Dvě slova jako klíč
Two Words as the Key
Réžia:
Dan SvátekScenár:
Dan SvátekKamera:
Jakub ŠimůnekHudba:
Norbi KovácsHrajú:
David Švehlík, Ivan Franěk, Diana Dulínková, Daniel Olbrychski, Pierre Richard, Gen Seto, Jana Nagyová Pulm, Jaroslav Dušek, Marika Šoposká, Jiří Šimek (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
Na niekoľkých kontinentoch sa odohrávajú príbehy o vzťahu medzi rodičmi a deťmi, o osude a neznámych silách, ktoré riadia naše kroky. Japonský biznismen sa chce zmieriť s dcérou, ktorú v detstve opustil, a vydáva sa s ňou na cestu do Himalájí. Slobodná matka v Českej republike dostane záhadný list s dôležitým odkazom. Maliar a vyliečený alkoholik stretáva krásnu ženu a získava nečakanú možnosť rodinného života. Spisovateľ vezme svojho priateľa s jeho vnútornými démonmi na cestu do indonézskej džungle. Kňaz v New Yorku sa musí vyrovnať so zvláštnymi snami a starý muž čaká na odľahlom mieste kdesi na brehu Baltského mora na návštevu svojho syna. Každá z postáv stojí pred veľkou zmenou v živote a jej činy môžu ovplyvniť osud ostatných postáv. Ich životy sa začnú prelínať a nakoniec sa spoja do jedného veľkého príbehu. (Bontonfilm SK)
(viac)Recenzie (96)
Narozdiel od Usmevov smutnych muzu, film zdaleka necieli na tak siroku skupinu divakov, preto ma tak nizke hodnotenie. Velmi dobre si dokazem predstavit aj jedincov, ktori z kinosal poutekali skor, ako stihli skonzumovat svoje kybliky s popcornom. Film sa vyhyba vsetkym "zasadnym" problemom "modernej vyspelej" civilizacie, ako je zachrana planety pred globalnym oteplovanim , zachrana ludskej rasy pred "najhrozivejsou virusovou" hrozbou vsetkych cias. Absentuje v nej veskera homoagenda a dokonca aj nenavist voci Putinovskemu rezimu. Nic pre pravdolaskarov , za to niektori jedinci z dezole ezo-sceny si urcite pridu na svoje. ()
Udivuje mě, že nad filmem pracovali stejní tvůrci jako nad Úsměvy smutných mužů a přitom z něj vznikne takový paskvil. Možná to bude tím, že zatímco u Úsměvů to téma bylo jasné, tady není jasné vůbec nic. Josef Formánek si ve své knize evidentně dost filozofuje a převést to na obrazovku není úplně jednoduché. Kamera skvělá, světovost podtrhující různé lokace, kde se film natáčí, fantastická. Jenže obsah neuvěřitelně nic neříkající, nelogický, bezemoční. Vůbec jsem nechápal, co tam ty postavy dělají, jaký je jejich smysl a záměr toho, proč to konají. Jak kdyby se slepilo různé množství nahodilých scén a diváku vyber si. Jediná, smysluplná scéna byla, když se ve filmu objeví Pierre Richard. Ta jeho postava je úlet, ale pochopíte to. Navíc to k němu tak nějak sedne. Zbytek je nesmysl a musím říct, že mě dost mrzí, že to tak na mě působí. Po technické stránce by to nebylo vůbec zlé. ()
Ten film je tragicky přesnou diagnózou stále sílící ezo scény prodejců duchovního fast foodu. Vůbec neupírám, že cestováním po světě a felením se šamany, bráhmany a indiánským kmeny mohli tito lidé dojít hlubšího duchovního poznání. Bohužel jim chybí elementární schopnost tohle poznání přeložit do něčeho jiného než do nesourodého, blábolivého, patetického a křečovitého spletence, který sází na to, že v touze po poznání divák obětuje elementární soudnost a nároky kladené na film jako narativní médium. Prožitá a vyslovená moudrost zní nakonec jako parodie na špatný instagramový účet životních motivátorů. Život je jako velryba, protože tě překvapí a pak zmizí? To mě poser. Život je jako velryba, protože se líně převaluje a nakonec uvízne na suchu. Život je taky jako velryba protože zpívá písně, které nakonec zmizí v hlubinách. Bookujte mi místo na Goshárně, udělám to levnějc než čmelák Igor. Tohoto poznání jsem při sledování random generátoru katarzí od Dana Svátku došel já: Lepší je zůstat navěky slepý než než si za zvuku bubínku nechat vypíchnout mozek z hlavy. A pokud je poselstvím filmu i to, že střízlivost je peklo: mission accomplished. ()
