annihilation

Je velmi těžké mluvit o tomto filmu tak, aby jeho celistvost zůstala neposkvrněna. Je v něm tolik myšlenek a odkazů, že je ani při opětovném zhlédnutí nikdy neuchopíte všechny, dokonce se ani nedá předpokládat, jakou náladu ve vás vyvolá. Na první pohled se může zdát, že jde o romantický snímek. Do jisté míry je tento výrok možná pravdivý, ano - je to film o lásce, avšak je oproštěn od jakýchkoliv klišé a kýčovitých vyznání. Za pomoci mistrně propracovaných hlavních postav vykresluje vnitřní hloubku, která lidi spojuje a zároveň rozděluje. Impulsivní a bezprostřední Clementine hledající klid vlastní duše je krásným kontrastem k postavě stydlivého a melancholického introverta Joela. Jejich rozdílná energie dokáže rozproudit fantaskní příběh, který umožňuje uvěřit, že v druhém lze přese všechny překážky nalézt pochopení, že polarita dvou lidí může být jen povrchní slupkou, pod kterou jsou stejně - i přes své chyby - krásnými bytostmi. Diváka vystaví nejen tématu vzájemného hledání, ale především nalézání sebe sama. Svou mysteriózní stránkou zasahuje do tématu mazání paměti a obrací se na publikum s nevyřčenou otázkou, zda-li byste si i vy nechali někoho vymazat z paměti. Na tento hluboce mířený dotaz odpovídá empatickým vyprávením rozprostřeným do osudu několika osob. Na první zhlédnutí se může snímek zdát lehce zmatený, avšak při hlubším zamyšlení nad jeho časovými rovinami není těžké pochopit celý příběh a načerpat jeho atmosféru. "Jak šťastný čisté vestálky osud, jež na svět zapomíná a svět na ni též, mysli neposkvrněné věčný svit, modlitba každá vyslyšena, vzdala se přání veškerých..." (Alexander Pope) http://www.youtube.com/watch?v=WIVh8Mu1a4Q

V době, kdy se cení prázdná slova, která jsou vyřčena složitě, se tento snímek řadí mezi světlé výjimky, jelikož ztvárňuje hluboké prožitky a pocity v té nejjednodušší formě. Divák je nucen celou dobu přemýšlet, ale není násilně vtlačen do deprese, ba naopak - celou dobu se baví, protože je film plný příjemného humoru. Scény jsou barvité a atmosféra je pohádková. Navíc není možné si nezamilovat hlavní postu - Edwarda Blooma (ztvárněného sympatickým Ewanem McGregorem), která všem spontánně předkládá hřejivou myšlenku, že sny, které v sobě nosíme, se nám splní, jen se jich nikdy nesmíme vzdát. To vše je nevšedním způsobem zakomponováno do dojemného lidského příběhu, který odráží složitý vztah mezi umírajícím otcem a jeho synem. http://www.youtube.com/watch?v=y-uXPkQQCYY

Příběh se samozřejmě točí kolem kapely The Doors, jak vznikli a jak - kvůli brzké smrti Jima Morrisona ve věku sedmadvaceti let - zanikli. A také proč nikdy neupadli v zapomnění. Ale nemusíte patřit mezi zapřisáhlé fanoušky, abyste si snímek oblíbili, protože je úplně oproštěn od dokumentárních prvků a natočen jako dynamický příběh se skvělou gradací, který dostane do správného rozpoložení téměř kohokoliv. Velmi příjemně v hlavní roli překvapil Val Kilmer, který perfektně odpozoroval pohyby, mimiku, chování i zpěv známého umělce, který se pohyboval na tenké hranici mezi šílenstvím a genialitou. Zároveň tento film divákovi věrohodně vykreslí atmosféru přelomu zlatých šedesátých a sedmdesátých let, takže je doplněn o velmi příjemnou hudbu nejen v podobě The Doors, ale i třeba The Velvet underground. Navíc byla muzika použita velmi mistrně, protože vždy doplňuje smysl scény a dává jí tak lepší tvar, který je pro diváka lépe čitelný a neunikne mu tak smysl dění. Jediné, co je škoda je, že Jim Morrison je zde zobrazen jen jako blázen s převelikou zálibou v alkoholu a drogách a tvůrci, stejně jako dnes většina populace, zapomněli zobrazit jeho rozervanou, inteligentní a ryzí osobnost pravého poety. http://www.youtube.com/watch?v=e9TmQQQGddQ

