Pantáta Bezoušek

Podle některých zdejších komentářů jsem se obávala zbytečně nastavovaného děje pomocí opery, ale nakonec jsem byla nadšená z jejich vzájemného propojení, asi jako v daleko pozdějších Bídnících 20. století. Jediné, co mi na ukázkách z Prodanky vadilo, byly Mařenčiny střevíčky na podpatku (+ průhledné punčochy), které se poněkud ke kroji nehodily. Skvělý Vojta i Plachta. Ten si mimochodem roli pěstouna dětí současně zahrál jak ve filmu Nebe a dudy (1941), tak v pozdějším Právě začínáme (1946). (14.10.2022)

Na filmu s Vojtou, majitelem nejlegračnějšího hlasu v naší kinematografii, se vždycky rád podívám. Pravda, tentokrát se mi to moc nevyplatilo, páč jeho "sakulente" bylo natolik sugestivní, že si nemůžu pomoct, musím to každejch pět minut říkat taky, s pravou vojtovskou intonací. Ale tak jako se mi to vlastně vyplatilo, matinka mi řekla, že mi napíše omluvenku do práce, že nepřijdu, ať tam nedělám ostudu. Jináč se jednalo o velmi nudný film, zvlášť pro nás, zkušené Pražáky, kteří máme s příjezdy venkovanů vlastní bohaté zkušenosti, takže jsme se nedozvěděli nic nového. Třeba já, pokud čekám nějakou návštěvu z vesnice, chodím na nádraží patřičně vybaven, vždy nasadím ochranné svářečské brýle, v jedné ruce držím lžíci a ve druhý smetáček a lopatku. Brejle kvůli tomu, aby mi vzácná návštěva nevypíchla oko vídlema, lžíci na zatlačování vykulených očí a smetáček na úklid spadlých brad, což se děje vždycky, když vyrazíme na prohlídku do města. Naštěstí řidiči tramvají jsou zvyklí na nevěřícné obdivné výkřiky jedinců ve zvláštních úborech, co se v Praze nosily tak kolem roku 1630, do metra člověk venkovany vezme až tak čtvrtý den, kdy už se trochu aklimatizovali. Ale zpět k filmu, jak už tu mnozí řekli přede mnou, povahová podobnost pantáty k babičce Boženy Němcové je naprosto markantní. Mě by zajímalo, jak by vypadalo jejich setkání či přímo soužití... jestli by si jako náramně notovali, nebo by se naopak hádali do krve, že jako do týhle polívky se dávaj jen dvě mrkve místo tří a že člověk má ráno vstávat ve čtvrt na pět a né v půl pátý a tak. (13.11.2016)

Klasická předloha K. V. Raise vdechla za Protektorátu filmovému přepisu zvláštní roli. Hrála totiž na notu českého vlastenectví a patriotismu, v níž představa Prahy jako matky měst hrála v té neutěšené době významnou roli. Jednu z posledních rolí si tu zahrál paradoxně a trochu i symbolicky nacisty umučený Karel Hašler. Pantátu Bezouška jsem vždycky chápal zároveň i jako protipól Babičce Boženy Němcové. Člověk, který se z chudého českého Podkrkonoší vydá na návštěvu svého syna do Prahy, která se tolik liší od našich vesnic i od jeho vlastních představ. Vojtovo herectví je klasické a nezaměnitelné a vedle něho jsou ostatní upozadění, snad jen s výjimkou Jindřicha Plachty. Jde také o film, v němž se rozvíjí civilní, ale milé herectví jedné ze skutečných krasavic českého herectví Vlasty Matulové. Snad jen role Vojtovy dcery svěřená Marii Blažkové, která vždy hrávala usedlé starší ženy, mi na začátku filmu neseděla. Zřejmě Slavíčkův nejlepší film. Přečetl jsem si několik pěkných komentářů, ale názory pana Pytlíka na venkovany mě hluboce urážejí. (12.07.2017)

Bezelstný, čestný a upřímný byl ten Josef Bezoušek. Takové lidi jako byl on, aby jeden vážně pohledal a to by musel ještě prstíčkem hrabat. Jaroslav Vojta byl jako pantáta Bezoušek roztomilý. Jako by se do té postavy úplně převtělil. Určitě mu ta role dokonale vyhovovala. Praha byla krásně nasnímána. Já tomuto filmu nemám,co vytknout. Spravil mi náladu svou laskavostí. Byl to opravdový balzám pro duši, který jsem potřebovala jako sůl. (24.06.2013)

Pantáta Bezoušek je dalším příkladem filmu, který je Československým remakem. A je to vlastně milý film, neboť Jaroslava Vojtu by za dědečka chtěl asi leckdo. Nakonec i záměna je vlastně pro tento typ filmů ve 30. a 40. letech typická a snadno je tedy očekávatelný konec. Na druhé straně máme unikátní možnost sledovat Prodanku z Národního divadla. Dále film propagoval ve velké míře Prahu samotnou a její krásu. Záběrů, které poukazují na její malebnost  je dost. Možná, že na tom měl lví podíl i Karel Hašler, velký vlastenec a Pražák obdivující její krásu a zpívající o jejich půvabech. Bohužel šlo o jeho poslední film, jelikož ve stejném roce zemřel v Mauthausenu. (25.09.2023)