Pán prstenů: Prsteny moci

1. série: Svět Pána prstenů po právu zůstává jedním z nejmilovanějších světů v dějinách popkultury, skvostnosti literárních děl J. R. R. Tolkiena se poté dokázala vyrovnat i filmová trilogie Petera Jacksona. Navazující trilogie Hobit poté sice v součtu na úspěch jedné z nejuznávanějších filmových trilogií všech dob nenavázala, přesto si trilogie Hobit našla dostatek fanoušků, kteří tou dobou žili v tom, že na další adaptace Tolkienových děl i díky přísnému dohledu Tolkienových dědiců jen tak nedojde. Jenže časy se mění, dědic střídá dědice a s ním i přístup k rodinnému zlatu. Netflix měl sice zájem o novou adaptaci známé trilogie, Tolkienovým dědicům se ovšem více zamlouval nápad Amazon Prime o seriálu, který se odehrává v 2. věku Středozemě, tisíce let před události Pána prstenů. Neskutečné produkční náklady, které v rámci 1. série vyšli na 715 milionů dolarů, zároveň ovšem i kontroverze spojená s castingem Afroameričana do role elfa, náznaky o tom, že si seriál na rozdíl od zdrojových materiálů půjde krapet svou vlastní cestou a především obavy ze stran věrných Tolkienovců. Look How They Massacred My Boy? Zas tak lehké to není. Především díky neskutečným nákladům by byl hřích, kdyby Prsteny moci nevypadali epicky. Síla Prstenů moci tak tkví ve fantastickém vizuálu, nadstandartní audiovizuální formě a především ve správně velkolepém soundtracku. Tvůrce hudby k trilogiím Pán prstenů a Hobit Howard Shore sice vytvořil hlavní melodii seriálu, o zbytek soundtracku se ovšem postaral Bear McCreary. Každou další z osmi epizod to poté působí dojmem, že McCreary si váží své pozice a nejen, že výtečně kráčí ve stopách Shorea, ale dodává parádní hudební melodie, které se skutečně díl od dílu zlepšují a zlepšují. McCreary ještě není ve světě filmových skladatelů tolik profláknutý a Prsteny moci dokazují, že je to hřích. Tvůrcům se kouzlo a poutavost světa Středozemě daří bravurně zachytit, Středozem se představuje v období, které několik sérií bez problému utáhne. I když má tedy 1. série seriálu především problém v tempu, kdy se toho v součtu vlastně tolik nestane. Některé postavy se alespoň prozatím dokážou nějak prokreslit, jiné s tím ovšem mají závažný problém. Na stejném principu fungují paralelní linky, kdy jsou některé o poznání záživnější, některé naopak tolik ne. Linku s Hobity (nebo spíše jejich plemenem Chluponohými) nahoru tahá záhadná identita cizince z oblak v podání Daniela Weymana, kdy je ovšem paradoxně linka s Chluponohými časem méně nesnesitelná a více zajímavá. Samotní Chluponozí totiž po čase přestanou být tak děsně nesnesitelní, člověk by ovšem stejně radši v ten moment trávil čas třeba se skvěle vyobrazenými trpaslíky či linku s Númenorejci. J. A. Bayona, Wayne Che Yip a Charlotte Brändström jako režiséři přinejmenším odvedli slušnou práci. Charlotte Brändström si (nejlepší) šestou epizodou ihned vyslouží pozornost, aby jí hned ztratila následující (nejhorší sedmou epizodou), J. A. Bayona nadále dokazuje, že dokáže z audiovizuálu vymlátit maximum a Yip působí jako tvůrce, který umí vést jednotlivé scény, především ty dialogové. Na druhou stranu je to ovšem pořád většinu času jen solidně odvedená práce, kdyby tomuto seriálu přeci jen prospěl trochu zajímavější a výraznější uchopení. Takový Miguel Sapochnik by se po chopení těch nejlepších epizod Hry o trůny a Rodu Draka mohl aspoň na chvíli stavit. Právě při srovnávání s aktuálním Rodem Draka mají poté Prsteny moci ten problém, že Prsteny moci sice mají výhodu ve větší velkoleposti, v rámci práci se scénářem a jednotlivý postavami Rod Draka vyhrává na plné čáře. Všechna ta vizuální velkolepost je přeci jen krapet k ničemu, když člověka u Prstenů moci po 8 epizodách ze zhruba 20 hlavních postav zajímá tak jedna čtvrtina. V těch nejzásadnějších momentech ovšem přeci jen emoce fungují, některé postavy se skutečně zdárně a zajímavě vykreslují a minimálně potenciál do budoucna tam jednoduše je. Tempo je do budoucna velký problém, o tom není sporu. Výhoda ovšem je v tom, že tvůrci již dopředu dle svých slov tuší směr, kterým se tento seriál vydá a skončí, dá se tudíž snadno věřit tomu, že tvůrci přesně vědí, co dělají a že rozpočet bude časem vidět víc a víc. Prsteny moci sice vypadají velkolepě jako průměrný blockbuster s 