saaaky

Stejně jako je chladné, šedivé, vlhké a pošmourné celé Dánsko v téměř jakékoliv roční době, je i Anklaget zas a znovu postaven zejména na chladných barvách, šedosti nejen zdejšího klimatu, vlhkosti nejen liduprázdných ulic a pošmournosti každodenních životů. Je postaven na chladných srdcích těch, kdo nechápou, chtějí pochopit a těch, co nikdy nepochopí. Je postaven na šedivém lidském uvažování, myšlenkách i každodenních stereotypech a hlavně na faktu, že nikdy nikdy nikdy nikdo z nás neví vše o komkoliv jiném. Dívejme se více okolo sebe, nebuďme šediví a slepí, nebuďme chladní a možná zjistíme o svém okolí a nejbližších více, než bychom si kdy mysleli. A možná to nebude nic moc - protože ani tady to neplatí. Skvělá atmosféra a herecký výkon především Sofie Gråbøl, leč jen tak "na pozadí" a zdánlivě spíše optimisticky. I to tvoří moje hodnocení:)

Nemysleme si, že po shlédnutí filmu budeme opěvovat naší, nedej bože více západnější demokracii, a naopak tu jihokorejskou zatracovat. Stejně jako byly a jsou děti z Gwangju Inhwa School, z jejíž prostor reálný příběh pochází, hluché, tak hluchá a němá je i spravedlnost kdekoliv na světě. Den co den, minutu co minutu, případ od případu je tato NEspravedlnost navíc posvěcovaná zkorumpovaným systémem nikdy nepochopeného kapitalismu a používána tak k ještě většímu mutismu v případech těch, kteří jsou tomu všemu oběťmi, nebo naopak bojovníky proti tomu. Skvělý snímek, mě osobně se kromě skvělého Yu Gonga velmi líbila i Yu-mi Jeong. Jižní Korea pomalu ale jistě vplouvá do žebříčku zemí s pro mě těmi nejlepšími snímky. Jen tak dál.

Se Spalovačem mrtvol jsem se setkal prozatím na dvakrát, vždy s pohledem z naprosto jiného úhlu. Jednou jako prostý divák, kdy film byl součástí doplnění výuky Fuksy a spol. v hodinách českého jazyka a literatury ve škole. Na podruhé na filmovém semináři-kurzu na Univerzitě Palackého, kde mě prof. Bilík, snad přímo odborník směr Ladislav Fuks a jeho Spalovač mrtvol, dovedl na úplně jinou kolej a formu sledování tohoto díla. Díla používám záměrně, protože Herzův snímek je uměleckým dílem do posledního okamžiku, do poslední vteřiny. Každá scéna, okamžik, minuta se dá rozebrat, analyzovat a pochopit z několika různých úhlů a je jen a jen na divákovi, jak děj, jeho první, ale zejména druhý, ne-li pak nějaký další plán pochopí a uchopí. Variabilita interpretace nejenom úvodu, průběhu a závěru filmu dodává už tak velmi osobitému snímku ještě silnější punc originality a naprosté jedinečnosti. Ladislav Fuks, coby ten, díky kterému vůbec tento snímek vznikl, byl sám velmi kontroverzní, tajemná, rozpolcená, introvertní a nerozklíčovatelná osobnost - o to víc gratuluji Juraji Herzovi, že se mu tyto vlastnosti, které autor projevil zejména ve své knize, podařilo promítnout i do tohoto kousku.

Ridley Scott si umí poradit s všelijakými žánry a jak vidět - ten mafiánský mu sedí více než dost. Po Alienu, Black Hawk Down a 1492 : Conquest of Paradise nemůže už nikoho překvapit, že se tentokrát nejmocnější režisér za kanálem La Manche pustil do tohoto palermského, zde newyorského tématu. Mafie. Tolikrát zpracovávané téma, že si člověk nemůže snad ani myslet, že po Kmotrech F. F. Coppoly by mohlo přijít něco, co by diváka překvapilo, opět pořádně rozehřálo už tak dosti horké mafiánské křeslo kina a ještě více ho dostalo do diváckých nesnází. A ejhle - pak přijde mistr Scott, vezme si na "nevýznamnou" pomoc pány Washingtona, Crowa a další a výsledkem je po několika měsících Americký gangster. Ten se od toho tradičního, italského, resp. sicilského liší v mnoha ohledech. Je vypočítavý, prolhaný, více lidský, méně "robotický", má babičku :-). Ale ani to nepomáhá ... Well done Ridley SCOTT - další skvělá potemněla newyorská mafia-krimi podívaná.

