The Doors
The Doors
The Doors
The Doors
The Doors
Réžia:
Oliver StoneKamera:
Robert RichardsonHrajú:
Val Kilmer, Meg Ryan, Kathleen Quinlan, Kyle MacLachlan, Frank Whaley, Kevin Dillon, Michael Wincott, Michael Madsen, Josh Evans, Costas Mandylor (viac)Obsahy(1)
Rok 1965. Začínající básník Jim Morrison založí s hráčem na klávesové nástroje Rayem Manzarkem, bubeníkem Johnem Densmorem a kytaristou Robbym Kriegerem hudební skupinu, kterou nazvou The Doors. Hrají po různých klubech v Los Angeles, až upoutají pozornost producenta Paula Rotchilda.
Rok 1967. Doors mají velký úspěch na koncertu v San Franciscu a dostávají se do populárního televizního pořadu Eda Sullivana, kde Morrison způsobí skandál, když odmítne cenzurovat jeden ze svých textů. Morrison se dostává do newyorského hédonistického prostředí, jemuž vévodí Andy Warhol. Má řadu přechodných známostí, což vede k častým hádkám s jeho dívkou Pamelou.
Rok 1968. Při koncertu v New Havenu je Morrison přistižen s jednou ze svých milenek při sexuálním styku v zákulisí. Policie koncert rozpustí. Morrisonovo nadměrné pití a užívání drog vede k častým konfliktům s ostatními členy skupiny. O rok později vede koncert v Miami k Morrisonovu obvinění z veřejného pohoršování. Skupina se rozpadá.
Rok 1971. Morrison odjíždí do Paříže. Ve věku pouhých 27 let je nalezen v koupelně svého bytu mrtvý.
(oficiálny text distribútora)
Videá (2)
Recenzie (571)
Film Doors jsem viděla poprvé ve čtrnácti a musím říct, že jsem z něj byla pěkně out. Ne snad z filmu, jako z hudby, kterou jsem tehdy zaslechla. A díky bohu za to, protože v ten okamžik jsem poprvé nahlédla do koutků hudby, která má co říci, která pouze bezduše neplyne z frekvencí komerčních rádií a televizí. Taky musím podotknou, že jsem film poprvé ani nedokoukala, protože mě nebavil. Po letech strávených v náručí hudby psychedelic rocku a blues jsem toto dílko znovu shlédla a poprvé se na něj zadívala z hlediska filmového fanouška a lehkého znalce věci (pár publikací o Doors jsem přece jen přečetla). A byla jsem nesmírně potěšena s jakou bravurností se Stone do díla ponořil. Nezvnikl totiž životopis, ale jakási hříčka o kultu osobnosti jednoho velmi rozpolceného feťáka, alkoholika, manipulátora, básníka, recitátora a zpěváka, který velmi dobře věděl, že ve třiceti tu už nebude. Stone ukázal svět v jakém snad Morrison, Krieger, Manzarek a Densmore žili, svět, který stvořily hlavně opilecké a drogové vize, prostě konec šedesátých let. Zároveň ukazuje hlavní motivy a podněty jednání Morrisona, jeho snahu nebýt jen rockovým bohem, ale básníkem, což se mu nikdy nepodařilo. Ukazuje proces vzniku básní a písní (viz The End) s takovou samozřejmostí, že člověk musí uvěřit, že to tak skutečně bylo. Po stránce formální je dílo hlavně Stoneoveské, nad vším je cítit nasazení a nadšení (snad i životní zkušenost) páně režiséra - psychedelická kamera, podivné exteriéry, zběsilé střihy střídají dlouhé statické záběry. Výkon Vala Kilmera je přímo řečeno excelentní a dokonalé sladění skutečných filmových záběrů s Doors a dotáček je téměř nepostřehnutelný, stejně tak přechod zpěvu Kilmera do zpěvu Morrisona. A ten ansábl zajímavých herců je také nezanedbatelný, nepřišel totiž nazmar, jak se často stává (mě utkvěl v paměti Michael Wincott, který je obvykle obsazován jako pěkný záporák, nebo třeba Kevin Dillon a Kyle McLachlan jako členové Doors). Přiznávám však, že diváka naprosto neznalého věci, může film hodně ubíjet, protože děj vlastně není moc dějem jako spíš mozaikou ztěžejních okamžiků ve vývoji hudby, vztahů mezi členy skupiny a Jimových excesů. Já jsem si film do detailu vychutnala až po přečtení pár biografií. A proto konstatuji, že tento film je zcela hodný legendy o níž pojednává. ()