200-milionovým rozpočtem, za tak šílenou částku by ovšem člověk pořád přeci jen čekal krapet víc. Samotní Tolkienovci ovšem budou mít nejspíš problém i nadále. I kdyby se tvůrci chtěli věrně držet materiálů od Tolkiena, například na takový Silmarillion jako takový práva nemají. I proto se tudíž musejí vydat vlastní cestou, která v kdekom vyvolá nádech podivné fanfikce. Je to ovšem automaticky špatně? Už obě trilogie Petera Jacksona nebyli Tolkienovým materiálům úplně věrně (těžko se dá věřit tomu, že by pana profesora Jacksonovy filmy uspokojili), tady se ovšem jde o kus dál. A leckomu jen prostě stačí, že je zpátky ve Středozemi, tvůrci zatím nedělají tak velké přešlapy, které by mohli zničit odkaz původního světa a problém je tak například v tom, že je těžké se bát o postavy, které se dožijí minimálně Posledního spojenectví elfů a lidí. Spousta lidí poté nemůže strpět fakt, že elfa Arondira hraje portorikánský herec Ismael Enrique Cruz Córdova. Backlash ohledně tohoto rozhodnutí nešlo nezaznamenat a v mnoha případech šlo o ten moment, kdy lidé nad seriálem předčasně zlomili hůl. Minimálně je Arondir ovšem jednou z nejzajímavějších postav, které seriál představil. A ano, casting se dá zpochybňovat dle zdrojového materiálu od Tolkiena. Jenže v době, kdy psychopatický šotek se zásobou atomovek má neustále potřebu si něco dokazovat a v době, kdy musíme trpět Petra Fialu na pozici premiéra, je mi osobně jeden černý elf úplně u prdele. Xenofobové všech zemí, vyližte si prdel. Důležitější je přeci jen fakt, že se Tolkienovu poetiku alespoň částečně podařilo přesunout i sem.  Prsteny moci zatím nepatří mezi nejlepší seriály současnosti a pořád se tak úplně nechytá na seriálovou konkurenci v žánru moderních fantasy seriálů, ten seriál má ovšem přesto dost pozitivních aspektů a především není tou tragédií, kterou mnozí předem predikovali. Nyní jen stačí doufat, že až do pár let dorazí 2. série, dosavadní nedostatky zmizí a seriál naplno využije svůj potenciál. Zatím je to pořád jen velmi fajn.... (15.10.2022) (menej) (viac)

Svět Pána prstenů po právu zůstává jedním z nejmilovanějších světů v dějinách popkultury, skvostnosti literárních děl J. R. R. Tolkiena se poté dokázala vyrovnat i filmová trilogie Petera Jacksona. Navazující trilogie Hobit poté sice v součtu na úspěch jedné z nejuznávanějších filmových trilogií všech dob nenavázala, přesto si trilogie Hobit našla dostatek fanoušků, kteří tou dobou žili v tom, že na další adaptace Tolkienových děl i díky přísnému dohledu Tolkienových dědiců jen tak nedojde. Jenže časy se mění, dědic střídá dědice a s ním i přístup k rodinnému zlatu. Netflix měl sice zájem o novou adaptaci známé trilogie, Tolkienovým dědicům se ovšem více zamlouval nápad Amazon Prime o seriálu, který se odehrává v 2. věku Středozemě, tisíce let před události Pána prstenů. Neskutečné produkční náklady, které v rámci 1. série vyšli na 715 milionů dolarů, zároveň ovšem i kontroverze spojená s castingem Afroameričana do role elfa, náznaky o tom, že si seriál na rozdíl od zdrojových materiálů půjde krapet svou vlastní cestou a především obavy ze stran věrných Tolkienovců. Look How They Massacred My Boy? Zas tak lehké to není. Především díky neskutečným nákladům by byl hřích, kdyby Prsteny moci nevypadali epicky. Síla Prstenů moci tak tkví ve fantastickém vizuálu, nadstandartní audiovizuální formě a především ve správně velkolepém soundtracku. Tvůrce hudby k trilogiím Pán prstenů a Hobit Howard Shore sice vytvořil hlavní melodii seriálu, o zbytek soundtracku se ovšem postaral Bear McCreary. Každou další z osmi epizod to poté působí dojmem, že McCreary si váží své pozice a nejen, že výtečně kráčí ve stopách Shorea, ale dodává parádní hudební melodie, které se skutečně díl od dílu zlepšují a zlepšují. McCreary ještě není ve světě filmových skladatelů tolik profláknutý a Prsteny moci dokazují, že je to hřích. Tvůrcům se kouzlo a poutavost světa Středozemě daří bravurně zachytit, Středozem se představuje v období, které několik sérií bez problému utáhne. I když má tedy 1. série seriálu především problém v tempu, kdy se toho v součtu vlastně tolik nestane. Některé postavy se alespoň prozatím dokážou nějak prokreslit, jiné s tím ovšem mají závažný problém. Na stejném principu fungují paralelní linky, kdy jsou některé