Paul Haggis se ve svém osmém v pořadí a dnes již čtrnáctém snímku celkově pokusil nastínit kritičnost a nebezpečnost toho, co nás obklopuje denně a ohrožuje nejen nás, naše životy a životy našich blízkých, ale také naše - co si budeme povídat, zatím docela pokojné - soužití tady na Zemi a hlavně - soužití lidí mezi sebou v následujících letech, dobách, které přijdou, které čekají naše děti a děti našich dětí. Průměrná délka střihu, krátké i delší, hloubkově a co do prostorové preciznosti propracované scény, to vše i ve svých rozličných kombinacích nedává Haggisovu Crashi to, co ho dělá originálním. Tentokrát se odkloňme ode všech technických podrobností a stylistických či formálních stránek filmu. Haggis do svého snímku zakomponoval precizní myšlenku, která hrabe kdesi hluboko v myšlenkách každého z nás téměř denně, ale ... přiznejme si - kdo z nás se nad ní zamýšlí víc, déle než je nejdelší záběr v tomto snímku, kdo si doma sám se svou duší a myslí probere, jak moc xenofobní a odtažitý vůči příslušníkům jiných etnik kolem sebe je? Málokdo. Tak kdo ví, třeba to bude po shlédnutí Crashe snadnější :-) Pro mě ne přitažlivější než Three Next Days, nicméně VELMI kvalitní podívaná.

Hollywood má svůj styl blockbusterů, kasovních trháků a filmů naplněných atrakcemi od A až po Z. Francie má svou kinematografii založenou na drobných, ne-li přímo minoritních příbězích zdánlivě zcela obyčejných lidí a jejich životních osudech. Nic složitého, nic ambiciozního. Ne na první pohled. Co se Vám líbí více? Mě spíš to druhé. Olivier Nakache s Ericem Toledanem vytvořili naprosto neambiciozní, minoritní dílo, jehož náplní a základním stavebním prvkem je obyčejnost člověka a oddanost věčnému přísloví "Carpe diem!". A v mnoha ohledech Intouchables překonávají i některé velmi vážné otázky (nejen) francouzské společnosti - soužití černí/bílí - jejich životní podmínky - (ne)rozmanitost života na obou stranách. Samotný povrch filmu - příběh o nadšeném, životním optimismem naplněném Drissovi, jenž pomalu ale jistě, byť ne s obtížemi, proniká do jednoduchého a zdánlivě již zcela zamčeného a uzavřeného světa Philippa, je jen jakýmsi výchozím prostředkem k vyjádření složitějších otázek života člověka - může přijít náhle konec, i když naše životní pouť ještě u konce není? Je nějak možné tento konec zvrátit? Jak tento konec může zvrátit jeden jediný člověk? Jakou sílu má životní optimismus vzhledem k tomu, u kterého převažuje pesimismus a poddání se situaci? A spoustu dalších, určitě i filozofičtějších ... ... není to jen obyčejná komedie plná humorných a výstižných scén tolik charakteristických pro specifický francouzský humor, je to hlavně velký exkurz do duše a mysli člověka, který to už zcela vzdal. Zcela? Nebo ne úplně tak zcela? A co s tím provede mladá krev a vzájemná srážka na křižovatce osudů obou?

Filmů definujících, popisujících a přibližujících praktiky, dění, zkaženost, nebezpečnost tehdejší, komunisty prolezlé společnosti není nikdy dost. Bohužel, v tom malém počtu těchto snímků je ještě menší část z nich skutečně kvalitně provedená, natočená s určitou dávkou pozornosti na malé, byť i sebedrobnější prvky, které účinně dotváří celkovou vysokou laťku filmu. A "Ve stínu" Davida Ondříčka tohle všechno má - kvalitní zápletku, která ve své výchozí formě a podání dává divákovi pouze nepatrný náznak výsledného vyústění v celonárodní obžalobu tehdejšího režimu ve své nejširší podstatě. Žádná kinematografie atrakcí, zbytečně popisných pasáží, dlouhých monologů nebo dialogů. Naopak precizní a vytříbená atmosferická podívaná, při které se zatají dech i divákovi jako jsem já - který dobu a onu zdánlivě klidnou, avšak notně pochmurnou náladu nezažil. Tenhle film vám 50. léta vstříkne do žil téměř plnou silou a závěrečné minuty Vás možná definitivně utopí v otázkách, jak se něco takového mohlo vůbec ve vyspělé společnosti dít a dodnes v některých částech světa děje. Tehdy to bylo u nás, tehdy se to týkalo nás, našich rodičů. David Ondříček to zobrazil skvěle.

