvílemi se střídá nastavení, zda je ona doprovodem filmu či film doprovodem jejím.  Nakonec ještě hiťák k titulkům, kde jsem už jen vydejchával s papulou dokořán, hučí mi z toho v hlavě ještě druhý den... Challengers samozřejmě nedosahují božského a magického Call me by your name, spíše tu cítím tendenci si udělat film pro radost, až si i při nadměrné divácké spokojenosti říkám, jestli to není minimálně od Lucy a Trenta trochu plýtvání materiálem. Zrovna tihle dva ale asi mají munice ještě dost.

Kocovina, úplněk, jiný výmluvy asi nemám, ale najelo mi to mohutně. Vlastně si i dovedu představit, jak to někdo smázne jako další plochou barevnou Netflix věc, ale u mě osobně se to dotklo tolika nejzazších koutů duše, že výsledný emociální breakdown musím zařadit do top ten po boku takových rozparovačů jako pro mě byly třeba Ghost story, Call me by your name či Fontána, u nichž byl dojezd na dny a vlastně to v mnoha případech nevyvanulo už nikdy. Záblesky paměti, plynutí času, uvěřitelnost, mikro momenty, herci, chemie. Zcela pomíjím závěrečné epizody, ale už v průběhu několik scén na hraně snesitelnosti svou autentičností. Zjitřenost při projekci výhodou, něco odžito pro kýžený efekt skoro nutností.

Strašně rozporuplná věc, kde jediným přínosem tvůrců v podstatě je, že našli tu odvahu (pro někoho možná drzost) tuto intimní věc zveřejnit. Apokalyptická linka je pak samozřejmě nezamýšlená, ale je opravdu mimořádně působivé a smutné vidět, snad zdánlivě, bezstarostného Petra Lébla pár let před jeho předčasným odchodem, to vše z dálky editované Janem Kačenou v době, kdy do jeho předčasného odchodu nezbývalo o moc déle. Rozporuplné pocity pak pramení zejména z toho, že se teď cítím, jak kdybych někomu vlezl nezvaně do deníku nebo do mobilu. Voyerské, citlivé, něžné, stírající rozdíl mezi divadlem, filmem, home videem, reality show, deníkem. Retro, mládí, láska, skopičiny. Působivé, ale pět tomu nedám, prostě tam mám nějaký etický vykřičník/otazník a pořád nevím, jestli jsem to měl vůbec vidět. Bohužel v Ponrepu vysíláno zcela bez úvodu, takže není jasné ani kde, jak a za jakým účelem tvůrci materiál získali, z jak rozsáhlé materie stříhali apod.

Není to zdaleka tak špatné, jak se mnohdy vypráví. U takto exponované osobnosti s jejími obsáhlými a košatými osudy bude vždy problematické pokusit se nějak komplexněji obsáhnout její život a vždy bude někomu "něco" chybět. Já spíše než mělkost a nedostatečnou obsáhlost vidím individuální příležitost k mnohému zamyšlení za předpokladu určitých základních vědomostí o tématu, kdy určité informace jsou blokovány i vědomě (jména dalších postav). Je asi na jednu stranu dobře, že tvůrci s ohledem na Havlovu osobnost a dílo přidali divadelní hravé prvky a netesali monumentální sochu typu Wajdova Walesy, ale na druhou stranu právě v těch monumentálních chvílích je Havel nejlepší (závěr je fakt působivej, ale já mám u všeho co se týče 17. listopadu zvýšenou dojímavost). Ano není to asi nějaké nezapomenutelné dílo kinematografie, ale ve finále fajn film, za který není třeba se nějak stydět. Bohužel ale jednu zásadní obsahovou vadu přeci jen má, a tou je nedostatečné vylíčení Havlových kvalit. Takto zůstává záhadou, proč se tahle trochu srandovní figurka vlastně stala vůdčí osobností, vidíme, že na něj ženský letí a všichni ho uznávají, ale vlastně kromě hrdinského přijmutí žaláře vůbec nevíme proč a filmová postava tak nepůsobí. Film o tako zásadní osobnosti českých moderních ději by jistě nějakých 15-20 minut navíc snesl, a do těch, prosím, propašovat více Havlových myšlenek, výroků, her / knih.

