Pantáta Bezoušek

Pantáta Bezoušek je dalším příkladem filmu, který je Československým remakem. A je to vlastně milý film, neboť Jaroslava Vojtu by za dědečka chtěl asi leckdo. Nakonec i záměna je vlastně pro tento typ filmů ve 30. a 40. letech typická a snadno je tedy očekávatelný konec. Na druhé straně máme unikátní možnost sledovat Prodanku z Národního divadla. Dále film propagoval ve velké míře Prahu samotnou a její krásu. Záběrů, které poukazují na její malebnost  je dost. Možná, že na tom měl lví podíl i Karel Hašler, velký vlastenec a Pražák obdivující její krásu a zpívající o jejich půvabech. Bohužel šlo o jeho poslední film, jelikož ve stejném roce zemřel v Mauthausenu. (25.09.2023)

Tento přívětivý vlastenecký film jsem si pustila po shlédnutí filmu Lidice, abych zahnala z duše chmury. Má opravdu léčivé protistresové účinky. Pan Rais by byl se ztvárněním svého románu spokojen. Jaroslav Vojta je v roli bodrého dobrosrdečného venkovana, obdivujícího krásy matičky Prahy, ve svém živlu. Když uvážíme, že byl film natočen za okupace, bylo jeho vlastenecké vyznění odvážnou odpovědí na snahu o naše poněmčení. Tak se vydejme na procházku Prahou s pantátou Bezouškem obdivovat místa, kudy šla historie. Jeho optimismus je nakažlivý, tak snad nějaký ten bacil nadšení sedne i na mne a zažene stres. (30.11.2011)

Na filmu s Vojtou, majitelem nejlegračnějšího hlasu v naší kinematografii, se vždycky rád podívám. Pravda, tentokrát se mi to moc nevyplatilo, páč jeho "sakulente" bylo natolik sugestivní, že si nemůžu pomoct, musím to každejch pět minut říkat taky, s pravou vojtovskou intonací. Ale tak jako se mi to vlastně vyplatilo, matinka mi řekla, že mi napíše omluvenku do práce, že nepřijdu, ať tam nedělám ostudu. Jináč se jednalo o velmi nudný film, zvlášť pro nás, zkušené Pražáky, kteří máme s příjezdy venkovanů vlastní bohaté zkušenosti, takže jsme se nedozvěděli nic nového. Třeba já, pokud čekám nějakou návštěvu z vesnice, chodím na nádraží patřičně vybaven, vždy nasadím ochranné svářečské brýle, v jedné ruce držím lžíci a ve druhý smetáček a lopatku. Brejle kvůli tomu, aby mi vzácná návštěva nevypíchla oko vídlema, lžíci na zatlačování vykulených očí a smetáček na úklid spadlých brad, což se děje vždycky, když vyrazíme na prohlídku do města. Naštěstí řidiči tramvají jsou zvyklí na nevěřícné obdivné výkřiky jedinců ve zvláštních úborech, co se v Praze nosily tak kolem roku 1630, do metra člověk venkovany vezme až tak čtvrtý den, kdy už se trochu aklimatizovali. Ale zpět k filmu, jak už tu mnozí řekli přede mnou, povahová podobnost pantáty k babičce Boženy Němcové je naprosto markantní. Mě by zajímalo, jak by vypadalo jejich setkání či přímo soužití... jestli by si jako náramně notovali, nebo by se naopak hádali do krve, že jako do týhle polívky se dávaj jen dvě mrkve místo tří a že člověk má ráno vstávat ve čtvrt na pět a né v půl pátý a tak. (13.11.2016)

Pantáta Bezoušek je mužskou odpovědí na Babičku. Karel Václav Rais se ve vlasteneckém stylu kritického realismu přiklání na tu stranu, která morálně i národnostně uvědomělý zdravý základ spatřuje v českém venkovu. Tento názor je vyjádřen v laskavém tónu s citlivě hravým nadhledem, s romantickým odhodláním, s vírou a s moudrým prozřením. Dostáváme se až k idealistickému optimismu a chytrému upozorňování. Slavíčkova filmová adaptace se přesvědčivě drží nastoleného tónu a jemně povzbuzuje vlasteneckou strunu. Hlavní postavou laskavého a radostného příběhu je dobrosrdečný venkovan Josef Bezoušek (velmi dobrý Jaroslav Vojta) na odpočinku v Praze. Prostá životní moudrost a šlechetná zkušenost se dostává do sporu s maloměšťáckou etikou předsudků a přetvářky. Naštěstí, základy páteře ctihodné společnosti zdají se být stále zdravé a pevné a vzbuzují naději do budoucnosti. Důležitou postavou je rada Burdych (dobrý Karel Hašler), názorový oponent, tchán Bezouškova syna a Josefův přítel. I zatvrzelé srdce lze jménem lásky a štěstí obměkčit. Výraznou postavou je i třetí do party postarších ctihodných mužů, pan berní Věnceslav Karbulka (dobrý Jindřich Plachta) s láskyplnou a obětavou zodpovědností. Hlavní ženskou postavou je Burdychova mladší dcera Melanka (půvabná Vlasta Matulová) v romantickém vzdoru zakazované osudové lásky. Z dalších postav: Bezouškův úspěšný syn a JUDr. Josef Bezoušek (příjemný Ladislav Boháč), jeho starostlivá manželka Márinka (sympatická Zita Kabátová), odhodlaný začínající stavitel a upřímný Melančin milenec Jan Králiš (dobrý Jan Pivec), Burdychova hospodyně a hlídačka zatvrzelého děvčete (Ella Nollová), či Bezouškův rodák v nelehké situaci Albert Zuran (příjemný Alois Dvorský). Tato adaptace význačného českého literárního díla je hřejivým pohlazením a nadějí, že důvod k radosti ze života můžeme stále nacházet. (28.12.2016)

Ani nevím proč, ale pro tuto zvukovou verzi mám prostě už delší dobu slabost..Tolik laskavosti a milosti, která dojme skoro až k slzám se jen tak nevidí. Jaroslav Vojta jako pantáta Bezoušek přijíždí z obce Malé Vsi do Prahy na návštěvu svého syna a celý děj se točí v podstatě okolo něj a osudů několika jiných velmi blízkých lidí a přátel. Rozhodně se ale neztratí.. Vojta zaujme ihned po prvních okamžicích filmu. Tato postava snad nejvíce vyhovovala jeho naturelu i životní filosofii. Byla to postava přímého, bodrého a čestného člověka, byl to ryzí vlastenec, rázovitý lidový typ se srdcem na dlani..Po této stránce mě tedy film velmi zaujal, dále pak třeba i velmi čistou kamerou, která zabírala hlavně exteriéry naší krásné krajiny a malebné stověžaté Prahy..Tolik venkovních záběrů v jiných filmech jen tak nenajdete.Trochu zbytečné mi tam připadaly ty dlouhé pasáže v ND na představení Prodané nevěsty, které film zbytečně protahovaly. Film tedy vynikal svým až provokativně národním duchem, laskavostí, vroucným vlastenectvím, humanitou, na nichž měl nemalý podíl právě Jaroslav Vojta, ale vidět byli i Karel Hašler (přísný mravní otec, rada Burdych) - naposledy v českém filmu nebo Jindřich Plachta (berní kontrolor Karbulka). (12.01.2008)