teyra

Existenciální westernová balada provázející Johny Deppa na melancholické pouti za smrtí, v níž se mu dostává svérázného duchovního vedení od vyhoštěného Indiána. Pohyb od kultury „hloupých bílých mužů“ ke kultuře původních obyvatel zahrnuje zkušenost s peyotem, cestu od odcizující mechanizace k souznění s přírodou, od pojetí smrti jako konce k pojetí smrti jako přechodu a od anonymity k naplnění, třebaže falešnému, individuality obsažené ve jménu. Depp se svým úsporným herectvím zvládá výborně proměnu z tragicky šaškovského účetního v chladného zabijáka. Jde o nejednoznačný příběh s hořce poetickým vyzněním, v němž se Jarmusch pohybuje na hranici žánrů a ladění a v němž se střídají drastické momenty s lyrickými a úsměvnými. Revizionismus westernových schémat je zde proveden na sto procent: bílé město z úvodu filmu je zobrazeno jako místo, kde vládne zkaženost a smrt, a bílí osadníci vůbec jako zlí, příp. degenerovaní omezenci. Formálně se Jarmuschovi podařilo natočit dílo s téměř hypnotizujícím účinkem kombinace pomalu plynoucích stylizovaných černobílých obrazů a drásavé Youngovy hudby.

Vizuálně krásná alegorická báseň o Smrti, Bohu, Smyslu, Smíření. Středověké kulisy času morové epidemie jsou použity spíše jako prostor pro rej existenciálních motivů a hledání odpovědí na věčné otázky člověka. Tři hlavní mužské postavy jsou pěkně typově vykreslené: oduševnělý rytíř Blok zužovaný mučivými pochybnostmi víry, herec a fantasta Jof, až dětsky otevřený prostým krásám života, ironický a lidově drsný panoš Jens. Moje nejoblíbenější scéna je ta, kdy se úskočný Smrťák odhalí ve zpovědnici namísto kněze. Jako bychom obecně mohli spatřit rozšklebenou tvář vlastní smrtelnosti za každým náboženským podnikem.

Nejkompaktnější a nejlépe režisérsky i scénáristicky zvládnutý díl celé trilogie, kterým se táhne jako hlavní linie uvěřitelně ztvárněná pouť fantasy světem, kde nezbývá než obdivovat Jacksonovy propracované kulisy zabudované do krásné novozélandské přírody. Tempo je trochu pomalejší, ale delší scény umožňují vybudovat atmosféru a sžít se emocionálně s postavami; význačné jsou v tomto ohledu počáteční idylické scény z Kraje, kterými začíná prostupovat tíživá atmosféra zla a ohrožení přicházející z velkého světa. Film má i po několika shlédnutích neopakovatelné kouzlo skvělé směsice akce, pohádkovosti, hloubky a mýtu, kterou vzdává hold literární předloze. Podmanivost 1. části trilogie není ještě tolik umocněna digitálními efekty, ale je nesena komornějšími tóny a silou klasického vyprávění, u něhož má člověk pocit, že lépe poskládané a nastříhané už to být nemohlo. Osobně vítám vyrovnanou bilanci magie a ezoteriky ve srovnání s řežbou a velmi ctím Iana McKellena ve vpravdě tolkienovsky pojaté postavě Gandalfa Šedého.

Keseyho román je psán z pozice schizofrenického Náčelníka, který je ve filmu i jinak značně ořezán, což je škoda, se změnou optiky z vnitřní na vnější se mnohé ztratilo. I slečna Ratchedová se svými černošskými pomocníky je méně démonická a její konflikt s McMurphym je až do tragického vyústění možné považovat spíše za úsměvný. Pro Formana i Keseyho je nicméně prostředí léčebny příležitostí k výpovědi o svobodě a vzpouře vůči lisující společenské či systémové mašinérii (v románu charakterizované metaforou Kombajnu). Nezkrotná živelnost Jacka Nicholsona je nezapomenutelná stejně jako člověčina scén s basketbalem či výletem na ryby či divoké herectví při skupinové terapii; Formanovi herci i neherci se se svými rolemi vyšinutých postaviček nádherně sžili. Kniha i film vyvolaly jistou diskusi o humánnosti péče i v psychiatrické obci, k níž vysílá dodnes poselství, že psychiatrická péče bez skutečného respektu k pacientům je likvidační, i když se elektrošoky ani lobotomie na zkrocení obtížných pacientů nikdy nepoužívaly a lobotomie se už dlouhá léta nepoužívá vůbec.

Přehlídka krásně třaskavého inteligentního absurdního humoru, jemuž zde doslova není nic svaté. Dovádivé řádění nad ježíšovskou legendou vrcholí bujnými vtípky na morbidní kult ukřižování, stádnost následovatelů a nesmyslnost tzv. šifrovaných poselství. Sám Ježíš a jeho učení přímo zesměšněn není, což filmu dodává napětí. Křesťanskou linii doplňuje stejně břitké karikování národně osvobozeneckého boje v podobě židovského odboje. Bojím se, že se mi četba evangelií už navždy bude zasazovat do báječně rouhačských reálií pythonovské Galileje.