fragre

Film o nejasných hranicích mezi hlubokou vírou a fanatismem, o nutných kompromisech mezi ideálem a realitou (rozhovor Armina s venkovským plebánem) a o přátelství přerůstající v nekonečnou oddanost (vždyť Armin volil dle svého světa vidění pro svou duši nekonečná muka v pekle jen aby zachránil tu Ondřejovu). A nádherný páně Liškův chorál s motivem řádového hesla Christ ist erstanden.

Pro mne nejlepší angažovaný film dvojice Kachyňa & Procházka (jsem si vědom, že dále natočili i Kočár do Vídně a Ucho). Pohled na konec války z pohledu chlapce a outsidera. Drsnost a snovost. Nevím, nakolik do scénáře zakomponoval J. Procházka své dětské vzpomínky na vesnici, ale ta je zde vypodobněna nelichotivě. Žádná ruralistická idylka o pospolitosti spojené tradicí a vírou. A žádní bodří čeští sedláci skrývající partyzány a výsadkáře. Chamtivost, surovost a vypočítavost zde určují chování většiny dospělých. Nejsympatičtějším je zde nakonec údajný kolaborant, který má věru důvod nenávidět vážené členy obce. Z. Lstibůrek je zde fenomenální a já jsem rád, že své účinkování v čs. kinematografii následně nerozředil účinkováním v jiných filmech, které by síly tohoto asi nedosáhly.

Noční můra inspirovaná Kaflkou, Swiftem a Lewisem? Podobenství o totalitarismu? Intelektuálská kritika intelektuálštiny? Tento film asi nemá jedno jasné řešení. Skvělé temné dílo Pavla Juráčka a kolektivu. Asi jediná hlavní role Luboše Kostelky, který je zde ve své roli průměrného jedince ve vyšinutém světě natolik dobrý, že dává zapomenout na všechny ty "komické" figury, v nichž byl herecky zaškatulkován. Omamná úvodní melodie Luboše Fišera a Lemuelův monolog, který na mne mohutně působí, ani nevím proč: „Jestliže se Vám někdy přihodí, že se dostanete do těchto končin, zahlédnete nedaleko silnice kapličku. Odbočuje k ní polní cesta, která pak pokračuje k rybníčku a starým stromořadím od hráze až k osamělému domu. Ta krajina, ta přívětivá krajina, Vám bude cosi připomínat. Vzpomenete si na studánku a vykročíte v naději, že možná potkáte bosou dívku, jejíž křestní jméno Vám navždy utkvělo v paměti. Pánové, Vy si nedovedete představit, co bych za to dal, kdybych mohl Vás uvidět, že se tamtudy ubíráte v jistotě, že jste konečně nalezli místo, kde se odnaučíte kouřit a v moudrosti se dožijete sta let. Neboť já tamtudy šel, pánové, a byl jsem tenkrát právě tak pošetilý, jako kterýkoli z Vás……Proto Vám pravím pánové, až jednou spatříte kapličku v mateřídoušce, proboha Vás prosím, pamatujte si, že tudy vede cesta, po které od nás odcházívá všechno, na co jsme přestali věřit.“

Nádherný poetický a takřka "westernový" příběh o chlapci a koni. Nevědět, že příběh je z Camargue, klidně bych si někdy tipoval americko-mexické pohraničí. Naštěstí není tento film takové citové vydíradlo, jak bývají hollywoodské šlaky s dětmi a zvířaty (viz Zaříkávač koní) . Je vidět, že opravdu dobrý film si vystačí s obrazy a hudbou, slovem šetří.

Tenhle film jsem miloval (jako pilný čtenář Julese Verna) již ve věku chlapeckém a miluji jej dodnes. S konkrétním dějem nějaké Verneovky je zde spojitost jen volná, ale jako barvitá, nostalgická a laskavě ironická evokace ducha Verneovek je to záležitost dokonalá. Ztracený svět chlapeckých dobrodružství, které jsem si v té době přál prožít. Nádherný hlavní hudební motiv a šik sportovní úbor vzduchoplavkyně...

