Poslední noc v Soho
Last Night in Soho
Last Night in Soho
Last Night in Soho
Last Night in Soho
Réžia:
Edgar WrightKamera:
Jung-hoon JungHudba:
Steven PriceHrajú:
Thomasin McKenzie, Anya Taylor-Joy, Matt Smith, Diana Rigg, Terence Stamp, Synnøve Karlsen, Lisa McGrillis, Rita Tushingham, Michael Jibson, Andrew Bicknell (viac)VOD (2)
Obsahy(3)
Režisér Edgar Wright nakrútil psychologický thriller o dievčati (Thomasin McKenzie), ktorá prišla do Londýna študovať módne návrhárstvo. Jej štúdium zásadne narušujú znepokojujúce nočné vízie. V nich sa vracia v čase zo súčasnosti do šesťdesiatych rokov a stretáva tu očarujúcu začínajúcu speváčku (Anya Taylor-Joy), ktorej čaru podľahne aj ona. Sú to len sny, alebo sa jej prihovára minulosť? Dievča musí nájsť odpoveď za každú cenu, zvlášť preto, že tieto vízie sú čím ďalej znepokojujúcejšie a začínajú ju ohrozovať. (CinemArt SK)
(viac)Recenzie (426)
Mulholland Drive pro děti. Magická Anna, krásná retro stylizace, vypiplaná kamera a střih, ale po napětí či hrůze ani stopy. ()
Dokud se to neslo v duchu opojení šedesátkovými hity a hadříky, tetelila jsem se blahem, taky to miluju, i ten sen s prvním probuzením v Londýně té doby byl ok, ale pak se to zvrhlo do rádoby hororu, který mě těžce iritoval. Sexy atmosféra v čudu a místo ní řev a bubáci. Na trojku jen tak tak. ()
Začíná to jako zbytečně dlouhý retrokabaret pro tuzemské honiče nad šedesátkama, co strašlivě touží vrátit se pár desítek let zpátky v čase, a za zvuků plísně „Já budu chodit po pičkách“ tam vyprcat Naďu Urbánkovou, neodolatelně přitažlivou v jakémkoliv časovém období. Pro masařky. Paxi ale Éda Piš začne hrát na #metooblm Hičkoka a musím říct, že to Psycho kombinované s Gerontoptáky, feministkami a negry docela trefil. Tedy, ne že by to jako byla kdovíjak sofistikovaná či potěšitelně braková zábava, ke které se budete rock co rock pravidelně vracet. Spíše taková milá, přebarvičkovaná, řemeslně perfektní a do posledního záhybu na fiži retrovyňuňaná pocta době a Fredymu, na kterou jsem například takový já zapomněl asi tak 30 minut po závěrečných titulcích, a s děsem si možná sem tam vzpomenu akorát na zoufalým úchylům uhrančivé, z xichtu na spánky utíkající oči Aničky Krejčí – Radostné a na tu odpornou, topornou, slizkou, iritující a afektovaně přehrávající šišlavou pizdu Tomašínu v hlavní roli, co scénářem dicktované permanentní zděšení, úleky i traumata interpretovala jako neumětelsky unifikovanou trapkopózu „ochrnutě vykul bulvy, jako by se ti někdo nečekaně nabořil do dvojky“. Což by vpoho věrohodně zahrála jakákoliv mnohem snesitelnější, sympatičtější a talentovaná ochotnice. ()
Edgar Wright už natočil vyrovnanější filmy než Poslední noc v Soho, ve které se Thomasin McKenzie probouzí z nostalgického snění o šedesátkovém Londýně do deziluzivní noční můry. Jeho muzikálové uchopení post #MeToo hororu je každopádně hodně zábavné a originální. Originálnější než byste čekali od žánrovky tak uhranuté jinými žánrovkami a proměňující se podle toho, k jakému žánru Wright zrovna odkazuje. Transformace je to vždy kompletní. Mění se stylizace i hrdinčina motivace, cíl a pozice ve vyprávění. Z aktérky komediálního fish out of water