Dvě slova jako klíč jsou roztěkanou self-help příručkou udělující publiku banální rady o důležitosti rodiny, odpouštění a smiřování se. Hýří neuchopitelnými moudry ve stylu „život je jako velryba, překvapí tě a zmizí“ a vyžívá se v klasickém západním okouzlení východní spiritualitou. Tu však navzdory Formánkovu nesporně osobnímu vztahu k tématu nedokáže skutečně hluboce prodat a klouže po povrchu tvořeném nedořečenými výjevy, z nichž si diváci a divačky mohou s velkou dávkou snahy něco smysluplného vyzobat. Více zde. ()
Představte si, že máte pětihodinovou ságu plnou zajímavě prokreslených postav, dramatických zvratů a superemotivních vyvrcholení, vyberete z ní JENOM sto minut těch superemotivních vyvrcholení a uděláte z nich stominutový film, ve kterém pak jsou jen superemotivní pointy, ale nic mezi nimi. Žádná definice postav, žádné zápletky, nic. Místo všech zápletek a gradací jsou voiceovery, které vysvětlují, co se postavám stalo, co právě cítí a co má cítit divák. Nedivil bych se, kdyby to byl náborový film produkovaný nějakou sektou Jaroslava Duška. Jediným pozitivem je řemeslná stránka, kdy některé záběry (kde se nemluví) vypadají jako slušně výpravné cestopisy. ()
Dvě slova jako kýč. Svátek objede celý svět, hledá smysl života, skáče z jedné emotivní situace na druhou a svoje tři minuty slávy dostane i guru Dušek, ale stejně to je děsná nuda a celý snímek působí jako amatérský slepenec. ()
"Živod je jako verliba, překvapý tě a smizý!!" Po nedávné popravě mozku s filmem Prezidentka jsem se pustil do dalšího dobrodružství s aktuální tuzemskou kinematografií a dopadlo to o něco lépe. Dvě slova jako klíč jsou totiž o šest minut kratší. V první řadě gratuluji tvůrcům, že dokázali zdatně podojit rozpočet a vydat se na dovču do mnoha exotických destinací - jejich špičkové záběry se totiž dají považovat za jediné pozitivum tohohle ezopotratu pro duchem chudé (ani tak se ovšem nedá říct, že by k člověku film BYL LASKAVÝ). Sledujeme příběh spisovatele, píšícího brakový román o Japoncích (který je bohužel rovněž součástí filmu) a hledajícího něco jako smysl života. Spisovatel má kamaráda malíře, jehož tíží špatný vztah s otcem a nezodpovědné oplodnění psychicky narušeného děvčete. Ve výsledku se oba seberou, srazí autem srnu a odfrčí kamsi k domorodcům do džungle, kde si všichni vyměňují poznámky o životě, tančí kolem ohně a tak trochu fetují. Fet se ukáže být klíčovým, protože kámíka spisovatele z něj napřed jebne, probere se až doma v ČR a následně okamžitě usoudí, že už může být fotr a zároveň přijmout fotra vlastního (který mu ovšem vzápětí exne a dá symbolicky průchod životu novému, ojojoj, symbolika!!!) Spisovatele nejebne, pořádně se zfetuje až doma v ČR a zažije mystický okamžik s bezdomovcem na ulici. A pak konec, v němž se jakože prolnou linie z knihy, životů a zřejmě i představ, všichni se smíří se životem a smrtí (všechno názorně ukázáno a doplněno voiceoverem, aby pochopili i největší retardi) a pak člověka vysvobodí závěrečné titulky. Uf! Když si odmyslíme krásně nasnímané zahraniční scenérie, nezůstane nám skoro nic. Postavy nicotného "příběhu" (nepříliš dobře obsazené a zahrané) většinu času zažívají zásadní chvíle/zvraty/emoce, k nimž ovšem mj. i díky krátké stopáži chybí jakákoliv