o poznání záživnější, některé naopak tolik ne. Linku s Hobity (nebo spíše jejich plemenem Chluponohými) nahoru tahá záhadná identita cizince z oblak v podání Daniela Weymana, kdy je ovšem paradoxně linka s Chluponohými časem méně nesnesitelná a více zajímavá. Samotní Chluponozí totiž po čase přestanou být tak děsně nesnesitelní, člověk by ovšem stejně radši v ten moment trávil čas třeba se skvěle vyobrazenými trpaslíky či linku s Númenorejci. J. A. Bayona, Wayne Che Yip a Charlotte Brändström jako režiséři přinejmenším odvedli slušnou práci. Charlotte Brändström si (nejlepší) šestou epizodou ihned vyslouží pozornost, aby jí hned ztratila následující (nejhorší sedmou epizodou), J. A. Bayona nadále dokazuje, že dokáže z audiovizuálu vymlátit maximum a Yip působí jako tvůrce, který umí vést jednotlivé scény, především ty dialogové. Na druhou stranu je to ovšem pořád většinu času jen solidně odvedená práce, kdyby tomuto seriálu přeci jen prospěl trochu zajímavější a výraznější uchopení. Takový Miguel Sapochnik by se po chopení těch nejlepších epizod Hry o trůny a Rodu Draka mohl aspoň na chvíli stavit. Právě při srovnávání s aktuálním Rodem Draka mají poté Prsteny moci ten problém, že Prsteny moci sice mají výhodu ve větší velkoleposti, v rámci práci se scénářem a jednotlivý postavami Rod Draka vyhrává na plné čáře. Všechna ta vizuální velkolepost je přeci jen krapet k ničemu, když člověka u Prstenů moci po 8 epizodách ze zhruba 20 hlavních postav zajímá tak jedna čtvrtina. V těch nejzásadnějších momentech ovšem přeci jen emoce fungují, některé postavy se skutečně zdárně a zajímavě vykreslují a minimálně potenciál do budoucna tam jednoduše je. Tempo je do budoucna velký problém, o tom není sporu. Výhoda ovšem je v tom, že tvůrci již dopředu dle svých slov tuší směr, kterým se tento seriál vydá a skončí, dá se tudíž snadno věřit tomu, že tvůrci přesně vědí, co dělají a že rozpočet bude časem vidět víc a víc. Prsteny moci sice vypadají velkolepě jako průměrný blockbuster s 200-milionovým rozpočtem, za tak šílenou částku by ovšem člověk pořád přeci jen čekal krapet víc. Samotní Tolkienovci ovšem budou mít nejspíš problém i nadále. I kdyby se tvůrci chtěli věrně držet materiálů od Tolkiena, například na takový Silmarillion jako takový práva nemají. I proto se tudíž musejí vydat vlastní cestou, která v kdekom vyvolá nádech podivné fanfikce. Je to ovšem automaticky špatně? Už obě trilogie Petera Jacksona nebyli Tolkienovým materiálům úplně věrně (těžko se dá věřit tomu, že by pana profesora Jacksonovy filmy uspokojili), tady se ovšem jde o kus dál. A leckomu jen prostě stačí, že je zpátky ve Středozemi, tvůrci zatím nedělají tak velké přešlapy, které by mohli zničit odkaz původního světa a problém je tak například v tom, že je těžké se bát o postavy, které se dožijí minimálně Posledního spojenectví elfů a lidí. Spousta lidí poté nemůže strpět fakt, že elfa Arondira hraje portorikánský herec Ismael Enrique Cruz Córdova. Backlash ohledně tohoto rozhodnutí nešlo nezaznamenat a v mnoha případech šlo o ten moment, kdy lidé nad seriálem předčasně zlomili hůl. Minimálně je Arondir ovšem jednou z nejzajímavějších postav, které seriál představil. A ano, casting se dá zpochybňovat dle zdrojového materiálu od Tolkiena. Jenže v době, kdy psychopatický šotek se zásobou atomovek má neustále potřebu si něco dokazovat a v době, kdy musíme trpět Petra Fialu na pozici premiéra, je mi osobně jeden černý elf úplně u prdele. Xenofobové všech zemí, vyližte si prdel. Důležitější je přeci jen fakt, že se Tolkienovu poetiku alespoň částečně podařilo přesunout i sem.  Prsteny moci zatím nepatří mezi nejlepší seriály současnosti a pořád se tak úplně nechytá na seriálovou konkurenci v žánru moderních fantasy seriálů, ten seriál má ovšem přesto dost pozitivních aspektů a především není tou tragédií, kterou mnozí předem predikovali. Nyní jen stačí doufat, že až do pár let dorazí 2. série, dosavadní nedostatky zmizí a seriál naplno využije svůj potenciál. Zatím je to pořád jen velmi fajn.... (15.10.2022) (menej) (viac)

