J.Connor

Kocovina, úplněk, jiný výmluvy asi nemám, ale najelo mi to mohutně. Vlastně si i dovedu představit, jak to někdo smázne jako další plochou barevnou Netflix věc, ale u mě osobně se to dotklo tolika nejzazších koutů duše, že výsledný emociální breakdown musím zařadit do top ten po boku takových rozparovačů jako pro mě byly třeba Ghost story, Call me by your name či Fontána, u nichž byl dojezd na dny a vlastně to v mnoha případech nevyvanulo už nikdy. Záblesky paměti, plynutí času, uvěřitelnost, mikro momenty, herci, chemie. Zcela pomíjím závěrečné epizody, ale už v průběhu několik scén na hraně snesitelnosti svou autentičností. Zjitřenost při projekci výhodou, něco odžito pro kýžený efekt skoro nutností.

Strašně rozporuplná věc, kde jediným přínosem tvůrců v podstatě je, že našli tu odvahu (pro někoho možná drzost) tuto intimní věc zveřejnit. Apokalyptická linka je pak samozřejmě nezamýšlená, ale je opravdu mimořádně působivé a smutné vidět, snad zdánlivě, bezstarostného Petra Lébla pár let před jeho předčasným odchodem, to vše z dálky editované Janem Kačenou v době, kdy do jeho předčasného odchodu nezbývalo o moc déle. Rozporuplné pocity pak pramení zejména z toho, že se teď cítím, jak kdybych někomu vlezl nezvaně do deníku nebo do mobilu. Voyerské, citlivé, něžné, stírající rozdíl mezi divadlem, filmem, home videem, reality show, deníkem. Retro, mládí, láska, skopičiny. Působivé, ale pět tomu nedám, prostě tam mám nějaký etický vykřičník/otazník a pořád nevím, jestli jsem to měl vůbec vidět. Bohužel v Ponrepu vysíláno zcela bez úvodu, takže není jasné ani kde, jak a za jakým účelem tvůrci materiál získali, z jak rozsáhlé materie stříhali apod.

Není to zdaleka tak špatné, jak se mnohdy vypráví. U takto exponované osobnosti s jejími obsáhlými a košatými osudy bude vždy problematické pokusit se nějak komplexněji obsáhnout její život a vždy bude někomu "něco" chybět. Já spíše než mělkost a nedostatečnou obsáhlost vidím individuální příležitost k mnohému zamyšlení za předpokladu určitých základních vědomostí o tématu, kdy určité informace jsou blokovány i vědomě (jména dalších postav). Je asi na jednu stranu dobře, že tvůrci s ohledem na Havlovu osobnost a dílo přidali divadelní hravé prvky a netesali monumentální sochu typu Wajdova Walesy, ale na druhou stranu právě v těch monumentálních chvílích je Havel nejlepší (závěr je fakt působivej, ale já mám u všeho co se týče 17. listopadu zvýšenou dojímavost). Ano není to asi nějaké nezapomenutelné dílo kinematografie, ale ve finále fajn film, za který není třeba se nějak stydět. Bohužel ale jednu zásadní obsahovou vadu přeci jen má, a tou je nedostatečné vylíčení Havlových kvalit. Takto zůstává záhadou, proč se tahle trochu srandovní figurka vlastně stala vůdčí osobností, vidíme, že na něj ženský letí a všichni ho uznávají, ale vlastně kromě hrdinského přijmutí žaláře vůbec nevíme proč a filmová postava tak nepůsobí. Film o tako zásadní osobnosti českých moderních ději by jistě nějakých 15-20 minut navíc snesl, a do těch, prosím, propašovat více Havlových myšlenek, výroků, her / knih.