Večer kejklířů
Gycklarnas afton
Sawdust and Tinsel
Sawdust and Tinsel
Réžia:
Ingmar BergmanScenár:
Ingmar BergmanHrajú:
Harriet Andersson, Hasse Ekman, Anders Ek, Gudrun Brost, Annika Tretow, Gunnar Björnstrand, Lissi Alandh, Åke Fridell, Eric Gustafson, Majken Torkeli (viac)Obsahy(2)
Stárnoucí cirkusový principál Albert Johansson je rozčarovaný z blednoucí a mizející slávy kdysi zářících cirkusů. Diváků ubývá, financí se nedostává a cestování po světě již není tak krásné a svobodné jako kdysi. Vydává se za svou bývalou ženou, aby po dlouhém čase viděl své dva syny, zatímco jeho přítelkyně si začíná milostný románek s hercem. Najde Albert konečně štěstí a lásku, které mu v životě už dlouhou dobu chybí? (Edisonline)
(viac)Recenzie (23)
Je strašná škoda, že to má vleklé tempo a ne zrovna dobře podaný konec, jinak bych byl nadšený. Od Bergmana člověk zpravidla čeká něco hlubokomyslného, avšak tenhle film je výjimkou, nýbrž se jedná jen o psychologické drama - jenže tak dokonale psychologické, jako málokterý film. Už jenom to považuji za umění, hlavně když vím, kolik filmů má jenom problém s tím představit postavy... Nevadí mi ani to, že se dějově jedná o celkem banální příběh, ona v jednoduchosti je síla a tady se to povedlo předvést v plné parádě. A o filmařské a herecké stránce se zmiňovat už asi ani nemusím - tu má Bergman vždy perfektní. Fakt je mi jen líto těch mínusů, protože jinak bych dal plný počet okamžitě, ale i tak je Večer kejklířů povedeným filmem. 4* ()
Pohled do života cirkusáků s milostnou dějovou linkou, která je možná spíš projevem charakterových vlastností několika osob. Herecké výkony jsou uhrančivé (hlavně na klaunovi jsem mohla oči nechat). Děj je sice rozvláčný a nijak výrazný, ale díky skvělé kameře a hereckým výkonům je to radost pohledět. ()
...Asi som práve zažil akýsi „(audio)vizuálny orgazmus”, aký si vskutku už pomaly ani poriadne nepamätám, čo ma opäť obzvláštne potešilo. • Jednak treba jednoznačne zdôrazniť predovšetkým vari i to, že „pochmúrny Švéd”, zaznamenáva zrovna týmto nadmieru vydareným titulom z roku 1953 s naprosto poetickým názvom: Večer šašov, svoje zrejme vôbec prvé: Majstrovské, kinematografické dielo, hodné značného obdivu, a to určite nielen iba z mojej vecnej strany; a zároveň sa po prvýkrát podieľal na exteriérových záberoch: významný, švédsky kameraman Sven Nykvist, ktorý sa tentoraz nielenže zaslúžil o priam vynikajúcu, „výtvarnú stránku”, s maximálnou pochmúrnou účinnosťou; skrátka, z tohto excelentne-depresívneho titulu, doslova sálala neuveriteľne pochmúrna atmosféra, akou sa bude v podstate už len naďalej vyznačovať: režisér & scenárista → Ingmar Bergman; naprieč ďalšími, kinematografickými, dekádovými zárezmi minulého storočia, a to konkrétne spoločne s týmto: Mužom s kinoaparátom, s ktorým vytvorí legendárny tandem, s rovnou dvadsiatkou spoločných úspešných titulov. • Na začiatok by už aj hádam konečne stačilo mojich podnetných postrehov, keď predsa na chvíľu prejdem i k samotnej línii udalostí a vzťahov. Zoznamujem sa s Cirkusom Albertom, pomenovanom podľa zakladateľovi Albertovi Johanssonovi, ktorý prichádza do malého, ospalého mestečka Scania, niekedy na začiatku 20. storočia, spoločne s ďalšími cirkusantmi, medzi ktorými sa trebárs tiež nachádza i pomerne dosť atraktívna Anna, a ktorú by som dokonca mohol považovať i za jeho milenku. Totižto by sa dalo ešte podtrhnúť i to, že na toto konkrétne miesto, ho napokon ťahá aj niečo úplne iné, než len zabávať strapaté publikum, čo sa vlastne napätým spôsobom dopredu očakávaný divák, čochvíľa dozvie. • A čo v takom prípade, keď sa povedzme prekríži cirkusové prostredie s tým divadelným prostredím? Tak presne vtedy však prichádza na scénu: úlisný divadelný herec Frans, kedy mi jeho predstaviteľ v podaní Hasseho Ekmana, svojou fyziognómiou trochu pripomínal írskeho herca Petra O’Toolea, a tak tým pádom automaticky dochádza ku spojeniu: „švédsky Peter O’Toole.” • Konštelácia vzťahov sa medzi ústrednými postavami začínajú akosi šramotiť, a to kvôli pomaly vznikajúcemu „ohňu na streche (maringotky)”, keď následná otázka spočíva v tom, či sa to ešte stihne včas(ne) uhasiť? • Recenzent už medzičasom síce spoznal odpoveď na danú otázku, ale predchádzajúce dianie, ho bude ešte veľmi dlho mátať. PS : A mimochodom, „ponižujúci flashback” zo samého úvodu tohto diela, je dokonalou štúdiou totálne poníženého človeka/ľudí, čo by som asi nechcel prežiť v takomto reálnom zobrazení, keďže sa jedná o niečo EXTRÉMNE NEPRÍJEMNÉ. ()
