Pantáta Bezoušek

Ani nevím proč, ale pro tuto zvukovou verzi mám prostě už delší dobu slabost..Tolik laskavosti a milosti, která dojme skoro až k slzám se jen tak nevidí. Jaroslav Vojta jako pantáta Bezoušek přijíždí z obce Malé Vsi do Prahy na návštěvu svého syna a celý děj se točí v podstatě okolo něj a osudů několika jiných velmi blízkých lidí a přátel. Rozhodně se ale neztratí.. Vojta zaujme ihned po prvních okamžicích filmu. Tato postava snad nejvíce vyhovovala jeho naturelu i životní filosofii. Byla to postava přímého, bodrého a čestného člověka, byl to ryzí vlastenec, rázovitý lidový typ se srdcem na dlani..Po této stránce mě tedy film velmi zaujal, dále pak třeba i velmi čistou kamerou, která zabírala hlavně exteriéry naší krásné krajiny a malebné stověžaté Prahy..Tolik venkovních záběrů v jiných filmech jen tak nenajdete.Trochu zbytečné mi tam připadaly ty dlouhé pasáže v ND na představení Prodané nevěsty, které film zbytečně protahovaly. Film tedy vynikal svým až provokativně národním duchem, laskavostí, vroucným vlastenectvím, humanitou, na nichž měl nemalý podíl právě Jaroslav Vojta, ale vidět byli i Karel Hašler (přísný mravní otec, rada Burdych) - naposledy v českém filmu nebo Jindřich Plachta (berní kontrolor Karbulka). (12.01.2008)

Na filmu s Vojtou, majitelem nejlegračnějšího hlasu v naší kinematografii, se vždycky rád podívám. Pravda, tentokrát se mi to moc nevyplatilo, páč jeho "sakulente" bylo natolik sugestivní, že si nemůžu pomoct, musím to každejch pět minut říkat taky, s pravou vojtovskou intonací. Ale tak jako se mi to vlastně vyplatilo, matinka mi řekla, že mi napíše omluvenku do práce, že nepřijdu, ať tam nedělám ostudu. Jináč se jednalo o velmi nudný film, zvlášť pro nás, zkušené Pražáky, kteří máme s příjezdy venkovanů vlastní bohaté zkušenosti, takže jsme se nedozvěděli nic nového. Třeba já, pokud čekám nějakou návštěvu z vesnice, chodím na nádraží patřičně vybaven, vždy nasadím ochranné svářečské brýle, v jedné ruce držím lžíci a ve druhý smetáček a lopatku. Brejle kvůli tomu, aby mi vzácná návštěva nevypíchla oko vídlema, lžíci na zatlačování vykulených očí a smetáček na úklid spadlých brad, což se děje vždycky, když vyrazíme na prohlídku do města. Naštěstí řidiči tramvají jsou zvyklí na nevěřícné obdivné výkřiky jedinců ve zvláštních úborech, co se v Praze nosily tak kolem roku 1630, do metra člověk venkovany vezme až tak čtvrtý den, kdy už se trochu aklimatizovali. Ale zpět k filmu, jak už tu mnozí řekli přede mnou, povahová podobnost pantáty k babičce Boženy Němcové je naprosto markantní. Mě by zajímalo, jak by vypadalo jejich setkání či přímo soužití... jestli by si jako náramně notovali, nebo by se naopak hádali do krve, že jako do týhle polívky se dávaj jen dvě mrkve místo tří a že člověk má ráno vstávat ve čtvrt na pět a né v půl pátý a tak. (13.11.2016)

Podle některých zdejších komentářů jsem se obávala zbytečně nastavovaného děje pomocí opery, ale nakonec jsem byla nadšená z jejich vzájemného propojení, asi jako v daleko pozdějších Bídnících 20. století. Jediné, co mi na ukázkách z Prodanky vadilo, byly Mařenčiny střevíčky na podpatku (+ průhledné punčochy), které se poněkud ke kroji nehodily. Skvělý Vojta i Plachta. Ten si mimochodem roli pěstouna dětí současně zahrál jak ve filmu Nebe a dudy (1941), tak v pozdějším Právě začínáme (1946). (14.10.2022)

Bezelstný, čestný a upřímný byl ten Josef Bezoušek. Takové lidi jako byl on, aby jeden vážně pohledal a to by musel ještě prstíčkem hrabat. Jaroslav Vojta byl jako pantáta Bezoušek roztomilý. Jako by se do té postavy úplně převtělil. Určitě mu ta role dokonale vyhovovala. Praha byla krásně nasnímána. Já tomuto filmu nemám,co vytknout. Spravil mi náladu svou laskavostí. Byl to opravdový balzám pro duši, který jsem potřebovala jako sůl. (24.06.2013)

Vlastenecká benefice a velkolepý hold Praze a jejím krásám nabývá prostřednictvím lidového člověčenství a všeobjímajícího pocitu lidské sounáležitosti v dobách těžkých a ještě těžších zvlášť silného významu, zejména v osudové konfrontaci s historickými událostmi oněch let. Programově nekonzistentní, přesto nesmírně působivé včlenění nejvýznamnějších částí Smetanovy Prodané nevěsty bezděčně ilustruje smělou drzost, s níž tvůrci pokoušeli bdělé nacistické direktory, kterým některé uniknuvší motivy poskytly dlouho hledané alibi pro okamžitý zákaz veškerých vlasteneckých tendencí v českém filmu. Bezprostřední herecký výkon Jaroslava Vojty v titulní roli je nejen citlivým portrétem lidské neposkvrněnosti, ale také nemalou uměleckou satisfakcí tomuto nepřehlédnutelnému herci osobitých rysů. V jiném, mnohem tragičtějším kontextu lze jistě poukázat na jednu z posledních hereckých kreací Karla Hašlera, věčně rebelujícího pražského písničkáře, který byl nedlouho poté definitivně umlčen. Praha dodnes zůstává magickým městem, v jehož mlžném oparu se dojímá srdce nejednoho z nás. (05.10.2008)