J. R. R. Tolkien sice nebyl původním povoláním spisovatel a původní motivací pro vytvoření světa Středozemě byl zpočátku pouze klíč k vytváření a představení nových jazyků, ve finále ovšem stojí za jednou z nejslavnějších fantasy knižních sérií všech dob. Popularitě trilogie Pán prstenů pochopitelně pomohli i adaptace Petera Jacksona, které si celkem dokázali dojít pro 17 Oscarů (Návrat krále proměnil 11 z 11 nominací), který se o dekádu později postaral o adaptaci knížky Hobit, kdy se adaptování malé 250-stránkové knížky do celé velkolepé trilogie potkalo s o poznání méně vřelejším přijetím. Dekádu po prvním Hobitovi Petera Jacksona poté dochází na nový seriál ze světa Středozemě s názvem Prsteny moci od Amazon Prime. Stojí ovšem návrat do Středozemě (alespoň zatím) za to? Dle posledních informací měl Amazon Prime na 1. sérii seriálového Pána prstenů utratit 715 milionů dolarů, dalo se tudíž tak nějak očekávat, že produkčními hodnotami tento seriál rozhodně neurazí. Středozem se tak představuje v novém epickém kabátě, který v člověku po dobu následujících týdnů rozhodně vyvolá chuť navléknout si ho znova. Za prvními dvěma epizodami navíc stojí režisér J. A. Bayona, který si prakticky pokaždé u svých projektů pohlídá vizuál a tak jsou první dvě epizody Prstenů moci vizuálně vtahující podívané, především je ovšem na seriálu poznat, že se skutečně nešetřilo. A i když se seriál částečně pokouší očividně držet estetiky filmů Petera Jacksona, prozkoumání v historii audiovize dosud neprobádaného 2. věku představuje Středozem tak trochu dle očekávání ve zcela jiném světle. Skutečně se na ničem nešetřilo. Po vzoru trilogií Pán prstenů a Hobit se alespoň pro účely 1. série seriál natáčel též na Novém Zélandu a nadále platí, že se v oblasti krásy přírody Novému Zélandu prakticky nikdo nevyrovná. Potěší také fakt, že skřeti jsou po vzoru trilogie Pán prstenů dětmi praktických efektů skrze masky, peníze poté očividně šli na správné místo i v rámci dalších různých kreatur, lokací či kostýmů. Za ústřední melodií seriálu stojí Howard Shore, tvůrce hudby právě k trilogiím Pán prstenů a Hobit a Shoreův návrat je při poslechu ústřední melodie jednoduše rozpoznatelný. Za hudbu k seriálu je ovšem jinak zodpovědný Bear McGreary a i když se očividně snaží krapet základů, které dvě dekády nazpátek vystavěl právě Shore, potěší, že si jde McGreary zároveň tak trochu vlastní cestou a jeho hudba se zatím skvěle poslouchá. Je to velkolepé a obrovské, žádné filmové fantasy uplynulých let se prozatím prvním dvěma epizodám nevyrovná. Prsteny moci svou rozmáchlostí snadno dokážou zavrhnout veškeré obavy. Ano, dá se polemizovat nad tím, jak moc by byl sám Tolkien z tohoto seriálu bez žádných pevných adaptačních základů nadšený (sám kdysi nechtěl o žádné adaptaci svých děl slyšet), dá se ovšem minimálně věřit tomu, že mnoha odpůrců kampaně seriálu by mohli vzít výsledný seriál na milost. Pokud pochopitelně dokáží překousnout černé elfy a černé hobity. I proto, že expozice funguje na výbornou a produkčními hodnotami opravdu nejspíš nebude mít seriál konkurenci. Jsou ovšem i jiné důležité věci, bez kterých seriál nemůže fungovat. Sebevelkolepější a epičtější seriál nebude moci obstát bez zajímavého příběhu a postav. Prozkoumání události 2. věku Středozemě, které nevyhnutelně nejspíš časem povedou k Poslednímu spojenectví elfů a lidí známého z úvodu filmového Společenstva Prstenu prozatím samo o sobě funguje dostatečně zajímavě, zajímavé jsou ovšem naštěstí i postavy. Morfydd Clark sice není Cate Blanchett, stěžejní je ovšem fakt, že Galadriel v podání Clark je zcela jiná Galadriel, než ta známá právě v podání Blanchett. Galadriel by tak dost možná bez stejného jména nikdo nemusel poznat, mladší Galadriel je totiž výrazně ostřejší verzí známé postavy, kdy minimálně skrze počáteční podání Clark této postavy to nevypadá jako dvakrát velký problém, že právě Galadriel bude plnit jednu z hlavních rolí. Stejně tak Robert Aramayo, který v roli Elronda nahradil Hugo Weavinga je prozatím velmi fajn.  