Pantáta Bezoušek

Pantáta Bezoušek je mužskou odpovědí na Babičku. Karel Václav Rais se ve vlasteneckém stylu kritického realismu přiklání na tu stranu, která morálně i národnostně uvědomělý zdravý základ spatřuje v českém venkovu. Tento názor je vyjádřen v laskavém tónu s citlivě hravým nadhledem, s romantickým odhodláním, s vírou a s moudrým prozřením. Dostáváme se až k idealistickému optimismu a chytrému upozorňování. Slavíčkova filmová adaptace se přesvědčivě drží nastoleného tónu a jemně povzbuzuje vlasteneckou strunu. Hlavní postavou laskavého a radostného příběhu je dobrosrdečný venkovan Josef Bezoušek (velmi dobrý Jaroslav Vojta) na odpočinku v Praze. Prostá životní moudrost a šlechetná zkušenost se dostává do sporu s maloměšťáckou etikou předsudků a přetvářky. Naštěstí, základy páteře ctihodné společnosti zdají se být stále zdravé a pevné a vzbuzují naději do budoucnosti. Důležitou postavou je rada Burdych (dobrý Karel Hašler), názorový oponent, tchán Bezouškova syna a Josefův přítel. I zatvrzelé srdce lze jménem lásky a štěstí obměkčit. Výraznou postavou je i třetí do party postarších ctihodných mužů, pan berní Věnceslav Karbulka (dobrý Jindřich Plachta) s láskyplnou a obětavou zodpovědností. Hlavní ženskou postavou je Burdychova mladší dcera Melanka (půvabná Vlasta Matulová) v romantickém vzdoru zakazované osudové lásky. Z dalších postav: Bezouškův úspěšný syn a JUDr. Josef Bezoušek (příjemný Ladislav Boháč), jeho starostlivá manželka Márinka (sympatická Zita Kabátová), odhodlaný začínající stavitel a upřímný Melančin milenec Jan Králiš (dobrý Jan Pivec), Burdychova hospodyně a hlídačka zatvrzelého děvčete (Ella Nollová), či Bezouškův rodák v nelehké situaci Albert Zuran (příjemný Alois Dvorský). Tato adaptace význačného českého literárního díla je hřejivým pohlazením a nadějí, že důvod k radosti ze života můžeme stále nacházet. (28.12.2016)

Vlastenecká benefice a velkolepý hold Praze a jejím krásám nabývá prostřednictvím lidového člověčenství a všeobjímajícího pocitu lidské sounáležitosti v dobách těžkých a ještě těžších zvlášť silného významu, zejména v osudové konfrontaci s historickými událostmi oněch let. Programově nekonzistentní, přesto nesmírně působivé včlenění nejvýznamnějších částí Smetanovy Prodané nevěsty bezděčně ilustruje smělou drzost, s níž tvůrci pokoušeli bdělé nacistické direktory, kterým některé uniknuvší motivy poskytly dlouho hledané alibi pro okamžitý zákaz veškerých vlasteneckých tendencí v českém filmu. Bezprostřední herecký výkon Jaroslava Vojty v titulní roli je nejen citlivým portrétem lidské neposkvrněnosti, ale také nemalou uměleckou satisfakcí tomuto nepřehlédnutelnému herci osobitých rysů. V jiném, mnohem tragičtějším kontextu lze jistě poukázat na jednu z posledních hereckých kreací Karla Hašlera, věčně rebelujícího pražského písničkáře, který byl nedlouho poté definitivně umlčen. Praha dodnes zůstává magickým městem, v jehož mlžném oparu se dojímá srdce nejednoho z nás. (05.10.2008)

Podle některých zdejších komentářů jsem se obávala zbytečně nastavovaného děje pomocí opery, ale nakonec jsem byla nadšená z jejich vzájemného propojení, asi jako v daleko pozdějších Bídnících 20. století. Jediné, co mi na ukázkách z Prodanky vadilo, byly Mařenčiny střevíčky na podpatku (+ průhledné punčochy), které se poněkud ke kroji nehodily. Skvělý Vojta i Plachta. Ten si mimochodem roli pěstouna dětí současně zahrál jak ve filmu Nebe a dudy (1941), tak v pozdějším Právě začínáme (1946). (14.10.2022)

Pantáta Bezoušek je dalším příkladem filmu, který je Československým remakem. A je to vlastně milý film, neboť Jaroslava Vojtu by za dědečka chtěl asi leckdo. Nakonec i záměna je vlastně pro tento typ filmů ve 30. a 40. letech typická a snadno je tedy očekávatelný konec. Na druhé straně máme unikátní možnost sledovat Prodanku z Národního divadla. Dále film propagoval ve velké míře Prahu samotnou a její krásu. Záběrů, které poukazují na její malebnost  je dost. Možná, že na tom měl lví podíl i Karel Hašler, velký vlastenec a Pražák obdivující její krásu a zpívající o jejich půvabech. Bohužel šlo o jeho poslední film, jelikož ve stejném roce zemřel v Mauthausenu. (25.09.2023)

Příběh je naivní, ale zároveň velmi milý, laskavý a hřejivý. Čiší z něj opravdové nepatetické vlastenectví. Když Jeník s Mařenkou zpívají: V každé době věrni zůstaneme sobě - není to jen vyznání lásky, které okolnosti nepřejí, ale zároveň i proklamace okupovaného národa. V jiné době by se takový film nedal natočit. Zjitřené vnímání, že jsme Češi a tohle je naše zem, by nejspíš jindy působilo směšně, protože filmaři by nedokázali vybalancovat hranici mezi nacionalismem a patriotismem. Tady to bylo přesně zacílené. Tak přesně, že to z filmu divák cítí dodnes. (23.06.2013)