Pokání
Monanieba
Pokajanije
Confession
Repentance
Réžia:
Tengiz AbuladzeKamera:
Michail AgranovičObsahy(1)
Legendární film, který v 80. letech minulého století předznamenal zlom epochy v Sovětském svazu i v celém Východním bloku. Vysoce stylizované podobenství o krutém městském starostovi Varlamovi, jenž ani po smrti nenašel klid v hrobě. Vyvrcholení Abuladzeho trilogie o věčném boji dobra a zla. (LFS 2007) (oficiálny text distribútora)
Recenzie (101)
Skvělý film, i když někteří ze zdejších tvrdí opak. Námět i děj se mi dost líbil, akorát škoda, že vyprávění obžalované skončilo právě ve chvíli, kdy děj začal pořádně gradovat. ()
Čas odnesl sílu a hutnost Abuladzeho "perestrojkové" výpovědi a z bohaté fresky ostře kořeněné směsi více či méně tabuizovaných témat a tušených významů zbyla místy až příliš jednoduchá alegorie s notnou dávkou psychologické symboliky. I po letech však mrazí z absurdního černého humoru, pomocí něhož je zpodobeno démonické zlo moci v podání Avtandila Makharadzeho, i z různých scén zachycujících hrůznost a svévolnost persekuce (surrealistický sen, hledání nápisů na kládách, vybájené seznamy spiklenců). Mé výsledné hodnocení bere v úvahu, jak silně na mě tento film působil v době svého vzniku. ()
Tak tohle byla lahůdka. Moc hezké, bizarní, symbolické a hořce ironické podobenství doby, dnes již doufám, dávno minulé. Film však není jen obžalobou doby (byť jde o ústřední motiv), ale také o existenciální obžalobu společnosti bez schopnosti sebereflexe každého jejího jedince. ()
Film na divákovi vyžaduje poměrně vysokou dávku bystrosti, trplělivosti a citlivosti. Já sám jsem se často dost nudil, často příliš nechápal,... ale na závěr jsem byl odměněn opravdu silnými momenty a po menší konzultaci i kompletně pochopil:-) Nemohu říct, že by se mi Pokání jako celek nějak zvlášť líbilo, ale místy mě opravdu zasáhlo. Potěšili mě výborní herci a to, s jakým nadledem a decentním humorem se tu k danému tématu přistupuje. PS: Určitě je to nejlepší Gruzijský film, jaký jsem kdy viděl:-) ()
Pokání jakožto trnitá cesta k nové vnitřní svobodě. Cesta k pravdě, dobru i kráse. Je možné se mu vyhnout? Je vůbec možné žít bez pravdy, dobra i krásy, tedy bez pokání? Kéž je tento film pomyslným svědomím 20. století a hozenou rukavicí všem "normalizačním náturám". Vždyť Pokání samo vede k pokání. ()
Hodně uživatelů si tu stěžuje, jak se nudili, jak to bylo zdlouhavé... Já si to pustil v deset večer a přesto mě to chytlo a bavilo až do konce, který - ač byl trochu předvídatelný - zamrazí. Varlam je skvěle zahraná postava snoubící charakter a zdánlivou dobrotu s krutostí v pozadí, ostatní postavy již tak výjimečné nejsou, ale ani vyloženě špatné. Nejsem až tak znalý všech klasických literárních děl, takže např. narážku na Antigonu v závěrečné scéně, jak tu někdo poznamenával, jsem prostě vidět nemohl... Ale stejně mě překvapuje, že tohle komunisti pustili do distribuce, vždyť to ani není moc alegorický, to má přímý tah na branku! ()
K tomuto snímku jsem se dostal tak, že jsem dnes viděl rozhovor s Milošem Zemanem, kde tento film velice chválil. Je mi líto, ale příliš mě nezaujal, je hrozně náročný a dlouhý. Přitom bude asi opravdu dobrý, ale prostě jsme se minuli, to se někdy stává. Ve filmu zazní "Florentinský pochod" skladatele Julia Fučíka. ()
Neuvěřitelná odvaha režiséra Abuladzeho, smekám klobouk a rozvíjím červený koberec. Nicméně délka snímku, nadmíra symbolů a metafor mi nedovolí pustit si tento film znovu.Jednou a dost. 4* ()
Asi není náhoda, že působivá alegorie Pokušení vznikla v Gruzii, rodišti Josifa Džugašviliho. Taky jistě není náhoda, že protipólem stalinistického kultu osobnosti je ve filmu víra, vždyť právě na Kavkaze se křesťanství poprvé stalo státním náboženstvím (Gruzínce předběhli ve 4. století jen sousední Arméni). "Když nevěřící člověk osamní, dokáže myslet jenom na smrt." "K čemu tedy je tahle ulice, pakliže nevede k chrámu?" V Pokušení občas zazní razantní verše; především je ale plné básnických obrazů - metaforických událostí i sugestivně vizuálních scén. Věřím, že adaptace filmu by měla velký úspěch na divadelních prknech. ()
