Réžia:
Jiří MenzelKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jiří ŠustHrajú:
Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský, Václav Neckář, Jitka Zelenohorská, Jaroslav Satoranský, Vladimír Šmeral, Ferdinand Krůta, František Řehák (viac)Obsahy(1)
Skřivánky na niti natočil v roce 1969 Jiří Menzel na motivy povídek z knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965). Dvacet let zůstal film uzavřen v trezoru, protože odkrýval skutečnosti padesátých let, jež měly zůstat skryty. Jeho děj se odehrává v kladenských ocelárnách, kam byli posíláni na brigádu "političtí provinilci" (živnostníci, intelektuálové i lidi pevní v náboženské víře). Vedle nich pracují na šrotišti i ženy a dívky, uvězněné za pokus o útěk za hranice, tzv. "kopečkářky". Celý film je jediným pásmem paradoxních, někdy groteskních, jindy lyrických situací. Adekvátně zachycuje Hrabalovu snahu přenést na čtenáře - a nyní i na diváka - vzrušení z nevyčerpatelnosti a krásy života, překonávajícího i ty nejhorší překážky v době bezohledné a prolhané diktatury, kterou současně zdánlivě nenápadně, leč rozhodně odsuzuje. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (394)
Nemám moc Menzela rád jako člověka a přestože dokážu rozlišovat lidskou osobnost od jejího díla a oboje hodnotit nezávisle na sobě, nemívám rád ani některé Menzelovy filmy. Přes světlé chvilky Skřivánků (jsou to ty záběry, ve kterých je Hrušínský a naopak v nich nesmí figurovat Neckář) mě tenhle film moc nebavil a to může být taky proto, že mám zároveň averzi k Hrabalově tvorbě a rádobypoetický a jakobykultovní kecy jednotlivých postav mě otravovaly. No vážně by mě zajímalo, kdo je unesenej ze sáhodlouhých Bróďovo filosofických poznatků. Všeobecnou oblibu filmu si vysvětluju hysterií našich rodičů, kteří si na hercích jako je Neckář, Urbánková či Řehák ujížděli v 60. letech, všechny filmy s nimi viděli 100x a když se jeden bonusovej vynořil navíc po Sametový revoluci, začali kolem toho dělat hladovej povyk. ()
Bože, to je skvělej film! To je tak skvělej film! Pamatuju si, že nám ho pouštěli na základce a děsně nás nudil. Taková pošetilost pouštět dětem takhle vyzrálej a úžasnej film! Je strašně divný, že Menzel dřív točit uměl a teď už mu to vůbec nejde. Obsluhoval jsem anglického krále jako kdyby bylo od úplně jinýho režiséra. Ale to je jedno. I kdyby Menzel natočil jenom tenhle film, tak je tak jako tak mistr. ()
Ale jo, nějaké to pábení, tradiční hrabalovské postavy (kam na ně chodil?!?), standardní Menzelova režie. ()
Ačkoliv film ve své době celkem narychlo spíchnutý, tak i přesto velmi povedený. Komorní lidská atmosféra v kladenských ocelárnách je zde zachycena velice věrohodně (i přes všechnu obraznou lyriku), sice mi v některých scénách přišel projev postav lehce monotónní, ale celkový dojem z filmu to rozhodně nekazí. ()
Jako kritika komunismu dobré, jinak film o ničem. ()
Síla obyčejné lidskosti uprostřed nelidského režimu. Karikaturní znázornění absurdnosti doby s humorem ukazuje pravou podstatu komunistické ideologie. Ti, co z ní profitují, jsou morálně odporní a zvrácení, i když se na první dojem může zdát, že jim jde o dobro. Když chvíli počkáte, odkryjí se jejich skutečné úmysly, schované za zavřenými dveřmi, kde sedí v neckách s připravenou teplou vodou. Naopak ti, co jsou režimem trestáni, jsou lidé vzdělaní, morální, nebo jen obyčejní se smyslem pro lidskost. Těm režim připravuje krásná místa, jako jsou skládky železného šrotu a chladné domy obehnané ostnatými dráty. Mám rád podobná díla, jako jsou Skřivánci, kde se literatura a film spojují ve vzájemné symbióze. Na plný počet to vytáhla nádherná závěrečná scéna s nalezením Pravdy. Vše je korunováno hudbou Jiřího Šusta. ()