dramatu z vysokoškolského prostředí se stává nejdřív pozorovatelka něčího třpytivého života ve swingujícím Londýně, poté amatérská (giallo) detektivka, která se průběžně propadá do duchařského/zombie/splatter hororu nebo klaustrofobního psychothrilleru à la Hnus od Polanského. Varování před idealizováním minulosti (resp. snahou vykládat ji podle dnešních hodnotových měřítek) se Wrightovi a Krysty Wilson-Cairns podařilo do příběhu zakomponovat o něco elegantněji než motiv traumat obtisknutých do těl a míst. Rozhodně si ale nemyslím, že by film, už s ohledem na svou výraznou stylizovanost, stigmatizoval duševní onemocnění a sexuální práci, jak mu vyčítají některé zahraniční recenze. Je to stylový žánrový mišmaš. Možná nefunguje bezchybně, ale užíval jsem si ho od úvodních do závěrečných titulků. 80% ()
Od Wrighta jsem kdysi viděl jen přeceňovanou Jednotku rychlého nasazení, jinak nic, na filmu mě lákalo ústřední herecké duo a zklamán jsem nebyl. Film o hadřících, postavený na předělávkách kultovních šedesátkových hitů, by byl málo snad na každého tvůrce. Jsem rád, že se vyprávění od počáteční jednoduché situace, kdy mladá žena jede sama do Londýna, změnilo v téma o temnotě v lidech i snech. Horor mě bavil. ()
Já jsem s Wrightovou novinkou poměrně dost spokojený, ačkoli v průběhu jízdy do finále ten film nějak divně vykolejí a v závěru má co dělat, aby se úplně nerozpadl. Rozehráno je Soho přitom výborně - skvostná výprava, nápaditá režie, vymazlený soundtrack a super herci, zvlášť Thomasin McKenzie je tu pro mě za jednu z nejroztomilejších a nejsympatičtějcíh hrdinek v hororech za hodně dlouhou dobu. Scénář nadhazuje řadu motivů a člověk čeká, co z nich nakonec vyplyne ... aby se ukázalo, že z mnoha z nich nevyplyne nic. Ta samotná koncovka pak působí, jako kdyby před ní bylo XY minut vystříháno, anebo jako kdyby to režiséra a všechny na place najednou přestalo bavit. Ale nechci znít moc negativně, protože negativní pocit z filmu rozhodně nemám. Naopak - většinu stopáže jsem byl spokojenější, než jsem čekal, a jen mě trochu mrzí, že to ve finále nedolětelo tak daleko, jak v určitou chvíli vypadalo, že by mohlo. ()
Edgara Wrighta mám rád, ale čím vážněji se tváří, tím větší s tím mám problém. Takže dám vždycky přednost Soumraku mrtvých a Jednotce příliš rychlého nasazení před povrchně přestylizovaným Baby Driverem. A teď i před Poslední noci v Soho. Jeho novinka mi připomínala del Torův Purpurový vrch, tedy horor, který byl po všech stránkách skvělý audiovizuálně, i žánrově. Jen jsem u něj měl pocit, že si režisér plní nějaký svůj sen a skládá poctu oblíbenému žánru, oblíbené době a oblíbené formě. A dělá to skvěle, jenom jako kdyby to celé točil spíš pro sebe než pro kohokoliv jiného. Na druhou stranu Wrightovy hrátky s barvami, skvělý soundtrack, nádherné kostýmy a čas od času i jeho typické audiovizuální hrátky pořád fungují skvěle. A Thomasin McKenzie je výtečná a Anya Taylor-Joy jí šlape na paty, ale nestačí to. Wright dělá Poslední nocí v Soho radost hlavně sobě, což mu přeju, ale tleskat mu za to nebudu. ()