V prvních dvou epizodách se ovšem dokáže představit i několik dalších postav a prozatím to vypadá, že zajímavými charaktery seriál šetřit nebude. Přesto prozatím zůstává problém v tom, že má seriál prozatím tak trochu problém s tempem a po dvou epizodách mu zatím chybí výraznější rozjezd. Ten ostatně chybí prozatím celé lince s hobity, kdy jejich linka sice nejspíš očividně ještě bude velmi důležitá, s hobity se ovšem přesto možná především v rámci 2. epizody s názvem Na moři tráví až příliš času a přesto se jejich linka tak trochu vleče. Prolog první epizody s názvem Stíny minulosti přesto od počátku vyvolá chuť vidět od seriálu víc a víc. Dvakrát výrazná prozatím není akce, prozatím je jí ovšem příliš málo na to, aby se dala nějak výrazněji odsoudit. Několik momentů ovšem přesto stojí za to, především návštěva Morie v době její největší sláv. Celkově jsou trpaslíci zatím velmi výrazní a Durin IV. v podání Owaina Arthura prozatím vychází jako jedna z nejvýraznějších postav celého seriálu. Právě i představení trpaslíků vede k jednomu z cliffhangeru, které vyvolají chuť po tom, aby už byl příští pátek a do nové variace Středozemě se mohl člověk rychle vrátit. I přes pár mušek na kráse odstartoval seriálový Pán prstenů stylově a ukázal, že není nutné seriál rychle odsoudit. I v tomto případě bude nutné seriál rozsoudit minimálně na konci 1. série, první dvě epizody ovšem vyvolali důvěru. Tak snad je nástupci J. A. Bayony po dobu zbylých 6. epizod 1. série nedokáže úplně rozemlít.... (02.09.2022) (menej) (viac)

J. R. R. Tolkien sice nebyl původním povoláním spisovatel a původní motivací pro vytvoření světa Středozemě byl zpočátku pouze klíč k vytváření a představení nových jazyků, ve finále ovšem stojí za jednou z nejslavnějších fantasy knižních sérií všech dob. Popularitě trilogie Pán prstenů pochopitelně pomohli i adaptace Petera Jacksona, které si celkem dokázali dojít pro 17 Oscarů (Návrat krále proměnil 11 z 11 nominací), který se o dekádu později postaral o adaptaci knížky Hobit, kdy se adaptování malé 250-stránkové knížky do celé velkolepé trilogie potkalo s o poznání méně vřelejším přijetím. Dekádu po prvním Hobitovi Petera Jacksona poté dochází na nový seriál ze světa Středozemě s názvem Prsteny moci od Amazon Prime. Stojí ovšem návrat do Středozemě (alespoň zatím) za to? Dle posledních informací měl Amazon Prime na 1. sérii seriálového Pána prstenů utratit 715 milionů dolarů, dalo se tudíž tak nějak očekávat, že produkčními hodnotami tento seriál rozhodně neurazí. Středozem se tak představuje v novém epickém kabátě, který v člověku po dobu následujících týdnů rozhodně vyvolá chuť navléknout si ho znova. Za prvními dvěma epizodami navíc stojí režisér J. A. Bayona, který si prakticky pokaždé u svých projektů pohlídá vizuál a tak jsou první dvě epizody Prstenů moci vizuálně vtahující podívané, především je ovšem na seriálu poznat, že se skutečně nešetřilo. A i když se seriál částečně pokouší očividně držet estetiky filmů Petera Jacksona, prozkoumání v historii audiovize dosud neprobádaného 2. věku představuje Středozem tak trochu dle očekávání ve zcela jiném světle. Skutečně se na ničem nešetřilo. Po vzoru trilogií Pán prstenů a Hobit se alespoň pro účely 1. série seriál natáčel též na Novém Zélandu a nadále platí, že se v oblasti krásy přírody Novému Zélandu prakticky nikdo nevyrovná. Potěší také fakt, že skřeti jsou po vzoru trilogie Pán prstenů dětmi praktických efektů skrze masky, peníze poté očividně šli na správné místo i v rámci dalších různých kreatur, lokací či kostýmů. Za ústřední melodií seriálu stojí Howard Shore, tvůrce hudby právě k trilogiím Pán prstenů a Hobit a Shoreův návrat je při poslechu ústřední melodie jednoduše rozpoznatelný. Za hudbu k seriálu je ovšem jinak zodpovědný Bear McGreary a i když se očividně snaží krapet základů, které dvě dekády nazpátek vystavěl právě Shore, potěší, že si jde McGreary zároveň tak trochu vlastní cestou a jeho hudba se zatím skvěle poslouchá. Je to velkolepé a obrovské, žádné filmové fantasy uplynulých let se prozatím prvním dvěma epizodám nevyrovná. Prsteny moci svou rozmáchlostí snadno dokážou zavrhnout veškeré obavy. Ano, dá se polemizovat nad tím, jak moc by byl sám Tolkien z tohoto seriálu bez žádných pevných adaptačních základů nadšený (sám kdysi nechtěl o žádné adaptaci svých děl slyšet), dá se ovšem minimálně věřit tomu, že mnoha odpůrců kampaně seriálu by mohli vzít výsledný seriál na milost. Pokud pochopitelně dokáží překousnout černé elfy a černé hobity. I proto, že expozice funguje na výbornou a produkčními hodnotami opravdu nejspíš nebude mít seriál konkurenci. Jsou ovšem i jiné důležité věci, bez kterých seriál nemůže fungovat. Sebevelkolepější a epičtější seriál nebude moci obstát bez zajímavého příběhu a postav. Prozkoumání