Film Večer kejklířů je kocovinou reality z romantického zasnění. Romantika života je zbavena iluzí, je nucena nelpět ani na vlastní důstojnosti a přijímat pak vynucené kompromisy, opojení se rychle stává bídnou mizérií a niterná rozervanost člověka se poplašeně chytá posledních záblesků mámení a poezie. Muž v životní krizi a v pochybnostech, ponižování mužské důstojnosti, romantické okouzlení vyprchává v přímé úměře se zhoršujícím se stavem finančního zajištění, Ingmar Bergman zavítal do rozervané krajiny lidského nitra, přihodil k tomu prchlivou žárlivost, a ženskou emancipaci, a kulturní zápolení v pěstním souboji a hbité ostří cynické povýšenosti slovních invektiv. Jde o první spojení Bergmana s později proslulým kameramanem Svenem Nykvistem, a, jak je u švédského existenciálního básníka obvyklé, obrazy jsou esteticky vytříbené, rýmu básně podléhá rozmístění i pohyb, kde rozervanost lidského nitra se vylévá na povrch k potěše divákova oka. Hrdinou trudnomyslnosti života je Albert Johansson (velmi dobrý Åke Grönberg), principál Cirkusu Alberti v krizi životní, partnerské, finanční i podnikatelské, Jak bláhové se najednou zdá být romantické pobláznění, přitom cesty zpět již není a před ním čeká mnohé ponížení. Mizérie života v rozpuku bere poslední zbytky iluzí a jakékoliv optimističtější vize věcí příštích. Hlavní ženskou postavou je Anne (pozoruhodná Harriet Andersson), mladičká a atraktivní cirkusová krasojezdkyně a nespokojeně žárlivá Albertova milenka. Nespokojenost se trestá, přesto ponížení není v plánu. Prostředkem trestu a ponížení je Frans (velmi zajímavý Hasse Ekman), sebevědomý divadelní herec, protagonista hlavních rolí a sukničkář, vysmívající se pokoření kořisti i dotčeného. Významnou postavou je Teodor Frost (dobrý Anders Ek), cirkusový bílý klaun a příklad možnosti krutého veřejného zesměšnění samotné intimity vnitřního světa. Důstojnost se stala zapomenutou komoditou. Výraznější postavou je tu také Agda (příjemná Annika Tretow), Albertem před třemi lety opuštěná žena. Emancipace a velmi slušná osobní prosperita je výsledkem mužské nestálosti a nespolehlivosti. Z dalších rolí: pokaždé břitký a jízlivý divadelní režisér Sjuberg (Gunnar Björnstrand), Teodorova kdysi chybující manželka a melancholická medvědářka Alma (Gudrun Brost), obnažující se ženskou nahotu rozverně povzbuzující dělostřelecký důstojník (Åke Fridell), snaživě uspěchaný divadelní inspicient Blom (Curt Löwgren), realitou střízlivější cirkusový klaun Jens (Erik Strandmark), cirkusový trpaslík (Otto Moskovitz alias Kiki), z překotné ochrany veřejného pořádku rozvztekaný policejní konstábl (Gunnar Lindberg), či malí potomci Alberta s Agdou (Göran Lundqvist a Mats Hådell). Večer kejklířů je melancholická trudnomyslnost života, která náhle podléhá kruté mizérii lidského bytí. Romantika, zbavená iluzí, a prostoupená řeží pochybností vlastního nitra, míří v sebezpytování a postupné i dokonané ztrátě důstojnosti. Život nabízí i hořké příchutě, Bergman z rozervanosti duše vykouzlil působivou poezii intimního existencialismu! Nesmiřitelně krutá to anekdota! () (menej) (viac)
Intenzivní a nemilosrdná studie ponížení i obraz pokřivenosti charakteru varietních umělců a dalších příštipkářů. Zchudlý cirkusák Alfréd musí trpět ústrky a výsměch od podobně směšných a ponížených herců, kteří přehrávají samotnou pokleslost. Váha a intenzita obrazu je maximální, výběr hereckých typů precizně vázaný na expresivitu. Ponížení a zhnusení, podlézavost, neschopnost zakotvit a sejmout masku, jakkoli je role marnivá a odporná... velmi intenzivních 93 minut absolutně soustředěné filmové matérie. Ani krok stranou. ()
Reklama