Edgar Wright se podivných, provokativních filmů nebojí a stále se snaží někam posouvat. S Baby Driverem po Cornetto trilogii ubral na humoru a zůstal u podvracení žánrových vzorců, výsledkem však byla hezky natočená průměrnost, která se vám po skončení filmu vykouří z hlavy. A s Poslední nocí v Soho je situace velmi podobná. Wright vychází z klasického příběhu o nevinné dívce, která se přestěhuje do velkoměsta a ocitá se v pavučině jeho temných sil, na niž reaguje únikem do snového světa – jenž se však nevyvíjí úplně optimálně. Wright samozřejmě stále výborně vypráví obrazem, dovede pečlivě zvolit soundtrack (tentokrát ve stylu 60. let) a je vidět, že má předlohy dobře nakoukané. Thomasin McKenzie už poněkolikáté přesvědčuje o svém talentu a Anya Taylor-Joy si roli vrstevnaté femme fatale zjevně užívá. Oproti částečně podobnému Neon Demonovi se však Wrightův civilizační horor rozhodl nespoléhat na přílišnou otevřenost, a tak během nadměrné, bezmála dvouhodinové stopáže nakonec divákovi všechno vysvětlí až do úmoru. Ze směsi nápadů a podnětů pak zůstane dojem, že Wright sice umí točit, ale pro vstup mezi nejvyšší režijní extratřídu mu stále něco chybí. ()
Edgar Wright je jeden z nejlepších mladších režiséru současnosti a tady ukazuje svoji ohebnost, rozsah a schopnost kloubení žánru. Film o přehnaném idealizování minulosti nebo vlastně čehokoliv. Nic není tak krásné, jak si to člověk maluje ve své mysli. Horor fungující hlavně skrze nehmatatelné strachy, které jsou pro mě o to děsivější. Jako například strach z toho jít spát nebo z nemožnosti rozeznat reálné od nereálného. Člověk má však největší strach o hrdinku Ellois, perfektně ztvráněnou Thomasin McKanzie i Anna Taylor Joy jako dívka z minulosti je naprosto skvostná. To vše je skloubeno v úžasné režii a stylu Wrighta. Jen ten spolužák John, mohl být krapet prokreslenější! ()
Jeden od Wrighta tak nějak očekává formu nad obsah. Zvláště ve snímku, který smáčí obě nohy ve vodách gialla, lynchoviny a šedesátkách. Možná bych nečekal až tak velké rozkročení mezi echt vyňuňanou formou a vyprázdněným obsahem, ale co už. Mnozí toto dohánějí podmanivě uhrančivou haluzní atmosférou. Wright v první polovině místy též. A byť to není bez zaškobrtnutí, tak rozhodně má na čem (a především na kom) stavět... Nebýt toho, že se rozhodl tam přeci jen nějaký obsah ve druhé polovině postupně začít roubovat. Čímž to posílá do kopru. Tuplem pak během závěrečné dvacetiminutovky, která je až nechtěně směšná. Na celém otřesném finále je pak nejvíce fascinující, že ho během něj zrazuje již i ta jinak vypiplaná prvotřídní forma. ()
Mám rád šedesátky, Anyu Taylor-Joy i Edgara Wrighta, takže se mi tohle zákonitě muselo líbit taky. Retro část byla super stylová a bavila mě i ta současnost. Hororová část přijde na řadu až docela pozdě a zas až tak mě neohromila, i díky tomu, že je okatě kompová. Přesto mrtvolní duchové oplzlých stárnoucích gentlemanů mi asi utkví. ()
