Dve slová ako kľúč

Pokračování Úsměvu smutných mužů (2018) je pel mel smutných scének se zamyšlením nad tématy, smrti, umírání, mezilidských vztahů s hloubkou filozofie o smyslu života, takže divácky hodně těžký film a přesto tomu neváhám dát tři hvězdy za úžasnou kameru, krásný lokace, Pierra Richarda a Arabelu. (30.10.2023)

Od první do poslední minuty bezduchá pseudo "laskavá" slátanina, kterou snad vypravěč Švehlík už ani nemohl odvzdychat trapnějším výrazem. A ten cirkus okolo s povrchními vztahy a přearanžovanými postavami nebo s rádoby metaforami nezachrání ani letem světem záběry na Himálaje. Škoda času, ještěže ne v kině. (21.10.2023)

Na jednu stranu si cením toho, že v Čechách vznikl film, který si klade spirituální otázky. Bavily mě i pestré lokace a šarmantní Pierre Richard. Ale to je bohužel tak všechno.  Příběh se na začátku odvíjí poněkud zmateně, následuje mnoho sekvencí, které se snaží vyždímat nejake emoce, ale je to akorát patetické a na sílu. (A stejný problém jsem měla i s Úsměvy smutných můžu.) A celkové vyznění... Přijde mi smutné, že postava spisovatele hledá onen otcovský princip, jeho pochopení a přijetí kdekoliv, jen ne ve své vlastní rodině, která mu tvoří v jeho osamělém narcismu jakousi kulisu. A stejně tak ta sekvence kde se zfetuje, jde se projít a potká kámoše z léčebny. A třeba to může být naprosto přelomový okamžik pro jeho další života běh, ale nemám pocit, že by se to podařilo převést a přenést na diváka. (01.09.2023)

Film Dvě slova jako klíč, mnozí kritizují jako ezoterický blábol a jiní v něm vidí duchovní poselství. Já jsem někde mezí tím. Zpracované je to působivě a hodně nekonvenčně. Kdo zná příběh Josefa Formánka, tak pro toho má film přidanou hodnotu. Někdy jsou tam chvíle, které jsou na hranici eza, ale nemůžeme soudit, když nemáme duchovní zkušenost, nebo jsme neprošly psychospirituální krizí. Je tam několik nesouvisejících, ale možná souvisejících příběhů, co my víme. Dan Svatek to natočil opravdu pro užší publikum, ale také si nemyslím, že by se měl za toto dílo stydět. (25.10.2023)

"Živod je jako verliba, překvapý tě a smizý!!" Po nedávné popravě mozku s filmem Prezidentka jsem se pustil do dalšího dobrodružství s aktuální tuzemskou kinematografií a dopadlo to o něco lépe. Dvě slova jako klíč jsou totiž o šest minut kratší. V první řadě gratuluji tvůrcům, že dokázali zdatně podojit rozpočet a vydat se na dovču do mnoha exotických destinací - jejich špičkové záběry se totiž dají považovat za jediné pozitivum tohohle ezopotratu pro duchem chudé (ani tak se ovšem nedá říct, že by k člověku film BYL LASKAVÝ). Sledujeme příběh spisovatele, píšícího brakový román o Japoncích (který je bohužel rovněž součástí filmu) a hledajícího něco jako smysl života. Spisovatel má kamaráda malíře, jehož tíží špatný vztah s otcem a nezodpovědné oplodnění psychicky narušeného děvčete. Ve výsledku se oba seberou, srazí autem srnu a odfrčí kamsi k domorodcům do džungle, kde si všichni vyměňují poznámky o životě, tančí kolem ohně a tak trochu fetují. Fet se ukáže být klíčovým, protože kámíka spisovatele z něj napřed jebne, probere se až doma v ČR a následně okamžitě usoudí, že už může být fotr a zároveň přijmout fotra vlastního (který mu ovšem vzápětí exne a dá symbolicky průchod životu novému, ojojoj, symbolika!!!) Spisovatele nejebne, pořádně se zfetuje až doma v ČR a zažije mystický okamžik s bezdomovcem na ulici. A pak konec, v němž se jakože prolnou linie z knihy, životů a zřejmě i představ, všichni se smíří se životem a smrtí (všechno názorně ukázáno a doplněno voiceoverem, aby pochopili i největší retardi) a pak člověka vysvobodí závěrečné titulky. Uf! Když si odmyslíme krásně nasnímané zahraniční scenérie, nezůstane nám skoro nic. Postavy nicotného "příběhu" (nepříliš dobře obsazené a zahrané) většinu času zažívají zásadní chvíle/zvraty/emoce, k nimž ovšem mj. i díky krátké stopáži chybí jakákoliv průprava, nic moc o nich nevíme a veškeré pocity jsou tak rozmělněny do podoby instantních výjevů (často laciných/směšných). Každou chvíli někdo někde stojí, hloubavě čumí a pronáší strašně, ale STRAŠNĚ triviální repliky, z nichž ty lepší dosahují aspoň na hloubku takových těch špatnou češtinou psaných citátů, hojně sdílených pochybnými existencemi na facebooku. Prostě smysl života, lidičky! Takový ten, co si dáte do storíčka na instagramu, protože jste lahváčový filozof samouk a netušíte, že hlubší než tahle otřesná sračka by byla i první stránka náhodně vybrané knížky v sekci "motivační literatura". Nepochybuji o tom, že jde i o nejbanálnějších a všeobecně známých životních pravdičkách natočit dobrý film, jenže ten by potřeboval MNOHEM schopnější tvůrce, kteří nemají diváka za debila. P.S. Jestli tomuhle dali v Cinemě 100%, tak jde o naprosto bezostyšné chcaní na hrob kdysi kvalitního časopisu. (22.10.2023)