Mátě někdy ten pocit, že do téhle společnosti prostě nezapadáte a jste tím vším konzumem kolem sebe zhnusení? Hlavní hrdina tohoto filmu to vyřeší po svém: po dokončení školy se zbaví všech peněz a auta a rozhodne se cestovat a jako svůj cíl si určí Alijašku. Během cest si vytvoří pouta se spoustou lidí a spatří mnohé krásy přírody. Dosáhne svého vysněného cíle? Přinese mu to všechno nakonec nějaký druh pochopení? Jsou filmy, které člověku dovolí "vypnout", ale tenhle to zaručeně není. Předem upozorňuji, že je to drama, takže jestli vám příběh nesedne, tak si tento snímek neoblíbíte. Je točený podle skutečného příběhu, takže možná nutí člověka, aby se zamyslel, jestli by něco takového taky udělal. Jinak mě zaujal i vizuálně - jsou zde zachyceny nádherné kusy přírody a k tomu ještě jako bonus (teda pro mě určitě) celý soundtrack nahrál a nazpíval Eddie Vedder. Miluju ve filmu tu část, kdy se rozezní krátká instrumentální píseň The wolf a jsou tam záběry na zasněžené hory. Takže, určitě tenhle kousek doporučuji, ale jen pokud na něj budete mít vyloženě náladu. http://www.youtube.com/watch?v=6H8optu9rTU

Waking life je jeden z nejzvláštnějších filmů, které jsem kdy viděla. Zprvu každého vyleká tím, že je animovaný, protože to vyvolává myšlenku, že něco nebude v pořádku, ale snímek z toho nakonec velmi těží. Ve spoustě scén je využito tohoto podivného zobrazení reality a postupem času zjistíte, že je toto nevšední zobrazení něčím, co posiluje kvalitu snímku, protože přesně vyjadřuje jeho šílenou atmosféru. Hlavní hrdina vás ve svých snech, ze kterých se probouzí do dalších snů, seznámí se spoustou zajímavých postav, které se mu snaží vysvětlit svůj smysl života. V tomto filosofickém duchu se nese celý příběh, který odkazuje na spoustu zajímavých věcí, jakými jsou kupříkladu lucidní snění nebo kolektivní paměť. Divák bude jistě přesycen spoustou myšlenek, které nestihne jen na jedno zhlédnutí vstřebat. Některé jsou slabšího rázu a nejdou moc do hloubky, jiné naopak velmi příjemně překvapí a zaměstnají lidskou mysl na hodně dlouho. Mě velmi zaujala tato: "There are two kinds of sufferers in this world: those who suffer from a lack of life and those who suffer from an overabundance of life. I've always found myself in the second category." Možná vás snímek mine a zůstane vám z něj jen vzpomínka na kvanta postav rozplývajících se v barvách nebo se probudíte do dalšího života obohaceného o spoustu nových cenných myšlenek.

Nikdy se mi nestalo, že by film zobrazil nějakou postavu přesně tak, jak jsem si jí při čtení knihy představovala. Nikdy, dokud jsem nespatřila Tima Robbinse v roli Andyho. Klobouk dolů, protože převést tuto skvělou Kingovu povídku na plátno takovýmto způsobem se povede jen málokomu. Nic nechybí. Film se drží příběhu o naději a přátelství, které se odehrává za zdmi Shawshankské věznice a skvěle rozkrývá příběh nejen hlavního hrdiny, ale ukazuje na osudy spousty vězňů, kterým svérázná postava Andyho dokonale změní celý život a pohled na svět. Zobrazí hluboké myšlenky, úsměvné situace i kruté rány života. Každého, kdo má srdce, se dotkne..