průprava, nic moc o nich nevíme a veškeré pocity jsou tak rozmělněny do podoby instantních výjevů (často laciných/směšných). Každou chvíli někdo někde stojí, hloubavě čumí a pronáší strašně, ale STRAŠNĚ triviální repliky, z nichž ty lepší dosahují aspoň na hloubku takových těch špatnou češtinou psaných citátů, hojně sdílených pochybnými existencemi na facebooku. Prostě smysl života, lidičky! Takový ten, co si dáte do storíčka na instagramu, protože jste lahváčový filozof samouk a netušíte, že hlubší než tahle otřesná sračka by byla i první stránka náhodně vybrané knížky v sekci "motivační literatura". Nepochybuji o tom, že jde i o nejbanálnějších a všeobecně známých životních pravdičkách natočit dobrý film, jenže ten by potřeboval MNOHEM schopnější tvůrce, kteří nemají diváka za debila. P.S. Jestli tomuhle dali v Cinemě 100%, tak jde o naprosto bezostyšné chcaní na hrob kdysi kvalitního časopisu. ()
Závidím ľuďom, ktorých tento film hlboko zasiahol, pretože presne o to Svátkovi išlo. Dlho som nevidel dielo, ktoré by sa tvárilo tak vážne a z ktorého by tak trčala snaha o to byť akýmsi všefilmom o všetkom. Prečo namiesto rozvíjania vzťahov a hromadením dôležitých udalostí sledujeme posadnutie zlým duchom, prázdne rádoby mystické zábery a počúvame legendy o deťoch vetra, ktoré nikam nevedú, podľa mňa nepochopil z filmu ani autor predlohy. Kvázi veľké múdro o veľrybe by dávalo zmysel snáď len v nejakej fantasy o posmrtných životoch, tu má z toho divák dojem, že štáb si pri presune z miesta na miesto pre zábavu nakrútil veľrybu a pekný záber chcel dodať do výsledku. No a potom ich napadlo, že by jeho prítomnosť bolo treba doslovne vysvetliť. ()
Nabubřelost, to je nejlepší charakteristika téhle prázdné sračky, která se snaží tvářit jako naprosto zásadní filmové dílo. 1* za pár pěkných záběrů a za fakt, že to má pouze 90 minut (pocitově je to skoro dvojnásobek). ()
Já s panem režisérem problém nemám, Hodinu nevíš bylo výborné, USM jsem hodnotil taky vyšším počtem, ale tohle podivenství podobenství fantasmagorování zaujme snad jen tím, že se tu objeví pan herec Pierre Richard. Postava ztvárněná Švehlíkem je tu do počtu, je to evidentně oblíbený kus pana Svátka, Dušek zase jedno velké WTF. Japonci úplně mimo. Snad jen Diana Dulínková fajn, je moc pěkná. Příště prosím radši něco normálního. ()
Po vynikajících smutných mužích přichází pokračování Dvě slova...trošku mě blýskalo hlavou, zda tvůrci při točení nebyli v lehkém deliriu. Poskládané obrazy s osudy různých postav, které se vzájemně na konci prolnou by byl námět velice uspokojivý, jen kdyby to všechno nebylo až tak moc chaotické, šamanské, zádumčivé a vůbec film působí nadopovaně evidentně dobrým matrošem, který já ale bohužel při sledování neměl možnost okusit. Tak alespoň se člověk podíval do světa, do různých koutů země a užil si, byť jen na krátkou dobu, starého dobrého Pierra ()
Ze sousloví volné pokračování bych použil nanejvýš volné. Já jsem nenašel snad téměř žádnou souvislost s Úsměvy smutných mužů. Dokonce bych ani nevěřil, že jde o totožné postavy. Vůbec jsem se nenapojil na filozoficko-meditativně-duchovně-spirituální linii, kterou tvůrci nastolili. Celý film mi nedává smysl a překvapuje mě, že dával zahraničním poměrně zvučným hereckým jménům, když na účast kývli. Předchozí snímek se mi líbil nesmírně a považuji jej za nejvíce nedoceněný v daném roce. Obávám se, že v tomto případě dojde k ještě větší ignoraci. ()
Krvavý román a Pytlákova schovanka potkávají National Geographic s Jaroslavem Duškem. ()