[4,5*] "Tohle je prokurátor, který je tady proto, že tvrdil, že obhajoba není součástí obžaloby. ... Pan prokurátor může mluvit o štěstí, že neskončil před soudruhem prokurátorem." Úsmevné poviedkové výjavy z krutých 50-tých rokov, ktorým sa Menzelovi podarilo dať jednoliaty ráz tým, že ich stmelil spoločným motívom ("Čili já se ptám, ne kam zmizela morálka, ale kam zmizel mlíkař, se ptám."). Z nevšedného prostredia začmudenej továrne vyžaruje akési zvláštne čaro, najmä v spojení s tou mimoriadne výrečnou poetikou a absurdným humorom, ktorý veľmi účinne pôsobí na bránicu, ale zároveň z neho mrazí. Len sa to tu tak hmýri rôznymi pitoresknými postavičkami, medzi ktorými dominuje profesor Vlastimila Brodského a samozvaný kazateľ evanjelia o hygiene Rudolfa Hrušínského, výnimočného herca, ktorý dokázal dokonale stvárniť sympaťáka do špiku kostí, ale aj takéhoto slizkého špinavca posadnutého čistotou. Zaujmú aj Jaroslav Satoranský ako esenbák, zato v jadre dobrák, či "kopečkářky" Věra Křesadlová, Naďa Urbánková a málovravná Jitka Zelenohorská s veľmi milým úsmevom. Hádam len ten Václav Neckář to s tým jeho permanentným úškľabkom a hereckou topornosťou trochu kazí (netuším, čo na ňom Menzel videl, snáď s výnimkou fyzickej podoby s ním samotným). "A vy opravdu nic nechcete? ... Nechcete cigarety? ... Nechcete čokoládu? ... A nechcete si mě vzít?" ()
Nádherné, ale veľmi smutné rozjímanie o zvrátenosti vtedajšej doby. Na pozadí neosobnom až depresívnom sa odohrávajú príbehy ľudí poznačených režimom. Celý film je presýtený paralelami a symbolizmom. Nedá sa povedať, že by film zjednodušoval vtedajšiu dobu, iba ju podáva z určitého uhľu pohľadu, zobrazuje zainteresovaných ľudí. Z hercov doslova žiari Vlastimil Brodský v kontraste s Rudolfom Hrušínským, ktorý sa pre postavy tohoto druhu snáď narodil (viď. Spalovač). Len neviem, či tento film patrí do žánru komédia, pretože aj pri všetkej absurdnosti (táto nie je samoúčelná, ale iba podčiarkuje danú dobu) som ho prežil ako drámu. Film je zároveň nadčasový a človek sa až diví, ako je možné, že skončil "iba" v trezore a jeho autori nedopadli podobne ako postavy v príbehu. Táto klasika predstavuje jednoznačne zlatý fond čs. kinematografie. ()
" To je ta oslava člověka, vidí samé ideje a klopýtne o kdejaké hovno. Vítězství sestává ze samých průserů." ()
Tenhle film mi doporučil můj táta. Sedíme na rybách a on říká něco jako: "To máš jako ve Skřiváncích na niti ," a já povídám: "Ale já je neviděl." Táta se otočí, tak nějak nevěřícně, a povídá: "Ty, kterej jsi viděl každou možnou kravinu, kterej zná nazpaměť filmy a herce, o kterejch průměrnej člověk ani neuslyší, jsi neviděl Skřivánky na niti?" Možná to řekl trochu jinak, ale poselství bylo zhruba takový. Takže jsem se na ně zkrátka podívat musel. Ostatně s takovým doporučením člověk těžko udělá chybu. My by jsme rádi věděli, kde je mlíkař a kde je profesor filozofie a vůbec, kam se poděly ty starý zlatý časy. ()