Surové, realistické, přesto ve výsledku velmi efektní. Tengiz Abuladze vydal tuto svou neformální obžalobu celé tehdejší východní společnosti ještě za tuhého rudého vedení, navíc v době podivného ročního střídání Andropov / Černěnko a jejich ještě záhadnějších následných osudů. I přesto, že byl film ihned zcenzurován a do kinosálů, k divákům, mu nebylo umožněno hned proniknout, zcela jistě svým semínkem přispěl k zasetí toho, co následně, o 4 roky později glasnost a perestrojka rozjely. Přesto, že byl Stalin již více než 30 let po smrti a jeho kult byl dík Chruščovovi popřen, spojil Abuladze ve své hlavní postavě - Varlamovi - nejen tohoto gruzínského vraha, ale také toho německého (Hitler) a italského (Mussolini) - se všemi těmito postavami se setkáváme díky Pokání v jedné jediné osobě - a v té taky zanikají, ponořeni hluboko do své osobní tragédie. Velmi silný snímek s obrovskou výpovědní hodnotou. A i dnes by se dalo do jisté stále říct - svým způsobem charakterizující zdejší společnost a její sklony ...

Dánská produkce mě začíná neuvěřitelně vtrhávat. V poslední době = co kus, to dobrá volba a žádné větší 'šmátnutí' vedle. Tichá dánská mimometropolitní atmosféra - šumění lesa, věčně zatažená našedlá obloha, zdánlivě jednolité barvy. To jsou všechno věci, které sice hrají Dánům 'do karet', avšak ještě ani zdaleka netvoři dokonalý film. Buď se mi to zdá, nebo platí pravidlo, že čím dál víc na sever se uchylujeme, tím větší důraz na propracovanost filmového narativu, na jeho spád, psychologii postav až do těch nejmenších neuronů, opravdovou nevymluvitelnou zoufalost dramatických situací - že na to vše se směr sever prostě hledí nějak více. Hon patří k těm filmům, které všechny tyto 'dánské předpoklady' pro vysoce kvalitní, ne-li přímo špičkový snímek má a úspěšně jich využívá na 120%. Ponurost městečka, podobná ponurosti duší jejich obyvatel. Na první pohled možná obšlehlé téma - nikoli. Thomas Vinterberg postupně vytváří emočně vyčerpávající, procítěnou studii psychologie lidí, ovlivnitelnosti jejich názorů i jedním zdánlivě líbezným nevinným a bezbranným děvčátkem. To vše a ještě více je Hon - bezpochyby jedno z velkých překvapení letošního roku - alespoň pro mne. Výborně!

Nemyslím si, že jsem nějaký velmi přísný kritik nebo že bych si potrpěl jen na dokonalé filmy, které stejně neexistují a představa o nich je jen utopie nebo .. Dokonalý trik :-) Existuje však jeden faktor, který mé hodnocení ovlivňuje vždy zásadně - originalita. Ať už jde o děj, nápad, tématiku, formování postav, jejich charakter, projevy chování - alespoň v něčem musí být film opravdu jedinečný, chce-li mít šanci - a myslím si, že to neplatí zdaleka jen u mne - na vysoké, popřípadě i nejvyšší ocenění. Prestige patří k snímkům, které svým slovíčkem 'originální' hrají první ligu. Postavy - vývoj jejich vzájemného vztahu, neustále napětí mezi nimi. Obtížné rozumové pochody jednoho jak druhého Vás po chvíli začnou i samotné nabádat k přemýšlení o tom, čím byste právě Vy mohli 'přebít' svého soka. Výborná zápletka a spádný děj, podpořený vysoce nadstandardními hereckými výkony, především mého 'equilibristického' oblíbence Christiana Bala. To vše dělá z 'The Prestige' vyloženě PRESTIŽní záležitost :-)