Na tenhle film jsem byla už dlouho natěšená. A konečně jsem se dočkala, v podobě dárku. Kleopatra má pravdu není bezpodmínečně nutné znát názvy desek a anabázi vzniku písní. Osobně dokážu znalosti prokázat jenom u jedné skupiny a The Doors to není. Val Kilmer, jako bouřlivák, který „testoval hranice reality“, básník a zpěvák Jim Morrison je naprosto fantastický. A i má oblíbená štírka Meg obstála v roli Pamely na výbornou... "Život bolí o mnoho víc! Když zemřeš, bolest pomine“. ()
Magický a uhrančivý film. Léta jsem ho míjel z obavy, jak si s Doors, mojí oblíbenou skupinou, O.Stone poradil. V.Kilmer je sázka na jistotu, výborný zpěvák, byť v určitých pasážích jsem slyšel více jeho, než Morrisona, ale celkově se dokázal s postavou sžít maximálně. Snové obrazy plné symbolů, které se proměňují v jeden nekonečný videoklip, jsou natočeny s bravurou a vytříbeným výtvarným cítěním. Snad jen R.Scott nebo P.Greenaway by dokázali podobně, ale po svém natočit ono halucinogenní šílení na jedné straně a meditativní rozjímání na straně druhé. Sedni na hada a vydej se do pouště nekonečným mořem dun, s fialovým sluncem nad hlavou, purpurovými mraky a hvězdami nade vším blyštícími se jako slzy ještěřího krále. Chytlavé písně s drsnými texty znovu zasáhnou diváka naplno, jedno zda při tom sleduje krajinu, město, koncert nebo pohansko čarodějnický rituál. Všechna špína světa - války, hlad, chlast, drogy, neustálé hranice a přistřižená křídla... Volná láska, divoký sex, osvobozující nahota a květiny. Stone namíchal efektní drink, který chutná skvěle již na první napití. ()
Val Kilmer je více Jimem Morrisonem než byl Morrison sám. Snad každičký vlas z jeho kštice vlaje přesně tak jak by měl. Neuvěřitelný výkon, který nezůstal osamocen. Třeba takový Kyle MacLachlan totiž také nijak herecky nezahálí. Stone dokázal nemožné a daří se mu dostat i střízlivého a neomámeného diváka do psychadelického transu. A nechává ho plout po oceánu geniality Morrisonových textů. Prostě jeden génius se podíval zblízka na zoubek jinému géniovi a vzniklo geniální dílo, které předběhlo svou dobu o tolik koňských délek, že ještě ani po sedmnácti letech nebylo patřičně doceněno. A možná, že ani nikdy nebude, protože na něm vlastně vůbec nic nadčasového není a vidí to v tom sotva pár diváků. Kdo ví? ()
Galéria (60)
Zaujímavosti (19)
- Jima Morrisona (Val Kilmer) chtěl ztvárnit John Travolta, který studoval každý detail Morrisonova charakteru jen proto, aby byl nakonec z projektu vynechán. (Ještěřák)
- O režii filmu postupně projevili zájem Brian De Palma, Martin Scorsese, Ron Howard a samozřejmě velký fanoušek The Doors, Francis Ford Coppola. (Ještěřák)
- Hlas Vala Kilmera (Jim Morrison) byl po čase tak autentický, že dokázal nachytat manažera skutečných The Doors: „Ptal jsem se ho, zda je tohle koncert v New Orleans, Chicagu, nebo Rochesteru. A on na to, že si nemůže vzpomenout. Přitom to vůbec nebyl Morrison, ale já.“ (Ještěřák)
Súvisiace novinky
Není Kravitz jako Hendrix
Se životopisnými snímky se poslední dobou roztrhl přímo obrův pytel. Kinohity Frida, Walk the Line, Capote, Ray a starší neméně úspěšné Doors, Elvis Presley nebo Great Balls of Fire! se prostě musely… (viac)
