Tenká červená čiara

Panenská příroda, silná válečná výpověď, meditativní bitva o Guadalcanal, tucet slavných jmen a Terrence Malick, který se vrátil ve velkém stylu. Projít nebo zemřít. První velké vítězství Spojenců nad Japonci je blízko, ale bude to stát hodně životů. Ženské party tady mají jen okrajovou úlohu, nabízí se nám několik mariňáků, kteří se vyloupli z davu a Malick s nimi pracuje (na jejich množství) překvapivě pečlivě. Jsou vyčerpaní, bojí se, věří, vzpomínají, rozjímají. Do toho se nám chvějí v ložnici záclony, milenci se objímají na pláži, domorodé děti divočí ve vlnách oceánu a tvůrce předkládá přírodní alegorie z pralesa. Zatímco ve stejném roce vzniklém Ryanovi hereckému osazenstvu vévodil Tom Hanks, tady máme několik zajímavých figur. Kamera Johna Tolla je sakra poutavá, hodně odlišná od té Kaminského „krvavé“ v Ryanovi, hraje si s detaily a úžasnými celky, génius Hans Zimmer dokresluje svými tóny meditativní atmosféru. Délka je masivní, ale děkujme za to, že Malick posedlý kladením zásadních filozofických otázek se tehdy sakra brzdil (když vezmete jeho poslední dva filmy, rychle pochopíte). Natočil mnohovrstevnatý kus, plný zajímavých charakterů a výborně zvládnuté akce. (16.10.2016)

Znáte ty filmy, po kterých máte pocit, že už nic nepotřebujete vidět? Tak tohle já zažila právě teď. Alespoň teď teda nějakou dobu nechci vidět žádný válečný film, jelikož bych asi srovnávala a vím, že s Tenkou červenou linii se v tomto žánru může rovnat máloco. Marně si vzpomínám, jestli jsem někdy viděla válečný film s takovou hloubkou. Malick tuto látku pojal naprosto odlišně, on je to neuvěřitelný člověk a neuvěřitelně vnímavý ke všemu, co je na světě, tak mi to z jeho filmů připadá. Žádný válečný film, co jsem kdy viděla, neměl tak propracovanou psychologii postav. Tento film se klidně může řadit do žánru psychologických dramat. A zase to úskalí všech Malickových filmů, diváci se dělí na dvě poloviny, pro jedny to je mistrovské dílo, pro jedny tříhodinová nuda. Já se řadím mezi ty, které tento film neskutečně zasáhl, ale zároveň chápu i tu druhou skupinu. Malickův přístup prostě nemůže sedět všem a rozumím, že ty vnitřní monology postav, které podle mě zvedají film o třídu nahoru, můžou někomu vadit. Film jsem viděla poprvé až teď, ale jsem ráda, že to nebylo dříve, jelikož toto je ten typ filmu, do kterého musí divák určitým způsobem dozrát. Technická stránka filmu vynikající, kamera je úchvatná, stejně tak hudba Hanse Zimmera. Herecké výkony do jednoho výborné. Tenká červená linie je pro mě naprosto fascinující snímek a Malick se tímto u mě zapsal hodně vysoko. (04.08.2011)

Tohle byl první film, na nějž jsem šel dobrovolně do kina a měl chuť z něj odejít stejně, jako to udělala asi třetina lidí v sále. Vydržel jsem. To bylo v roce 1998. Tehdy jsem si říkal, že jsem možná ještě příliš malý sopel na to, abych to rozjímání pobral. Po dvanácti letech jsem se na Tenkou červenou linii odvážil znovu kouknout a ono se nic nezměnilo. Je to prostě takové... DLOUHÉ! Kdyby se vystřihly veškeré vzpomínky a představy hrdinů, mohl by z toho být slušný válečný film. Tahleta přemítání vojáků o životě a smrti jsou i v jiných filmech. Jenomže to, na co jde jiný režisér přes několikasekundové herecké výrazivo, zde Malick natahuje na čtvrt hodiny. Zajímavé je, že Zimmerova hudba patří k mým nejoblíbenějším soundtrackům. (07.08.2010)

Drsná, pomalu plynoucí, nepříjemná, frustrující, velkolepá, nezřetelná, syrová, přenádherná výpověď zdánlivě o ničem, avšak ve skutečnosti právě o tom hlavním, o co ve válce jde. Kdybych se to pokusil pojmenovat nebo jakkoli vyjádřit slovy, nemohl bych než zoufale ztroskotat. Právě ta nepojmenovaná úzkost, nesmyslnost, zbytečnost jsou tím, co odlišuje správný válečný film od trochu digitálně nakupené akční zabíječky. Postavy neuvěřitelně splývají, děj se jaksi ztrácí v sám sobě a všemu tvoří doprovod vypjaté monology, které jsou podivnou modlitbou bůhví ke komu a bůhví za co. Jedinou slabinou filmu je jeho krátká stopáž, něco takového bych dokázal sledovat věky. (06.01.2005)

Tenká červená linie je nejsilnější v momentech, kdy nechává vyděšený tváře vojáků čelit absurdně nádherným výjevům přírody, skrývajícím nevyzpytatelnou bolest a smrt. Malick už pozvolna opouštěl lhostejně baladickou notu vyprávění svých starých kousků (Nebeské dny, Zapadákov) a blížil se ke spirituální filozofii těch novějších (Strom života), nicméně stejných kvalit se mu dosáhnout nepovedlo. Z jeho díla jsem vždy s chutí fetoval pocity - proč mám teď dojem, že mi některý byly banální formou nuceny? Náznaky klišé, nastrojenost a zbytečná konkrétnost zamrzí. I tak je to víceméně s přehledem za čtyři hvězdy, jelikož zase jednou někdo vypráví o válce a jejím pekle trochu jinak. To čekání, kdy panensky nádherný travnatý lány prořízne smrt... kdy válka arogantně pohřbí jedinečnost života kdesi v Pacifiku... to bylo prostě boží. (16.01.2013)