události 2. věku Středozemě, které nevyhnutelně nejspíš časem povedou k Poslednímu spojenectví elfů a lidí známého z úvodu filmového Společenstva Prstenu prozatím samo o sobě funguje dostatečně zajímavě, zajímavé jsou ovšem naštěstí i postavy. Morfydd Clark sice není Cate Blanchett, stěžejní je ovšem fakt, že Galadriel v podání Clark je zcela jiná Galadriel, než ta známá právě v podání Blanchett. Galadriel by tak dost možná bez stejného jména nikdo nemusel poznat, mladší Galadriel je totiž výrazně ostřejší verzí známé postavy, kdy minimálně skrze počáteční podání Clark této postavy to nevypadá jako dvakrát velký problém, že právě Galadriel bude plnit jednu z hlavních rolí. Stejně tak Robert Aramayo, který v roli Elronda nahradil Hugo Weavinga je prozatím velmi fajn.  V prvních dvou epizodách se ovšem dokáže představit i několik dalších postav a prozatím to vypadá, že zajímavými charaktery seriál šetřit nebude. Přesto prozatím zůstává problém v tom, že má seriál prozatím tak trochu problém s tempem a po dvou epizodách mu zatím chybí výraznější rozjezd. Ten ostatně chybí prozatím celé lince s hobity, kdy jejich linka sice nejspíš očividně ještě bude velmi důležitá, s hobity se ovšem přesto možná především v rámci 2. epizody s názvem Na moři tráví až příliš času a přesto se jejich linka tak trochu vleče. Prolog první epizody s názvem Stíny minulosti přesto od počátku vyvolá chuť vidět od seriálu víc a víc. Dvakrát výrazná prozatím není akce, prozatím je jí ovšem příliš málo na to, aby se dala nějak výrazněji odsoudit. Několik momentů ovšem přesto stojí za to, především návštěva Morie v době její největší sláv. Celkově jsou trpaslíci zatím velmi výrazní a Durin IV. v podání Owaina Arthura prozatím vychází jako jedna z nejvýraznějších postav celého seriálu. Právě i představení trpaslíků vede k jednomu z cliffhangeru, které vyvolají chuť po tom, aby už byl příští pátek a do nové variace Středozemě se mohl člověk rychle vrátit. I přes pár mušek na kráse odstartoval seriálový Pán prstenů stylově a ukázal, že není nutné seriál rychle odsoudit. I v tomto případě bude nutné seriál rozsoudit minimálně na konci 1. série, první dvě epizody ovšem vyvolali důvěru. Tak snad je nástupci J. A. Bayony po dobu zbylých 6. epizod 1. série nedokáže úplně rozemlít.... (02.09.2022) (menej) (viac)

J. A. Bayonu na pozici třetí epizody seriálu Pán prstenů: Prsteny moci vystřídal Wayne Yip, který se následně chopí i čtvrté ,páté a osmé epizody. Zkušenosti má se seriály Misfits, Doctor Who, či Preacher, přesto bylo těžké říct, zda Yip dokáže udržet nastavenou kvalitu. A minimálně třetí epizoda pocity ze seriálu nijak závratně nemění.   Velký rozpočet a údajně 60 milionů na jednotlivou epizodu je na seriálu nadále znát, Prsteny moci tak nadále vypadají velkolepě, především se představený svět rozšiřuje. I díky představení království Númenor a známých zásadních postav z budoucí Středozemě - Elendila a jeho syna Isildura.   Elendil i Isildur byli ostatně představeni již v prologu Společenstva Prstenu od Petera Jacksona, právě bez Isildurových činů by se poté události trilogie Pán prstenů nerozběhli. Isildurův představitel Maxim Baldry je nicméně prozatím fajn a samotná postava má i díky své nevyhnutelné budoucnosti potenciál být jednou z nejzajímavějších postav celého seriálu. Mezi ně by ostatně mohli patřit i sám Elendil v podání Lloyda Owena.   Výrazný prostor nadále dostává Galadriel v podání Morfydd Clark a z jejího podání je nadále cítit sebevědomí samotné elfí hrdinky. Ano, těžce se dá věřit tomu, že je tohle ta samá Galadriel jako z pozdějších událostí v trilogii Pán prstenů, i zde jsou ovšem otevřená vrátka k tomu, aby si postava celým seriálem prošla nějakým vývojem. Halbrand v podání Charlieho Vickerse zatím dokáže vyvolat dojem takového nástupce (i když vlastně spíše předchůdce) Aragorna, kdy je prozatím chemie mezi ním a Galadriel velmi sympatická a bude rozhodně zajímavé jí nadále sledovat. I proto, že Halbrand prozatím jasně spěje k tomu, že jeho budoucí osud nebude úplně růžový.   Prsteny moci totiž prozatím naznačují, že minimálně některé postavy nebudou černobílé a korupce temné strany bude výrazná. Seriál už teď očividně tak trochu čerpá z Tolkienových děl, kdy si sice do velké míry seriál pořád půjde svou stranou (a spousty fanoušků to jednoduše nepřekousne), postavy to ovšem minimálně prozatím dělá zajímavější.   