stefaton

Jednoduchá linie, životní příběh člověka, který nedokázal překročit svůj stín.

O jezuitském kostele sv. Františka Xaverského v Goa nic?!

Velký, ale ne plně využitý potenciál. U některých osob chyběl větší ponor do motivace jejich chování. Ale jinak dobrý výběr různých příběhů k tématu osobní dokonalost.

Pěkné, místy velmi silné, jen škoda že žádný metafyzický přesah vzhledem k vážnosti tématu.

Silné téma, ale to pojetí mi úplně nesedlo; chce se mi jízlivě říci: Stars were born!

Má to humor i katarzi! Odcházím pobavený i pohnutý. Střih výborný, jenom to mohlo být o 15 minut kratší, poněkud zdlouhavý rozjezd a v druhý třetině děj místy stojí, bez směřování k nějakému konci.

V. Poltikovič tímto filmem odvedl oslaveným medvědí službu. Film je asi Přijatelný pro lidi, kteří manžele Tomášovy znali, ale nikoliv pro ty, kteří se o nich chtějí něco dozvědět - poznat je jako lidi. Střih je špatný, promluvy mají cirkulární charakter, což jim nekladu za vinu, ale je úkolem režiséra to sestříhat do snesitelného celku. Dotáčky mluvících hlav téma nijak nerozšiřují, jsou špatně vedené. Mnohem zajímavější by byla autentická svědectví pamětníků z osobních setkání...

Finále bylo výborné, dobrý nápad propojit historický dokument se záběry dnešních šermířů hrajících si na bitvu!

Vadí mi stále více celkové pojetí příběhu: Divákovi je od začátku servírováno, že hlavní sestra je nevinná. Maně me napadá HBO série Mělas to vědět, kde je divák udržován v napětí až do konce. V některých detailech scénář pokulhává: např. zdravotní sestra s dcerou žije v rodinném domě se zahradou, pouští se do jeho rekonstrukce, v průběhu stíhání jí vyschnou zdroje, takže nemá už ani na zaplacení elektřiny... To jako že vedla domácnost a financovala rekonstrukci domu od platu k platu? Málo věrohodné. Na můj vkus taky přehnaná stylizace prostředí do retro osmdesátých devadesátých let: bytové interiéry, nemocnice, policejní vyšetřovna... Asi to má podpořit pocit hnusu a odcizení...

Jako historický film podle skutečné události je velkým selháním. Historicky nevěrohodných momentů a reálií, které mají dát příběhu zdání věrohodnosti, je v něm obsaženo příliš: pustý románský kostel bez dobově přiměřené výzdoby, klauzurované jeptišky zpívají dole v kněžišti (nikoliv na kůru), spí ve společném dormitáři (nikoliv v celách), jeptišky jsou dlouhovlasé (tj. nestříhají si vlasy), okamžité přijetí nevzdělané Bartolomějky do komunity, inkvizitor opouští mučírnu v okamžiku tortury (tortura byla součástí výslechu), Benedetta myje nohy biskupovi....). Zejména "velké finále" s lidovou revolucí je totálním fiaskem, kdy se P. Verhoeven zcela odpoutal od původního příběhu a dal průchod své "tvořivé" fantazii. Jako kdyby historický příběh B. Carlini byl jenom o sexu, násilí a předstíraném šílenství. Znovu si uvědomuji, že Vávrovo Kladivo na čarodějnice je filmovým klenotem.