Ať žije republika

Pobavila mě představa, že soudruzi od dvojice Kachyňa a Procházka očekávali oslavný film k 20. výročí konce války a rovnou ho přihlásili na festival v Moskvě. Tam musely být ty ksichty obzvlášť kyselé. Navzdory všem těm snovým představám a flashbackům je příběh velice přehledný, ale pořád mi připadá, že to nejlepší, co spolu pánové uvedení v první větě natočili, začíná až příštím filmem. (20.09.2015)

Na tomto Kachyňově snímku mě nejvíce zaujalo, jak silný klaustrofobní dojem vyvolává originální skladba vybavovaných vzpomínek a přítomných událostí dodatečně šněrovaná záznamy snů a líčením denního snění. Divák sestupující do života neznámého dítěte se nemůže v uzavírajícím se odkouzlovaném světě pomalu ani nadechnout. Stále se projasňující paměť přitom ozařuje netušené byvší cesty a lze se jen domnívat, že právě po nich dorazila válka, která nakonec zastře paměť a nechá tázání bez odpovědi. Válka však odnikud nepřišla, probudila se – jak víme přinejmenším ze Sartra – z příměří vydávajícího se za mír. A i to tento film vyjadřuje. Aby zesílil své sdělení až po krajní dusivost, bere si však na pomoc ten nejhloupější výrazový prostředek – vraždění a trápení zvířat, které v přeceňované české nové vlně, i jinak chorobně posedlé „opisováním od sousedů“, naneštěstí zdomácnělo stejně jako zakopávání a pády ze židlí, jimž se dostatečně vysmál již Andrej Stankovič ve svých jasnozřivých kritikách. Režisérská neschopnost vyslovit se náznakem sice i v tomto snímku jako ctnost z nouze znásobila expresivitu a působivost celuloidového šílení, ale současně umlčela jakékoliv mírové poselství. Kýč. (22.12.2017)

Poselství filmu je jasný a veskrze sympatický, obecně fandím čemukoliv, co ukazuje český prospěchářství, hamižnost a vychcanost, a je samozřemě skvělý, že se před okupací mohlo něco takovýho u nás natočit. Bohužel způsob, jakým Kachyňa příběh Olina a Nesovic podává, byl pro mě osobně utrpením. Nemám nic proti lyrice ve filmu, ale co je moc, to je moc. Snad půlka stopáže jsou snový scény, a i když některý z nich jsou dokonalost sama (sirky na zemi v kostele), po chvíli to začne být repetitivní, nadbytečný až otravný a film se vleče jak čekání na Godota. Ve druhé polovině jsem to už nevydržel a pomohl si zrychleným přehráváním a přeskakováním, ale i tak jsem měl pocit, že to trvalo snad pět hodin. Jako jo, bylo to zajímavý, ale že bych si to užil, se říct nedá. (21.12.2021)

Právo na nezkreslenou historickou paměť je jedním ze základních lidských práv. Nerozumět sám sobě samému znamená nebýt svobodným. Rozhodovat se bez znalosti je snad ještě horší než rozhodovat se jako rab či otrok nebo nevolník. REPUBLIKA, další z mimořádné série skvělých Kachyňových výkonů, připomíná zapomenuté, ale přesto klíčové jméno Pražského jara. Jméno spisovatele, publicisty, veřejného činitele a talentovaného filmového scénáristy Jana Procházky, který se přes období komsomolského blouznění let padesátých a poválečných postupně propracoval v šedesátých letech do čelné pozice jednoho z četných spolutvůrců české (československé) filmové vlny té doby. REPUBLIKA je jedním z příkladů Procházkovy tvořivosti a jedním z vůbec prvních pokusů o moderní, věcně nezkreslené vnímání událostí našeho druhého odboje a jeho věcného chápání prostřednictvím věcně nepoučených, ale v detailu právě proto nerozostřených očí. Bez nadsázky lze říci, že vyrovnaná a tvořivá souhra jádra výrobního štábu přivedla tehdy na svět dílo, na které se nezapomíná. A aby bylo možné v onom nezapomínání pokračovat, je nutné postarat se o to, aby známost filmu prolomila časově stále sevřenější generační okolí jeho diváků. Tedy, aby se REPUBLIKA stala DVD trhákem. (27.01.2008)

Karel Kachyňa byl mistrem vypravěčství, který dokázal kombinovat snové kompozice s drsnou a surovou realitou. Tak jako v tomto příběhu z konce druhé světové války, vyprávěného očima dvanáctiletého Olina. Takhle se má dělat film, úplně si dovedu představit, kdyby se Karel Kachyňa zhostil natáčení Nabarveného ptáčete, kterého tak parádně Václav Marhoul zprznil. Ať žije republika je přesně příkladem dokonalého estetického vidění s parádními obrazovými sekvencemi a panoramatickým vizuálem. Celou délku příběhu jsem zíral na každičký detail a záběr, tohle je unikátní případ, kde neexistuje slabé místo, nebo špatný střih. Tohle je elita a nesrovnatelné epické dílo. Ať už se jedná o vzpomínky nebo lyrické představy hlavního dětského hrdiny, nebo dynamičtější a akčnější scény, dohromady spojené v jeden nerozdělitelný celek. Mladí kluci když se nahánějí na povozech s koňmi, výbuchy granátů před utíkajícím chlapcem, kamera pořád ve střehu, v různých nájezdech, zaostřování, přibližování nebo oddalování, ty detaily a celky - těžko hledat podobné scény v jinších filmech. Precizní filmařina, kde každý obraz má svoje opodstatnění a působivost, není tam nalepen jen tak zbůhdarma (jako naopak v případě Marhoulova Ptáčete). Začínající kameraman Jaromír Šofr se zasloužil o výsledek ohromným způsobem, jeho práce s kamerou ve všech kompozicích, ať už snových nebo reálných má obrovskou hloubku, navíc v překrásném širokoúhlém formátu. Hlavní dětský hrdina Olin je zahraná postava bezprostředně a přirozeně a celý film být v podstatě pořád na scéně, to si zaslouží obdiv a klobouk dolů. Gustáv Valach a Vlado Muller - nemám slov. Ostatní neokoukané postavy realitu snímku jen zvýrazňují. Hudební práce Jana Nováka ke Kachyňovým výtvorům neodmyslitelně patří a i v tomto případě citlivě dobarvuje vývoj děje. A hlavně scénář Jana Procházky, který bez příkras a falešných ideí odtajňuje poslední válečné dny na Moravě. Tohle komunisti nemohli překousnout a tak film samozřejmě v době normalizace putoval do trezoru. Ještěže tenhle geniální kus zůstal zachován, myslím, že tohle je dílo, které u našeho filmu již nemá a nebude nikdy mít obdoby. Zároveň se posunul na první příčku mých nejoblíbenějších Kachyňových snímků a mezi nejlepší československé filmy vůbec. (13.04.2020)