Scén s Hobity (respektive plemenem hobitů s názvem Chluponozí) je i tentokrát dost, jsou ovšem i snesitelnější. Jen snahu o vystavení vážného dramatického seriálu tak trochu kazí pokusy o humor, který navíc není dvakrát funkční. Působí to jako taková pauza od veškerého toho budování světa a náznaků o tom, že se svět řítí do záhuby, tohle zmírňování atmosféry ovšem ve finále vlastně ničemu dvakrát skutečně neprospívá. Minimálně díky přítomností záhadného muže v podání Daniela Weymana zůstává ovšem tato linka pořád dostatečně zajímavá a i přes neznalost o své identitě se postava Weymana vlastně poměrně solidně rozvíjí.   Númenor je vizuální pastvou pro oči, nadále je poté vidět, že se na kostýmech či výpravě rozhodně nešetřilo. Což je vidět i díky plnokrevnému nástupu skřetů. Elf Arondir v podání Ismaela Enriqueho Cruze Córdovi se sice i přes zakázanou lásku nedokázal prozatím projevit jako kdovíjak zajímavá a výrazná postava, jeho linka s vpádem do otroctví skřetů je ovšem strhující a především naznačuje, že hrdinové Středozemě to v budoucnu skutečně lehké mít nebudou. Ne nadarmo se dá podtitul epizody Adar volně přeložit jako otec.   I akce dostává víc prostoru a je na ní vidět neskutečně snaživá choreografie. Kromě skřetů navíc dorazí i vrrci a navíc jsou vidět i solidní vizuální nápady skrze kameru. Prsteny moci tak sice prozatím fungují jako solidní vizuální spektákl, naštěstí ovšem prozatím nestojí jenom na tom.   I v třetí epizodě Prstenů moci tak sice hraje prim představování světa, začíná se ovšem hýbat i samotná zápletka. Mnoho věcí je nadále prozatím zahaleno tajemstvím, seriálu se přitom přesto snaží diváky funkčně zaháčkovat. A ukázat, že týdenní čekání bude nejspíš dlouhé.... (09.09.2022) (menej) (viac)

Režisér třetí a čtvrté epizody seriálu Pán prstenů: Prsteny moci Wayne Chep Yip se vrátil i k režii páté epizody před pauzou, kdy se k seriálu následně vrátí až v osmé a poslední epizodě 1. série. Právě on poté připravuje půdu pro spojení všech dosavadních linek, která by měla vyústit v definitivní válečnou konfrontaci dobra se zlem, největším problémem seriálu ovšem nadále zůstává tempo. I když není srovnávání úplně férové, stačí se například podívat, co stihnou odvyprávět tvůrci seriálu Rod Draka v rámci jedné epizody. Do popředí se vrací Hobiti (nebo spíše jejich plemeno Chluponozí), kdy jejich linka začíná být v detailech zajímavější a zajímavější, především se záhadným cizincem z meteoru v podání Daniela Weymana to začíná být komplikovanější a komplikovanější. Soundtrack Beara McCrearyho poté každým dalším dílem více lahodí uším. Dochází k jednomu zvratu, který ovšem není překvapivý, jak by tvůrci chtěl, alespoň v Jižních zemích (skutečně se z nich časem stane Mordor?) se ovšem začíná schylovat k nebezpečnému konfliktu a především poměrně sympatickým vývojům vztahů, které budou v nadcházející válce potřeba. Jestli se celé této lince dá něco vytknout, je to přeci jen lehká předvídatelnost, především v rámci onoho zvratu. Pořád se dá diskutovat nad tím, jak se má proboha Galadriel v podání Morfydd Clark stát známou Galadriel z trilogie Pána prstenů, v této epizodě je ovšem Galabriel nejsympatičtější. Především i díky momentu, kdy si s Hallbrandem v podání Charlieho Vickerse navzájem projeví svá traumata a bolest, kdy především Hallbrand se jeví jako sympatičtější a sympatičtější hrdina s potencionálně tragickým osudem, právě u této postavy by ovšem byla škoda, kdyby se z ní po čase skutečně stal Nazgûl. Stačí tak doufat, že v následujících sériích přijdou tvůrci s lepší linkou pro tuto postavu. Isildur v podání Maxima Baldryho poté v této epizodě udělá jeden poměrně potencionálně zásadní přešlap, kdy se začíná ukazovat, že Prsten moci možná neměl v budoucnu takový problém nahlodat Isildurovu mysl právě proto, že Isildur od počátku dělal chyby. Prsteny moci pochopitelně nejsou kánonem k dělům J. R. R. Tolkiena, minimálně v rámci kontinuity tohoto seriálu se ovšem začíná jevit, že Isildur bude možná dělat výrazné přešlapy ještě delší dobu před Posledním spojenectvím elfů a lidí. Paradoxní je poté to, že se seriál již pokusil nakousnout několik milostných linek, nejlépe vykreslený vztah je ovšem ve finále mezi Elrondem v podání Roberta Aramaya a Durinem IV. v podání Owaina Arthura. Trpaslíci a především právě Durin IV. si prostě nadále tento seriál kradou pro sebe, Elrond poté v tomto seriálu udělá pro svého trpasličího kamaráda tak krásné gesto, že člověk chce, aby spolu Elrond a Durin IV. v rámci seriálu trávili jen víc a víc času.  