teyra

Úvodní sen není jenom úzkostným ohlášením blízkosti fyzické smrti, ale i burcujícím poselstvím zvěstujícím téměř dokonanou smrt duševní: mrtvolný chlad, strnulost, naprostou osamělost, prázdnotu, atrofii, v níž už není ani čas, protože veškerá osobní historie zamrzla. Hodiny bez ciferníku se freudiánsky zjevují v grandiózní scéně s Borgovou matkou a dávají pocítit mrazení z osudových rodových linií. Standardně psychologicky brilantní, přitom jemný a chvílemi hřejivý Bergman. Křehká metamorfóza starce a překvapivě milosrdná road movie ve vlastním nitru. Krásný film.

Experimentální forma po způsobu parodie kloubící naivitu a mechanismy braku s naivitou a mechanismy němého filmu je vynikajícím a originálním nápadem nesoucím celý film i přesto, že se časem trochu omrzí. Jako čtenář Váchala jsem si film vysloveně užívala. V předloze vpadá autor do svého románu jako divoch, film to nahrazuje distinguovaným sebenadhledem a jemnou nostalgií, což je nakonec zajímavý posun. Kromě poněkud rozpačité závěrečné čtvrthodinky mi trochu kazila dojem až příliš bezobsažná linie Mistrova - myslím, že z bohatosti vynechaného materiálu šlo vytěžit více. Pasáž s Ignácem, křtěnými divochy a prokopaným tunelem si bohužel může vychutnat jen znalec předlohy.

Výborně odvyprávěná hříčka s hlubším obsahem vzdáleně inspirovaná jednou Chestertonovou hrou. Skvělá počáteční magická atmosféra, propracovaná hororová scéna, typicky bergmanovský odlehčující humor lechtivých scén, filosofické střetávání vědecké racionality, moderního čarodějnictví (hypnóza) a dobou vytlačeného nadpřirozena. Iluze iluzí. Iluze, které boří jiné iluze. Muž v masce demaskuje své protivníky, aby nakonec zdánlivě vyjevil svou skutečnou, rozbitou tvář. A pak samozřejmě osobní metarovina příběhu: kritiky, kteří se mu snaží přijít na kloub, zdánlivě rozpitvané umění jim uniká a slaví nadsazený triumf, aniž by proto přestalo být iluzí. Anebo magickou iluzí? Role komické babky kořenářky v celé záležitosti zůstává otevřená.