Dokument, který i nefanouškovi fotbalu ukáže, kolik emocí, příběhů, osudů, historie či politiky se může skrývat v jednom zápase MS. Ano, světe div se, velký prostor je věnován Argentině a Messimu, která celé MS vyhrála, a to nakonec v jednom z nejnapínavějších zápasů snad celé historie fotbalu, kdy jeden z nejlepších hráčů všech dob při své poslední šanci konečně vyhrál nejcennější trofej. Ten příběh je prostě fantastickej a má zde samozřejmě dominantní roli. Dokument nechce a ani nemůže být výčtem všech zápasů a osudů všech týmů, ale zdaleka se nevěnuje jen Argentině a nabízí emocemi naditý vhled k dalším týmům, za všechny např. Irán a nezpívání státní hymny, herec Michael Sheen a jeho proslov hráčům Walesu či Simon Kjaer zachraňující život svému spoluhráči. Zároveň vítám, že dokument se věnoval svému tématu, tedy osudu několika kapitánů týmů a víceméně vynechal politickou kontroverzi či bulvární momenty, kterých si všichni fanoušci už užili dost.

Fajn nápad, vlastně se téhle, ne tolik zanedbatelné, vášni až tolik pozornosti nevěnuje. Člověk rád nakoukne do poliček a knihoven ostatních a poslechne si jejich srdcovky, osobně bych snesl i delší stopáž a rozšíření o další osoby.

Myslel jsem, že film nadhodnocuji k úctě k Fincherovi, ale spíše mám na něj naopak přísnější metr. Je zajímavé, jak dílčí velmi působivé scény (opět lví podíl hudby dua Reznor a Ross) s nejvyššími řemeslnými standardy mohou ve svém celku, snad díky otřepané zápletce, tvořit spíše průměrný film. Angažování slavných režisérů streamovacími službami není plýtvání, pokud se udrží v televizním rámci (pokud vím, tak u Mindhuntera či House of Cards si na plývání Finecherem stěžoval málokdo). Plýtvání je uvádět v televizi kino filmy.

Tři hvězdy s docela odřenýma ušima. Dokument může potěšit nějakého skalního fandu, ale celkově je chaotický, nelineární, avšak nikoli nějak artistní či alternativní, až příliš často informačně i emočně jen klouže po povrchu. Opakovaně se např. dozvíme, jak to Donna měla těžké jako umělkyně a černoška, ale musíme se domýšlet proč a vlastně nemáme žádné příklady oněch ústrků. Tím neříkám, že nebyly, ale prostě tohle párkrát za dokument někdo jen tak plácne do větru. O její kariéře od druhé půle 80. let až do předčasné smrti se nedozvíme prakticky nic. Zřejmě zásadní spor s vydavatelstvím Casablanca vlastně nevíme o čem konkrétně byl, jen, že jí nějak podvedli, že to byl náročný proces a pak se vše nějak urovnalo. Takto bych mohl pokračovat dále a dále. Jsou tam i hezké momenty, hlavně ze začátků Donniny kariéry a jejích vystoupení či z rodinného kruhu, ale celkově se jedná o nepříliš zdařilý dokument a asi i dost promarněnou šanci s ohledem na širší zapojení celé rodiny a řady kolegů.

Vzpomněl jsem si na svůj oblíbený díl Teorie velkého třesku Minimalizace Dobyvatelů I zde je oproti obsahu mimořádně vtipné, jak je detektiv Stone pro ústřední děj zcela irelevantní. Vraždy se odehrají bez něj, při jeho přítomnosti vrah zcela bez důvodu ustane a nakonec je dopaden díky někomu úplně jinému spíše navzdory krokům detektiva než díky nim. Stone je příjemná béčková dobovka, kde ale mohlo být více akce, třeba i místo "romantické" linky o svobodomyslných divoších, protože těmto divochům se fandí poněkud špatně a protože Easy Rider.

Nakoukání do amerycké nazi kultůry na obědnávku slavnoj HBO. Dokument nekomentuje, neinscenuje, autoři prostě jen natáčí, co se děje kolem nich a nic úplně šokantního nečekejte, nesnaží se navíc o komplexní pohled, jak by mohl naznačovat název, ale vše se motá jen kolem jedné skupiny nácků z Alabamy. I oněch 50 minut v této vybrané společnosti je ale až dost. Film nicméně zvolenou formou naprosto nenásilně, zkrátka jen dáním prostoru zúčastněným, krásně demonstruje dementnost, průstřelnost a neobhajitelnost daného světonázoru. A také mimoděk odhaluje, že kořeny extremismu mohou spočívat i v zanedbané mládeži a jak zásadní moment života je, čím se obklopíte v tomto citlivém věku vzdoru, zvláště pokud jste vyděděnec odnikud. Pokud, tak jako já, zbystříte, když se partička polonahých chlápků, co spolu juchá na hromádce někde na farmě v lese, vymezuje proti gayům, tak Vás asi nepřekvapí, že řada mladíků z Aryan National Front následně svého Führera obvinila ze sexuálního obtěžování.