Josef Celerin

Josef Celerin se narodil 19. listopadu 1898 v Plzni. V roce 1918 odmaturoval na českobudějovickém učitelském ústavu a krátce učil v obecných a národních školách. Současně se v Budějovicích začal učit soukromě zpěvu na pěveckém oddělení hudební školy u Gustava A. Svojsíka. V letech 1920 – 1922 hostoval a během let 1922 – 1924 jako řádný člen zpíval v opeře a operetě Jihočeského národního divadla v Českých Budějovicích. Dále byl sólistou opery olomouckého Českého divadla (1924 – 1929), a s nímž hostoval i ve Vídni a Krakově (1928).

Dále se pěvecky zdokonaloval u Carla Emericha a též u Miloslava Jeníka. V letech 1925 – 1930 pravidelně hostoval v opeře Národního divadla v Praze. Nakonec byl do Národního divadla přijat Otakarem Ostrčilem (1. leden 1930 – 30. červen 1942), odkud byl z rasových důvodů (byl manželem neárijské ženy) předčasně penzionován a živil se jako úředník (1942 – 1943). Stal se ještě sólistou opery Městského divadla v rodné Plzni (1943 – 1944).

Nakonec se stal vězněm v pracovním táboře (1944 – 1945). Po osvobození obnovil své členství v Národním divadle (9. květen 1945 – 31. srpen 1962), kde setrval až do svého konečného odchodu na odpočinek, ale dále zde ještě hostoval. Věnoval se též koncertní a zájezdové činnosti. Už během angažmá v Olomouci získal uměleckou průpravu a široký repertoár. To mu dopomohlo během dlouholetého působení v ND.

Jako zpěvák – basista byl Josef Celerin umělecky odpovědný i při studiu malých roliček. A když přišel do Národního divadla a nalezl zde těžkou konkurenci, vytvářel náročné operní party, často od Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, ale později pro něhy zbyly jen epizodky. Vynikal zpěváckou inteligencí, školeným hlasovým fondem, výbornou artikulací, srozumitelností a hereckým umem (hlavně v laskavých a dobrotivých rolích).

Významnou stránku jeho výkonů tvořily i jeho výkony ve světových a soudobých českých operách. Mezi nejslavnější party patří Vodník („Rusalka“), Matouš a Otec Paloucký („Hubička“), Marbuel („Čert a Káča“), Beneš („Dalibor“), Mícha a Kecal („Prodaná nevěsta“), Chrudoš („Libuše“), Kmet („Braniboři v Čechách“), Malina („Tajemství“), Basilio („Lazebník sevillský“), Svetozar („Pod jabloní“) aj.

Dále se zjevil v operách „Smrt Hippodamie“ (Jolos), „Honzovo království“ (Táta, Rychtář a pak Sedlák), „Smrt kmotřička“ (Radní Pukač), „Pohádka o Honzovi“ (Vašek), „Bratři Karamazovi“ (Předseda soudu), „Bohéma“ (Collin), „Srdce“ (Sládek), „Evžen Oněgin“ (Kníže Gremin), „Rigoletto“ (Sparafucile), „Čertova stěna“ (Poustevník Beneš), „Lucerna“ (Šumař Sejtko), „Jánošík“ (Hrajnoha), „Pod jabloní“ (Sluha), „Mistři pěvci norimberští“ (Hans Schwarz), „Don Giovanni“ (Komtur), „Bloud“ (Kněz), „Příhody lišky Bystroušky“ (Farář – Jezevec), „Aida“ (Velekněz Ramfis), „V studni“ (Janek), „Psohlavci“ (Matěj Přibek), „Don Carlos“ (Velký inkvizitor), „Jessika“ (Graziano), „Věc Makropulos“ (Strojník na jevišti), „Zuzana Vojířová“ (Kuneš), „Beg Bajazid“ (Imám istanbulský), „Maryša“ (Soused), „Tkalci“ (Jan), „Dimitrij“ (Kněz) apod. apod. apod.

Josefa Celerina – operního pěvce – třikrát využili též filmaři v rozmezí 30. až 50. let (v každé dekádě jednou). Poprvé hrál a zpíval sedláka Míchu ve slavné zfilmované opeře Bedřicha Smetany PRODANÁ NEVĚSTA (1933) režisérů Svatopluka Innemanna, Emila Pollerta a Jaroslava Kvapila, podruhé si ve stejné opeře zazpíval naopak sedláka Krušinu v představení z Národního divadla, které navštívil Raisův PANTÁTA BEZOUŠEK (1941) v podání Jaroslava Vojty a v režii Jiřího Slavíčka. Naposledy představoval žalářníka Beneše ve filmové smetanovské opeře DALIBOR (1956) pod režijním vedením Václava Kršky. Paradoxně zde Benešův part nazpíval místo Celerina zpěvák Zdeněk Kroupa. To byl jeho poslední film.

Zpíval taktéž v rozhlase (sluha Diego ve zpěvohře „Nevěsta messinská“ 1954) a též na gramofonových deskách („Vzkříšení“). Své vzpomínky na dobu protektorátní (kdy prokázal odvahu a se svojí ženou se nerozvedl, čemuž se vystavil nebezpečí smrti) s názvem „Mé odmlčení“ v titulu „Jaro Národního divadla v Praze“ (1945).

Získal titul Zasloužilého člena Národního divadla (1961). Josef Celerin zemřel až 22. dubna 1971 v Praze ve věku nedožitých sedmdesáti tří let. Zesnul téměř deset let po odchodu z naší první scény, kde setrval s tříletou přestávkou dvaatřicet let, a třicet osm (patnáct) let po své zcela první (poslední) filmové úloze.

Jaroslav "krib" Lopour