Moulin Rouge

Třetí díl a zároveň vrchol Luhrmannovy vizuálně-akusticko požitkářské Red Carpet trilogie, jehož téma bylo převzato až kdesi ze starých řeckých pověstí, konkrétně se nechalo inspirovat Orfeovým mýtem. Jako muzikál je to doslova drtivě působivé, ale dle mého názoru by rozhodně pečlivější výběr a trocha kultivovanější provázanosti neškodily, neboť takto je sic atmosféra zábavního podniku z nejluxusnějších navozena znamenitě, avšak nosná funkce hudební linie filmu ztrácí možnost svého uplatnění. (29.04.2005)

Napodruhé už to bylo horší: láska kape z každého záběru, celkový dojem ale kazí zejména zbytečně „přestříhaný“ styl (škodící muzikálovým číslům a především dialogům). Luhrmanna řadím k režisérům typu Fosseho a Taymorové, jejichž pop-avantgardní exaltovanosti pořád více sluší inscenační experimenty muzikálové Broadwaye nebo operních scén; připadá mi, že ve vztahu k filmovému médiu jim chybí pokora a smysl pro řemeslo. MOULIN ROUGE má sice svoje filmové kvality [zejm. zhuštění a následné ovládnutí prostoru kamerou: veškeré milostné peripetie se odehrávají na velmi omezeném a vždy provázaném prostoru], stejně jako u jeho předchozích filmů je však Luhrmannovou popmoderní realitou stále jenom divadelní sál s vydýchaným vzduchem a umělým osvětlením. Za tři a půl. (08.06.2007)

Ty vole, co jako k tomuto napsat? Že si ta zrzatá hydra zdechnout zas(ou)loužila? Či že pokud bych spatřil tuto fíčárnu před tím, než jsem si párkrát zapotloukal po Paříži, nejspíš bych tam nechtěl jet ani za zlatýho kňoura? Možná takto: život, ve vší jeho nádheře i utrpení, dostává v konečné fázi mat. Je na každém z nás, náhodných shlucích proteinů, postavit se ku vlastnímu zániku hrdě, čelem a - bohužel - učinit tak jen jednou a naposledy. Obranou není ani krása, ani láska, ba ani pokřik náboženských říkanek. Inu tedy mějme onu odvahu, vlastní snad jen těm téměř dokonalým, odejít se ctí a úsměvem a zároveň ztratit svou strukturu teprve tehdy, kdy to bude nezbytně nutné, nikdy však dříve! Snad poté roztáhneme křídla fantazie a definitivně zvítězíme nad hmotou.....Kýč všech kýčů velitel. Ovšem svůj účel před lety splnil, poplakala si a pak spustila gaťky. Dneska bych to už vážně nepouštěl! (14.08.2012)

Muzikálům se snažím obloukem vyhýbat a proto jsem si nechala ujít i Moulin Rouge. Pokaždé mě totiž nesmírně nudí zdlouhavými písničkami, ze kterých v kombinaci s mluveným textem prostě čiší jakýsi nezáživný kýč. Moulin Rouge je přímo synonymem kýče. Ale to byl očividně záměr a tak se to vyvedlo. Nechala jsem se unést krásným romantickým příběhem a skvělým podáním moderních písniček (především potěšila Nirvana a Kiss, i když I was made for loving you se tam jen mihla) a výsledkem je nadšení. Lituji snad jedině toho, že jsem tak dlouho odolávala. Přesto to není to úplných sto procent, protože to chvílemi přeci jen bylo zdlouhavé, ale za krásnou Nicole Kidman, Ewana McGregora a jejich božské hlasy trochu nadhodnotím :) (10.11.2012)

Děj spojuje Dumasovu Dámu s kaméliemi (nebo přesněji Verdiho la Traviatu) s Pucciniho Bohémou (to především). Předvzorem je tedy italská opera (samozřejmě ne hudebně). Italská opera je totiž pověstná svou „spektakulární“ výpravou a emocionální vyhraněností pohybující se alespoň v Pucciniho případě na hranici vkusu. Verdiho i Pucciniho opera ve své době dojímaly své publikum, které se nikterak nenechalo odradit jejich patetickou přepjatostí. Třebaže v Moulin Rouge je děj podřízený formě, překvapivě se blíží také Zamilovanému Shakespearovi, který naopak stavěl na poměrně složitých textových hrátkách (shakespearovských reminiscencích). Nechci tím říct, že mezi těmito dvěma filmy nakonec není rozdíl, ale spíš, že zákony melodramatu jsou vždy týž. A Luhrmann i Stoppard neměli důvod se proti nim stavět. Oba své dílo už v jiných než narativních vrstvách obzvláštnili natolik, že dalších zvláštností již nebylo třeba. Tanec v srdci – Romeo a Julie – Moulin Rouge. Vývoj, jež nastoupil Baz Luhrmann ve spojení „operního“ melodramatu s bizarní fantaskní formou, dospěl v Moulin Rouge do své nejzasší pozice, v níž forma zcela pohltila obsah. FORMA SE SAMA STALA OBSAHEM. Je to film, kde se na plátně něco neustále děje. Jako obraz ve stylu internacionální gotiky trpí strachem z prázdnoty (horor vacui). Všude je barevná a zářivá dekorace, na nebi nestále něco vybuchuje. Je to jako bizarní sen, který až do scény ve slonu neustále graduje. Druhý vrchol pak přichází v závěrečném představení. Baz Luhrmann si vytvořil svou „Paříž“v ateliéru. To mu umožnilo velmi svobodný pohyb kamery - úžasné přelety, při kterých kamera vylétne z jedné místnosti, nabídne nám pohled na město a prudce se přiblíží do místnosti jiné, kde děj pokračuje. Luhrmann užívá těchto přeletů na místo montáže ve smyslu filmové interpunkce = k posunu děje. Po 70.letech, které ve Slávě a All That Jazz stvořily „civilní“ muzikál, přinesli Luhrmann a také Trier do muzikálu opět něco nového. Vrátili mu senzibilnost a objevili jeho bizarnost. (26.01.2004)