Tempo je poté sice nadále problémem, stejně tak nadále ovšem platí, že má seriál nejen skvělou hudbu, ale i nádherný vizuál a především nadále výrazné produkční hodnoty. Důkazem může být i poslední závěr, který jasně naznačuje, že by už příště mohlo jít do tuhého. Tak snad režisérka Charlotte Brändström režijní povinnosti u šestého a sedmého dílu zvládne.... (24.09.2022) (menej) (viac)

Švédsko-francouzská režisérka Charlotte Brändström natočila šestou epizodu seriálu Pán prstenů: Prsteny moci s názvem Udûn, která se rázem stala nejlepší epizodou celého seriálu, která nastavila laťku proklatě vysoko. Stačilo nyní jen doufat, že sedmá epizoda, která též vznikla pod režijním dohledem Brändström, si dokáže udržet minimálně část kvalit. Ve finále je ovšem bohužel smutný fakt ten, že ihned po zatím nejlepší epizodě přichází ta zatím nejhorší. Dle očekávání se navazuje na finále šesté epizody a následky zničení Jižních zemí. Vrací se trpaslíci i Chluponozí, hned start sedmé epizody přitom ještě má tu správnou atmosféru spojenou s následkem toho, co se minulý týden stalo. Spolu s Galadriel v podání Morfydd Clark ovšem rázem výrazně tráví čas mladý Theo v podání Tyroeho Muhadifina a celá jeho úloha v této epizodě je hodně na pováženou, kdy je rázem velmi těžké. Následky mají vliv i na poměry u Númenorejců, v tomto pohledu působí jako slepá ulička fakt, že divák díky událostem původní trilogie Pán prstenů ví, že se nemusí bát nejen o Galadriel. Částečně tu alespoň funguje nádech původních Tolkienových děl, kdy Tolkien do Pána prstenů vložil i své osobní zážitky z 1. světové války, kdy to zde celé krapet funguje. Někdo se tu sice snažil zachránit mnoha lidí před armádou skřetů, ve výsledku to ovšem bylo částečně marné. Absencí trpí prozatím nějaké to výraznější PSD, minimálně Lloyd Owen alespoň jako Elendil dostává konečně trochu víc prostoru a pomalu to vypadá, že si umetává cestičku ke svému vysokému postavení v událostech budoucích.  Cizinec z vesmíru v podání Daniela Weymana je pořád víceméně záhadou, linka s ním a jeho chluponohými kamarády ovšem prozatím dostává konečně nějaký výraznější progres. Chluponohé ovšem nejspíš ještě čeká dlouhá cesta, aby si získali větší uznání. Trpaslíci avšak nadále zůstávají solidně vykreslení, kdy dochází k vyhrocenější konfrontaci Durina III. v podání Petera Mullana a Durina IV. v podání Owaina Arthura. Tato linka má jednu velmi silnou scénu, potěšení z ní ovšem kazí dost pravděpodobný nástup jednoho starého známého z původní trilogie Pán prstenů. Tento známý protivník bude dost možná sloužit jako ideální protivník pro finále 1. série, jeho výstup je ovšem aktuálně přeci jen krapet tlačen na sílu. Na konci definitivně dochází k potvrzení jedné teorie, která je vysvětlena přepsáním názvu jedné lokace a to samotné vlastně působí tak trochu zbytečně, kdy by tentokrát bylo lepší nepoužít klasické Show, don't tell, ale naopak tell, don´t show. Sedmá epizoda i na status semifinále 1. série vlastně příběh a linky kdovíjak neposouvá a neprokresluje, po předchozí epizodě jde jednoduše o sešup. Především i v rámci dialogů, které rázem působí o poznání slabším dojmem a především snahou dolovat emoce z momentů, kde to v tomto případě skutečně krapet nefunguje díky plot armoru. Jak dokázala šestá epizoda výrazně namlsat na poslední dvě epizody 1. série, sedmá epizoda vlastně jen vyvolá naději, že to s osmou epizodou bude o poznání příjemnější a ta dostojí statusu finále série.  Tvůrci sice již nyní slibují, že 2. série bude o poznání lepší a velkolepější po všech stránkách, dost možná by to ovšem spíše chtělo zapracovat na tom, aby vše fungovalo už v 1. sérii. U osmé epizody musí i ten, kdo tento seriál předem neodsoudil a v jistých momentech (především po celou dobu předchozí epizody) si ho velmi užíval, uznat fakt, že osmá epizoda nastavenou laťku udržet nedokázala, samotně nastavená laťka to přitom sama obhájit nedokáže.... (08.10.2022) (menej) (viac)