Je to hodně intimní film, který mě osobně nijak neurážel (ale například chlápek, se kterým jsem v kině byla, byl iritován natolik, že ani nečekal na závěrečné titulky a vyrazil ven jako rozzuřený býk), trochu jsem si pocestovala do míst, kam se asi těžko podívám, ale duchovně mi toho tedy moc nedal. Což už problém je, protože když už se tvůrci tváří tak světaznale, smrtelne vážně a filozoficky hluboce, měli by servírovat něco podstatného a ne chudáky diváky zavalit kupou banalit (ano, je samozřejmě lepší, když dítě vyrůstá se svým otcem). ()
čekal jsem pokračování Úsměvů smutných mužů (které byly před lety ok) a místo toho jsem dostal změť na sobě nezávislých "příběhů", která víc než klasický film připomíná zfilmovanou facebookovou stránku plnou nicneříkajících a vágních motivačních citátů. Dvě slova prakticky přetékají postavami, ale o žádné se vůbec nic nedozvíme (tedy krom toho co nám sdělí voiceover vyprávěče) a z jejich příběhu vidíme pouze střípky, které navíc mnohdy nejsou jakkoliv uchopitelné a i když sem se v určitou chvíli dost snažil, nenašel sem v nich žádný smysl. Jak mi běžně artové filmy nevadí, tak tohle bylo až moc. Kdo se ale vyžívá v přednáškách Jardy Duška, má rád východní filosofii (ale jen povrchově) a/nebo zásobuje kamarády citáty, tak ten možná bude spokojen...20% ()
Vlastně jsem to ani nedokoukal. A jak tady někdo psal. Úsměvy měly premisu příběhu zcela jasnou. Ovšem o čem byl a o čem nebyl tenhle film ? Není to ani poznat. 10%. ()
Já vážně nechápu, proč se takové filmy točí. Změť několika příběhů, které nemají souvislost a hlavně jsou všechny o nějakém utrpení, nakonec se stejně ani ty dvě slova nedovíme. Velice těžko se na to dívá a nebýt letního kina, takový film bych vůbec nevyhledával. O to víc mě zaráží, že se do něj dalo tolik úsilí - natáčelo se na několika lokacích po celém světě, snad všichni zúčastnění hráli perfektně i včetně Pierra, který zde má konečně větší roli než ve Vánočním příběhu, a je to vážně kvalitně natočené. Příště prosím tolik snahy do úplně jiného filmu. ... LFŠ 2023 MN ()
Možno keby ma to zaujalo od začiatku a venoval by som plnú pozornosť, mohlo to byť aj dobré. Ale to sa už nedozvieme. ODPAD! ()
Tento film má z mého pohledu dvě vady. První vadou z mého subjektivního pohledu je, že by film mohl být i o něco delší, především ten konec byl na mě až příliš rychlý a tak trochu nedořečený. Ale třeba to i bylo záměrem autorů a třeba se můžeme těšit i na pokračování (v tomto případě by mi nevadilo). Druhou vadou filmu je (a za to film nemůže), že na něj jde hromada popcornových diváků, kteří se těší, až jim někdo bude dvě hodiny vysvětlovat, že jedna a jedna jsou tři, čímž jim na nějakou dobu odmocní inteligenční kvocient. O čem je tento film, není úplně jednoduché napsat, ale vyplouvají z mí mysli slova jako odpuštění a mír v srdci. Umírání v pokoji neznamená jen ležení kdesi v obýváku na proleželém gauči a čekání, až si pro něj Bůh nebo dáma s kosou (každému dle libosti) přijde. Možná by ten film nebyl tak dobrý, kdyby ve mně tolik nerezonoval. Herci hrají své role výtečně, asi nejvíc bych vyzdvihl Daniela Olbrychského. Kameru Jakuba Šimůnka taktéž nejde nepochválit, záběry z Čech i pro nás exotických míst jsou úžasně nasnímané a skvěle doplňují tajemnou atmosféru filmu. Nečekejte však příliš velkou návaznost na Úsměvy smutných mužů - až na slabou příběhovou provázanost je tento film úplně jiný, ač svým obsahem minimálně stejně závažný. 90 % ()
Jako vetsina zdejsich pricetnych uzivatelu davam jednu hvezdu za legendu Pierra Richarda. Jinak zmar a zoufalstvi. Svatek evidentne vymenil chlast za halucinogeny. ()