Pokud vím, tak Pokání a Rambo(1982) jsou filmy, které má můj tatínek nostalgicky spojené s 80. léty a táním... Vtipná kombinace ()
komedie určitě ne, kdopak psal ten titulek? ()
Nadčasové dílo. 100% ()
Nepochopil jsem. Jediné zábavné momenty, které mi Pokání přineslo, byly ožralí sousedé, které bylo slyšet otevřeným oknem. Ještě pár podobně vtipných komedií a asi se dám taky radši na chlast. ()
Tento film jsem znala z vyprávění, sháněla jsem ho a toužila vidět snad deset let. Pak jsem šla "náhodou" kolem Levných knih a ... POKÁNÍ! Asi nejsilnější a nejdrsnější filmový zážitek vůbec. Nápaditá artistní alegorie, excelentní dílo... těžké jak olověná koule. ()
"K čemu je cesta,která nevede ke kostelu?" Co víc se k tomuto nadčasovému dílu dá říct!? ()
Surové, realistické, přesto ve výsledku velmi efektní. Tengiz Abuladze vydal tuto svou neformální obžalobu celé tehdejší východní společnosti ještě za tuhého rudého vedení, navíc v době podivného ročního střídání Andropov / Černěnko a jejich ještě záhadnějších následných osudů. I přesto, že byl film ihned zcenzurován a do kinosálů, k divákům, mu nebylo umožněno hned proniknout, zcela jistě svým semínkem přispěl k zasetí toho, co následně, o 4 roky později glasnost a perestrojka rozjely. Přesto, že byl Stalin již více než 30 let po smrti a jeho kult byl dík Chruščovovi popřen, spojil Abuladze ve své hlavní postavě - Varlamovi - nejen tohoto gruzínského vraha, ale také toho německého (Hitler) a italského (Mussolini) - se všemi těmito postavami se setkáváme díky Pokání v jedné jediné osobě - a v té taky zanikají, ponořeni hluboko do své osobní tragédie. Velmi silný snímek s obrovskou výpovědní hodnotou. A i dnes by se dalo do jisté stále říct - svým způsobem charakterizující zdejší společnost a její sklony ... ()
FIlm jistě významný, ale dějově velmi pomalý, Ukoukali jsme to na 3 pokračování (i když přiznávám, že to bylo vždycky pozdě v noci, kdy jsme se vzájemně museli podpírat a budit.)... ()
čirou náhodou jsem zde narazila na tento letitý film, ověnčený zdejšími erudovanými "intelechtuály" pěti hvězdami a vrátila se tak 25 let zpátky, kdy jsem ho viděla se svým budoucím mužem v kině .... Ne, že bych nechápala, co všemi těmi obrazy chtěl autor říci, ale je fakt, že něco tak nudně rozvleklého jsem patrně nikdy před tím a ani potom neviděla a asi jsem nebyla sama, manžel v půlce usnul a z těch cca 20 diváků, jich během projekce postupně více jak polovina odešla ... asi naše myšlení bylo na tento film až příliš primitivní :)) ()
Arlam Aravidze, Abel Aravidze, co je to za cestu, která nevede ke kostelu, popis toho stalinského bolševického pekla mám dodneška v sobě. Kromě našeho "Ucha" jsem neviděl podobně mrazivý polittrhriller. ()
To bylo tehdy jako zjevení, opravdu silné zpracování tragického tematu. Ne politická agitka jako Zeman a Zdivočelá, ale velký film. Ano, pro středoevropský kulturní kontext je to obtížně uchopitelné, podobně jako Strom přání a Modlitba jde o vysloveně klubové filmy. Tady se to stalo populární pro kritiku stalinského režimu, ale i diskuse k filmu ukazuje, jak je to těžké i pro lidi, kteří nesledují jen vyloženě poptituly. Metaforika je prostě jiná a příběh není nefunkční, jen je vyprávěn jinak a pro nás ne vždy srozumitelně. Místy tak iracionálně, že je to těžké i pro mne jako racionálního analytika, ale síla některých scén je enormní a drtivá. Jasně, jsou srozumitelnější kritiky stalinismu (a to i nepovrchní), chcete-li se dozvědět něco o této době, hledejte něco jednoduššího (Tarkovský o tom točil taky, i když zcela jinou symbolikou a taky to mnohým neseplo dost jasně). Ani si nejsem jist, že to můžeme plně pochopit, když jsme v té době nežili. Nebo žili jen v naší verzi, taky hrozné, ale pořád ne tak jako v SSSR. ()