tl; dr: U POSLEDNÍ NOC V SOHO jsem si čvachtal podobně jako letos u CANDYMANA a ZHOUBNÉHO ZLA. Níže obsáhlá metakritická argumentace, kterou nemusíte číst, raději se vypravte do kina.__________ POSLEDNÍ NOC V SOHO je pojmenovaná podle písně kapely Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick and Tich, která byla v první desítce poslechovosti za rok 1968. Trivia - vlastně ne až tak podstatná informace o díle - vytváří určité očekávání a spojení, vyjádřitelné například následujícími otázkami: Půjde o další režijní a spoluscenáristický počin Edgara Wrighta, který se spoléhá víc na odkazování než vyprávění, na opájení postupy strhávajícími pozornost na sebe? A v jakém vztahu bude k Tarantinovi, který se ve svém posledním filmu taktéž navracel do šedesátých let a který ve své polovině Grindehouseu zmíněnou kapelu popularizoval užitím hitu Hold Tight? Otázky o to palčivější, když dosavadní kritické ohlasy mají za to, že jde o ve výsledku nesoudržné, protože na četných referencích a multižánrovosti postavené, dílo, ve kterém chybí přesah tarantinovek, případně tento není dostatečně organický.__________ Po zhlédnutí jsem příjemně překvapen, protože jde o zdaleka nejsoustředěnější wrightovinu, a tak negativní názory připisuji jednak určité estetické necitlivosti, jednak tomu, že oproti ostatním wrightovinám je to zprvu opojné posléze narušováno. Muzikálově akční pasáže v BABY DRIVEROVI anebo hudebně komediální pasáže v SOUMRAKU MRTVÝCH představovaly estetickou slast, ale v SOHO dochází k vytržení z počátečního zaposlouchání se do písní dřívější doby a z noření se do swingujících šedesátek, zprvu slastné značně znepříjemní v duchu vyznění o neidealizování si předchozích dob (viz scéna s A Capella Downtonw v rovině minulosti a Happy House od Siouxsie and the Banshees při vynořování se minulosti v současnosti).__________ Nesouhlasím ani s nesoudržností kvůli aluzivnosti, protože POSLEDNÍ NOC V SOHO je pastiš, která skrz upomínání na minulost, počiny z ní i postupy anebo populární (sub)žánry komentuje docela dávné i současné v našem světě (prostituci, potažmo nucenou prostituci, v showbyznysovém prostředí, stigmatizaci nemlčících žen jako psychicky narušených, ozvuky praktik tehdy v dnešních časech ad.). Wright vždy pracoval s osvědčenými schématy žánrového vyprávění (zombie epidemie, policejní parťáci vyšetřují úmrtí na anglickém venkově, mladík bojující o svou milovanou, bankovní lupič před poslední štací...), která sjednocovala jinak co do odkazů a kombinování různých tradic rozbíhavé snímky. Nejinak je tomu tentokrát, když jde o metafikční narativ o vzestupu a pádu hvězdy v uměleckém odvětví, akorát zde ozvláštněný jednak dualismem (pád jedné, vzestup druhé postavy), jednak přináležitostí k ming-game/puzzle filmům. Nevadí, že jednotlivé dílky skládačky do sebe zapadnou docela předvídatelně, protože jde o hru na cestě ke složení výsledného obrazu: od teenage dramedie přes giallo a duchařský/zombie horor až ke slasheru, přičemž vše je navázáno na narativ vzestupu a pádu hvězdy. Nevadí ani, že psychická nestabilita protagonistky a odvisle od toho nespolehlivost části vyprávění je dost profláknutý trik, protože pohrávání si s (ne)věrohodností mysli a následně s očekáváním publika motivuje žánrovou kombinatroniku a referování k řadě inspiračních vzorů (Hitchcock, Polanski, Argento, Bava ad.). Žánrové hrátky se podřizují vyprávění, nerozkližují ho. A k mému šoku je tohle nejumírněnější wrightovina co do stylové ekvilibristiky, protože práce s návazností i nenávazností na