Legendární zakázaný Menzelův film z roku 1969, který měl premiéru až v roce 1990 mne zaujal tím, že byl barevný ( prý nějaká západoněmecká spolupráce ), ale po filmové stránce způsobem vyprávění a poetikou je to klasická hrabalovská menzlovina, takže úplně nejsem cílový divák. Tři hvězdy za odvážné téma politických potížistů, o kterých něco točit po roce 1968 bylo jasné protistátní konání. ()
Sa nevidím, že mohol ísť von až po revolúcií... ()
„Tohle jsou naši dělníci. Bývalý filozof, prokurátor, holič, kuchař a saxofonista. Jedinej dělník původem jsem tady já,“. "Pan prokurátor má štěstí, že neskončil před soudruhem prokurátorem". (Odmítal uznat, že obhajoba je součástí obžaloby). ()
Ačkoliv jsem film viděl již několikrát. Poprvé dnes 12. 5. 2022 v Ponrepu (kině), musím říct, že je to opravdu zážitek. A veškeré nuance filmu vyjdou na povrch víc, než doma na gauči. Vše se velmi hmotně prolíná, těžká práce, kantovské citáty, láska a neskutečná absurdita ušlapávaných a ušlapávačů. Celé je to takové opravdové, láska mezi strážným a cikánkou, která si v posteli neustele a přes den pálí nábytek a zpívá staré písně. Stejně jako přetvářka dělnického pohlvára a jeho motivační řeči o třídním boji a červené kravatě. Skřivánci na niti jsou film, který svázanou lidskou duši z pomyslné nitě propůjčí na nejbližší vysoký strom a nechá ji zazpívat ve světě plného nesmyslů a absurdit. ()
Hezký film, ale k dokonalosti mi něco chybělo. Rudolf Hrušínský v další skvělé roli dokazuje, že byl jedním z nejlepších (ne-li vůbec nejlepším) herců, jaké jsme měli. ()
Velice krásný film, který působí navýsost poeticky a zároveň "lidově" (v tom nejlepším slova smyslu!). V první řadě ale překvapuje tím, že k vyobrazení tíživé atmosféry padesátých let nepotřebuje smrt, nářky a rozbité osudy, naopak - prchavé momentky lidského štěstí. Spousta nezapomenutelných scén. Duo Menzel/Hrabal prostě umí... ()
"Takto začínate nový život? Kokoti naničhodní.", "Dostaneš funkciu a už si myslíš, že hovno je tvoj strýc." toto je len zlomok z množstva nezabudnuteľných hlášok, ktorými sa Škovránky na niti len tak hemžia. Drsný výsmech poza chrbát budovateľskej doby, ktorá keď sa otočí, tak všetko nahodí pózu "ja nič, ja muzikant." Nečudujem sa, že na tento film toľké roky padal prach. ()
"My bysme rádi věděli, kde je Mlíkař a kde je Profesor filosofie a vůbec kam se poděly všechny ty zlatý starý časy, kdy si jeden druhýho vážil a kdy se lidi měli rádi." Rudolf Hrušínský pak symbolicky činí rukou mladému Neckářovi a Šmeral/Nejedlý - káže svou ručičkou též. Jak symbolické... ()
Mimoriadne citlivý a inteligentný príbeh o potrebe toho najúprimnejšieho ľudského citu v prostredí neľudského režimu, kde sa nestráca morálka, ale konkrétny človek. Škřivánci nie sú typický divácky film pretože scény, pri ktorých sa divák usmieva cez slzy, musia byť napriek celkovej poetickosti rozprávania kruto reálne, aby si ich ľudia pamätali. Celé je to samozrejme výsledok bezchybného Hrabalovho a Menzelovho scenára. Oportunista Hrušínský, po slobode túžiaci filozof Brodský, či úprimne zaľúbený Neckař, to sú postavy na ktoré sa nezabúda. ()
Klenot zasazený do trezoru. Soudruzi nám sebrali pravdu a dnes v naší době postfaktické se na to také dívá se smutkem v oku avšak s nadějí v duši. ()
Reklama