Skupina The Doors se stala nesmazatelnou hudební legendou, ruku v ruce s tím došlo i na ambice realizovat biopic o této skupině. Kolem režie se postupně motali Brian De Palma, Martin Scorsese či William Friedkin, u kormidla ovšem nakonec skončil Oliver Stone. Z dnešního pohledu spíše komunisticky smýšlející režisér se díky stavění na konspiračních teoriích a kritice dle něj imperialistického vedení USA stal jednou z nejkontroverznějších figurek kinematografie, díky tučnému počtu kvalitních filmů se na něj ovšem jednou bude vzpomínat s úctou. Zásluhu na tom bude mít i samotné The Doors. V centru dění filmových The Doors je především jejich frontman - Jim Morrison. Tomu v kontextu tehdejší hudební scény již neobvykle dopomáhalo posilování drogami a alkoholem, omamné látky pro něj představovaly typ hudebního nástroje. The Doors jsou poté z dnešního pohledu vnímání především jako průkopníci v rámci psychedelického rocku, kdy cílem bylo obměnovat mysl právě díky návykovým látkám. I díky tomu se příběh The Doors paradoxně stal ideálním námětem pro Olivera Stonea, který i princip tehdejšího amerického šoubyznysu (který se v době vydání v roce 1991 neposunul raketovým skokem) mohl využít jako nástroj k další kritice amerického systému. Film začíná klíčovým momentem života Morrisona, kdy je Morrison svědkem čerstvě mrtvého indiána, načež začíná věřit, že se do něj zesnulý indián převtělil. Jde o formativní moment Morrisonova života, v podstatě započíná Morrisonovu posedlost smrtí. The Doors Stonea jsou poté stejně ostré jako skutečný příběh této kapely. Dochází nejen k tripům a boření společenských hranic, ale i rozkladu Jima Morrisona v dost možná životním výkonu Vala Kilmera. Z výsledného filmu jde cítit obdiv k předobrazu protagonisty. Stonea samotní The Doors zaujali už v období jeho přítomnosti v armádě během Války ve Vietnamu, usilování o adaptování příběhu výjimečného umělce stalo Stonea hodně přemlouvání a konfliktů s klávestistou The Dors Rayem Manzarekem (který chtěl biopic The Doors točit sám), The Doors ovšem v součtu především skutečně slouží jako pocta speciálnímu umělci. Ten sice i v rámci filmového převyprávění spěje k dekonstrukci, fetování i šukání mu začíná lézt na mozek, přesto se na plátně pořád prezentuje příběh hodnotného umělce, do kterého se Val Kilmer zvládl doslova převtělit. Klíčem k úspěchu byl nevyhnutelně i kameraman Richard Richardson, který v obraze přesně vystihl estetiku 60. a 70. let, pracovat s barevnou expozicí, obrazovými perspektivami či osvětlením. The Doors jsou díky tomu snadno i obrazovou extází, která podtrhuje život člověka, který měl sice talent, podlehl ovšem zakázanému ovoci a souboj s ním především prohrával. Stačí se zaposlouchat do největších pecek The Doors a seznat, že byl Jim Morrison talent, o to více fascinující je poté sledovat jeho pomalý úpadek, dynamický vztah s Pam Courson v podání fantastické Meg Ryan i prozkoumávání hranic reality. Těžko se někdy odhalí pravda, dá se ovšem odhadnout, že by byl Morrison s tímto zážitkem spokojený. Olivera Stonea jde snadno kritizovat za jeho názory a přátelství s Vladimirem Putinem, jako režisérovi se mu dá ovšem vyčítat minimum. The Doors sice též trpí častou Stoneovou tvůrčí neukázněností a drobnou neschopností udržet nastavené měřítko, zrovna u filmu o The Doors je ovšem ta neukázněnost tak nějak vítanou záležitostí. Po 32 letech jde nicméně pořád o jeden z nejdivočejších hudebních biopiců, který ani po třech dekádách neurazí.... () (menej) (viac)