úrovni hladkosti přechodů mezi oběma rovinami je odvislá od vztahů mezi oběma rovinami, oběma protagonistkami a jednotlivými žánrovými polohami: od kompozičních návazností a sjednocující hudby v rovině šedesátek až k diskontinuitním vpádům šedesátek do 21. století s náhlými vpády dialogů, barevných i kamerových kompozic apod. I proto tahle wrightovina není žádná tarantinovka, která by byla obdobou krasosmutku po nevinnosti šedesátek ala TENKRÁT V HOLLYWOODU, ale spíše cinefilně a audiofilně poučenou pastiší-komentářem se silnými, komplikovanými a komplexními ženskými hrdinkami ala GRINDHOUSE: AUTO ZABIJÁK. () (menej) (viac)
„JEN ABYCH SI TO UJASNIL… VČERA JSTE BYLA SVĚDKEM VRAŽDY, ALE VĚŘÍTE, ŽE TO BYLA VIZE Z MINULOSTI…“ Holčičí film? Holčičí film! Thomasin není žádná šťabajzna, ale sympatický „nedochůdče“, co poslouchá starou muziku a nikomu se nevtírá. Má jakousi schízu a žije dva životy, takže sledujeme současnost a pak minulost, kterou zase ztvárňuje takovej její opak – Tanya. Dlouho (jako divák) tápu, páč zas tolik se toho neděje. Postupně mi dochází, vo co gou a taky, že Wright je slušnej režisér, páč filmově to je fakt hezký. Navíc ty strašidelný scény – podobný nevidíte ani v hororech. Ale furt je to prostě holčičí film! A je to vlastně taková hříčka…. teda spíš píčovina. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Mrdá mi v hlavě. 2.) Miluju 60tý léta. /// Thx za titule „farmaister“. PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * ()
Na jednu stranu MeToo natočený voyeristicky upachtěným stylem, který vzbouzí otázku, zda Wright o existenci sexuálního násilí až do nedávna nevěděl, že je z něj tak roztomile paf, a na tu druhou z téhle doslovné a pečlivě vysvětlené študákoviny ve výsledku nevyšlo nic než standardní bitchfight. Protože když dělám přímočaré revenge porno na ose muž-žena bez jakýchkoli komplikujících faktorů, dává perfektní smysl zakotvit u konfliktu dvou žen a smečky mean girls. Skoro jako by tu někdo spíš než o MeToo chtěl mluvit o NotAllMen. ()
Tohle je Londýn. Zde někdo zemřel v každém pokoji každé budovy a na každém rohu ulice města.Edgar Wright mi velmi sedí a to v každé poloze. Baby Driver, Hot Fuzz, Scott Pilgrim nebyla náhoda a tenhle retro mystery hororový výlet se povedl velmi dobře, vlastně jsem až překvapen jak moc jsem spokojen.V průběhu filmu se míchá vícero žánrů, ale naštěstí vše drží pohromadě a ani jednou se to režisérovi nerozpadne pod rukama. Míchá se zde Drama, Retro-Krimi, Coming-of age, snové Fantasy, Horor i Mysteriózní Psycho Thriller. Celé to stojí na výborných mladých herečkách Thomasin McKenzie a Anya Taylor-Joy- mé zlato a zde opět exceluje. Hororové prvky jsou působivé- jsou zde docela nepříjemné lekačky i pár brutálních scén, takže v tomhle ohledu spokojenost. Povedl se i retro soundtrack, atmosféra, poutavý děj s překvapivým vyvrcholením, výrazná stylizace i velmi dobře napsané dialogy. Rozhodně se nejedná o čistokrevný horor, ale je to dost dobrý film téměř v každém ohledu, takže si nemám nač stěžovat. Společně s Malignantem nejvýraznější letošní mainstream žánrovka.Příběh 4/5, Akce 3/5, Humor 1/5, Násilí 3/5, Zábavnost 4/5 Hudba 5/5, Vizuál 5/5, Atmosféra 4/5, Napětí 4/5, Emoce 2/5, Herci 5/5. 8.5/10. ()