Představte si toho největšího zmrda pod sluncem. A teď představu znásobte deseti, přidejte jí provokativní obličej Jamese McAvoye a zařaďte do řad kriminální policie. Buď vás takový antihrdina přestane bavit po dvou minutách, nebo se budete do konce snímku chytat za břicho (smíchy) a za hlavu (je to na palici!). Pokud se chytáte, jízda začíná. Vyšetřování vraždy, kde je cílem najít svědkyni, je vybičováno do extrému, při kterém je nejen třeba dostat kolegy mimo hru o povýšení, ale možná by nebylo od věci dostat se z vlastní špíny. A to se tomuto policistovi-sviňákovi daří do té míry, že se v ní topí. A samozřejmě si za to může sám, protože deprese léčí chlastem, halucinace koksem, impotenci obtěžováním všech žen v okolí, protože je to prostě idiot, který se potápí hlouběji a hlouběji do bláta absurdních situací vybičovaných až do naprosto nekonvenčních a nechutných rozměrů. Je to hnusné, je to odpudivé, ale je to především vtipné, chytlavé a neokoukané.

The Wall rozkrývá před divákem nesouvislý příběh vykreslující depresi a odosobnění, které vznikají vnitřním stárnutím "směrem do sebe", uzavřením se před světem, útěkem za hranici vědomí. Všechna kritika, která vyzní ve Watersovo textech je surově promítána na plátno a způsobuje neměnnou úzkost z uvědomění. Škola ničí naše svobodné myšlenky, příliš milující matka nás tak oprostí od citu, každá láska skončí smutkem a vše ovládá něčí diktatura. Ve snímku se rozvíjí příběh muže (velmi vtipně pojmenovaného Pinky Floyd), který se ztratil sám (v) sobě a jeho střídající se agonie a nečinnost se pomalu mění v krutost. Zde bych ráda vyzdvihla skvělý herecký výkon Boba Geldofa, který své roli dokázal dát nezapomenutelnou tvář. V jeho hraní se totiž dokonale zračí všechny pocity - dokáže výborně zprostředkovat komunikaci mezi divákem a rychle se střídající linkou filmu. Líbí se mi neobvyklé zpracování. Hudební video zde naprosto přesahuje své meze a pomocí společensko a politicky-kritických textů odráží všechny hluboce existenciální myšlenky ve výčtu surrealistických výjevů, dekadentně a symbolicky laděných animací a v (ne)lidském příběhu, to vše do sebe zapadá jako cihly a tvoří kolem všeho pomyslnou zeď, která vás dokonale uzavře v jeho myšlenkách. A je jen na vás, jak jí zboříte. http://www.youtube.com/watch?v=6kqt48yjYsE

Mysteriózní příběh o chlapci, který trpí velmi zajímavými halucinacemi – ukazuje se mu velký králík (ale nepředstavujte si žádného plyšáčka) a další divné věci, takže musí docházet na psychoterapii. Do toho všeho je Donnie zamilovaný do své spolužačky, ve škole dělá samé problémy a také se mu náhodně podaří vyhnout prapodivné smrti. A zbývá dvacet osm dní…do čeho? Na konci to do sebe vše krásně zapadne. No, možná. Snímek je úchvatný, propletený záhadnou atmosférou, žádné klasické Deja-vu, kdy již na začátku znáte konec. Hlavní postava je psychicky labilní, drzý, ale velmi přemýšlivý člověk. Celý příběh se vlastně tak trochu věnuje „divným jedincům“, dále je v zápletce použito cestování v čase a nouze nebude ani o jistou dávku černého humoru. Jsem si jistá, že na vás tento film nemůže zapůsobit neutrálně; možná vás i potěší, že si ho můžete vyložit, jak uznáte za vhodné.

Může snad vzniknout přátelství z toho, když blázen zachrání sobce? Tento film je důkazem, že je možné z téměř banálního příběhu vykouzlit hlubokou myšlenku, která se pohybuje na velmi tenké hranici mezi absurdní komedií a bojem a o lidskou existenci. To vše je zaobalené do tak zvláštních nápadů a scén, že máte pocit, že co nevidět snímek sklouzne ke kýči – ale vždy jako by se zastavil těsně před ním a vykouzlil ze sebe něco tak lidského, že vám z toho běhá mráz po zádech. V první polovině udeří na vaší mysl, v druhé na city. A i když se vám nebude úplně líbit, určitě nezapůsobí neutrálně. Navíc se skvěle povedlo obsadit herce do hlavních rolí – kombinace charismatického Jeffa Bridgese a úsměvného Robina Williamse skvěle podtrhuje celou atmosféru filmu.