Ja sa teda nečudujem, že to bol kolosálny prepadák. Ani tri dni po pozretí neviem, čo si mám o Poslednej noci v Soho myslieť. A to mám rád prácu Edgara Wrighta a mám rád horory. Ale toto bolo fakt... mimo? Jedno treba Wrightovi uznať: ľudstvo by malo byť súdené za to, že mu doteraz neumožnilo natočiť muzikál. Ak by k niečomu takému došlo, mohla by byť výsledkom nová Pomáda. Dokonca by som sa vonkoncom nebránil tomu, aby natočil rovno jej remake. Samozrejme s Anyaou Taylor-Joy a Mattom Smithom v titulných rolách. Tanečné a spevácke scény sú skvelé. Žiaľ, čo sa zvyšku týka, vôbec som sa nechytal. Kasting dobrý, atmosféra dobrá, réžia dobrá, ale šlo to (úplne mimo mňa a 2* tomu nedám len preto, že by mi to pripadalo (pri všetkej námahe zo strany tvorcov) nefér. ()
// Edgar Wright zhmotňuje noční můry, který z hlavy člověk jen tak nevyžene, ve stylovém retro thrilleru s parádní Anyou Taylor-Joy a ještě parádnější Thomasin McKenzie. Konec je teda trochu divokej, a stejně tak stopáž 116 minut maličko přes čáru, ale originálnější koncept abyste pohledali, a v tomhle vizuálním podání, no prostě lahoda. Silných 8/10. Soundtrack jako vždy top. ()
Roztomilá McKenzie sní nebo vyšiluje, šukatelná Taylor-Joy tančí nebo vraždí (ups!), kamera kouzlí překrásné obrazy a mazlí se s barvičkama, a soundtrack k tomu výborně dotváří retro náladičku šedesátkového Londýna, v němž je těžké neztratit svou nevinnost a ještě těžší přežít. Na druhou stranu, z dvouhodinové stopáže bych vystřihnul cca 20 minut nebo alespoň lépe mlžil pravdu, protože hlavní twist filmu divák prohlédne o dobrou půlhodinku dřív, než režisér zamýšlel. ()
Wrighta jsem nikdy nevzýval a asi žádný jeho film jsem neviděl dvakrát, ale zjevně nastal čas to změnit. Audiovizuální hody, které se opravdu dají brát jako (britský retro muzikálový) Mulholland Drive light, a takový film to u mně nemůže mít špatné. Soundtrack je fantastický! ()
Súvisiace novinky
NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD
Přichází den, kdy se každoročně obracíme na nejoblíbenější uživatele, aby se nám svěřili se svými topkami 3 filmů (a případně 3 seriálů) uplynulého roku. Od loňska je navíc doplňují i vybraní… (viac)
Anya Taylor-Joy v dalším hororu
Herečka Anya Taylor-Joy (Dámský gambit) si velmi oblíbila spolupráci s režisérem Robertem Eggersem. Do Hollywoodu ostatně prorazila díky filmu Čarodějnice, teď se ale objeví i v jeho vikingské… (viac)
Fiennes a Taylor-Joy v černé komedii
Herečka Anya Taylor-Joy (Dámský gambit) a herec Ralph Fiennes (Harry Potter a Ohnivý pohár) si společně zahrají v černé komedii / psychologickém thrilleru The Menu pro studio Searchlight. Film bude… (viac)
Edgar Wright a nová adaptace Běžícího muže
Přichází dobré zprávy pro fanoušky filmů na motivy literární tvorby Stephena Kinga. Studio Paramount Pictures právě jedná s režisérem Edgarem Wrightem (Baby Driver, Soumrak mrtvých) o spolupráci na… (viac)
Svěží a důvtipné posouvání se od žánru k žánru, tak jak je tu naprosto věrně a přiléhavě vylíčil Matty, a také eskalování a přebarvování atmosféry i celá audiovizuální stránka Wrightova posledního podniku mě skoro do poslední chvíle těšily, bavily a zároveň napínaly, protože i při tom všem důsledném přepeřování držel ve hře slibně se vyvíjející scénář - jenže banální, pramálo promyšlené finále s triviálním happy endem pro mě celou tu rafičenou parádu dokonale shodilo, splasklo a zabilo. Hlavně proto, že totálně vyšuměla od začátku silně akcentovaná, tajemstvím opředená rodová ženská linie babičky-matky-dcery, stejně jako motiv psychicky narušené matky. A nakonec i motiv neznámého otce, s nímž se tam operuje, zůstal ležet na stole jako vynesená, ale nezahraná karta. Čímž pádem se všechny ty různé zdánlivě významné průpovídky o matce, ať už od babičky nebo od Ellie, jeví jako povrchní žvanění bez obsahu a bez hloubky, nedozvíme se, co se matce v Londýně stalo, ani s kým měla dceru, ani proč se zabila, přestože je-li Ellie tak citlivá a zvláštní, určitě by to všechno muselo hrát svou roli v jejím pobytu, stejně jako to, kdo je, nebo byl, jejím otcem. Ale ne, ona místo toho nacítí jen příběh relativně náhodně potkané a pro ni cizí Londýňanky, a její vlastní naznačená rodová story zůstane filmem nepochopitelně, nelogicky nezapracovaná, úplně pominutá. Samotný happy-end, který by sám o sobě byl jen odskokem do dalšího žánru (tentokrát asi do self-made woman story a romantického slaďáku), by vůbec nevadil, naopak, ale to přehlíživé odignorování vlastnoručně zasazených motivů, které by měly být zákonitě důležitější, takže divák (já) celou dobu čeká, jak se nakonec kongeniálně propojí s příběhem Alexandry-Sandie (byl Elliin otec Lindsey? Jack? děly se matce podobné věci jako jí? co neustála? a jak to souvisí s babičkou, evidentně velkého světa znalou, ale žijící daleko od Londýna?), je nakonec krutě zklamaný: aha, takže babička prostě jenom ničemu nerozumí a těší ji, že se vnučka prosadila jako návrhářka a má hodného kluka, aha, takže matka byla asi jenom psychicky labilní vesničanka, jejíž důvod pro sebevraždu ani nestojí za zmínku, aha, takže kdo je Eloisiným otcem, jsme se vůbec nepotřebovali dozvědět - nehledě na to, že nedává valný smysl ani jedna možnost, a zbytečně to divákovi (mně) vrtá hlavou, kdy ji vůbec stihla mít. Před etapou v Londýně, v rodné vsi, by to s neznámým otcem byl úplně jiný příběh na úplně jiný film, a v Londýně, když se v něm zabila ve chvíli, kdy Eloise bylo sedm let a přitom se do Londýna s matkou podívala jako malá jen jednou, je to taky krapet překombinované. Tak či tak je nutné hodně a bezvýsledně spekulovat (možná byla v Londýně promiskuitní, možná nedobrovolně, aby se prosadila, možná nechtěnou dceru odložila u babičky, a zase se do města vrátila jako můra k plameni - ale proč? a proč by na ni dcera i matka vzpomínaly tak milounce, nezakaleně?), nebo se na to zpětně radši vykašlat - tak ani tak ale nejde zakrývat zklamání, scénář ve finále naprosto pohořel a srazil celý film do stoupy, nemluvě o tom, že pak i jeho morální vyznění, o které v poslední fázi (posledním tažení) ještě ke všemu zausiloval, zbanální, zprůměrní a samo se odkope. Škoda. A víceméně souhlas s DaViD'82, který to, co je na filmu nejvíc tristní, navíc popsal výstižněji než já a méně slovy. (kino Atlas, ČSFD projekce) *~ () (menej) (viac)