"Chtěl jsem se tehdy státi jenerálem / ne však se bít ve službách koruny / Na divou montaň zřel jsem se zápalem / a na nešťastné hochy z Komuny". (Fr. Gellner). Revoluce v přímém televizním přenosu. Téměř šestihodinové dvoudílné dokudrama o Pařížské komuně (1871). Jednoduché kulisy, v obsazení možná většinou neherci, vlastně jen černobílá TV inscenace, ale ten anachronismus dobového televizního vysílání činí z tohoto opusu velice intenzivní ( a spolu s délkou i velice extrémní) prožitek, a zdá se, že to tak prožívali i herci. Přitom to není příliš akční záležitost, žádný prvoplánovitý patos, žádná Svoboda vedoucí lid na barikády. Většinu filmu tvoří vlastně pouliční interview s jedinci různých společenských tříd - od proletářů po velkoburžoazii. To je doplňované „zatměními“, kde jsou vysvětlovány dobové reálie a souvislosti, případně je uváděno porovnání se současností. Symptomatický je rozdíl mezi dvěma televizemi, jichž prostředníctvím revoluci vidíme – Národní TV ve Versailles a vzbouřeneckou komunální TV v Paříži. Ta vzbouřenecká nás protáhne nuznými příbytky chudiny, úzkými ulicemi 11. okrsku (asi byl vybrán schválně, byl to nakonec jeden z posledních bodů komunardského odporu), různými shromážděními příznivců i odpůrců Komuny, a nakonec nás dovede k zoufalým bojům na barikádách, ale je neustále v dialogu. Versailleská TV je převážně prezentována moderátorem ve studiu, který pod názvem Poslední zprávy šíří lži a pololži, k čemuž si občas přizve „nezávislého odborníka“ aby na to nebyl sám, ale není zde žádný dialog, žádné zpochybnění. Do terénu se tato TV dostane až při hromadných popravách po porážce Komuny. Formálně je to film o jedné historické události, takže se zde vyskytují historické osobnosti i dokumentované události, ale ve skutečnosti je to film o současnosti. Názory, argumentace, proslovy o vzdělání, práci, svobodě, represi , ohlupování, etc. diskutované zde v roce 1871, se vztahují k dnešku, tehdejší problémy jsou podobné dnešním. Nejlépe je to zde vidět na tématu manipulace lidí masmédii, které je zde možná to hlavní téma. A je to vlastně v pořádku i historicky. K prvnímu hromadnému propagandistickému nasazení fotomontáží, a to v době, kdy byla fotografie všeobecně brána jako médium pravdy, došlo právě při výrobě fotografických „důkazů“ zločinů Komuny. Film (s anglickými titulky) je možné spatřit na youtube.

Film zvládnutý mimořádně nejen po stránce „řemeslné“, ale i tím, že scénář nepochybně využil kvalitních historických rešerší. Jezuitské paraguayské redukce byl opravdu heroický a jedinečný pokus o realizaci křesťanských ideálů na tomto světě (Nový Jeruzalém v Novém světě ještě nezamořeném evropskými právněmajetkovými vztahy). Pokus změnit již zaběhlé schéma, kdy dobývání nových zemí bylo ideologicky zdůvodňováno šířením víry. Do této doby je zasazen působivý příběh viny, trestu a vykoupení. Jeremy Irons a hlavně Robert de Niro jsou nejen přesvědčiví, ale spíše jsou opravdu otcem Gabrielem a Roderigem Mendozou. Je to jeden z filmů, u nichž mi připadá, že takto to mohlo být, že ten film je historický nejen kostýmy, ale hlavně psychologií postav. Hlavně Mendoza je svým ustrojením opravdu barokní postava, v jejíž duši soupeří andělé a démoni, postava plná prudkých protikladů, schopná velkého zla i velkého dobra. Působivá je scéna v závěru filmu, kdy umírající Mendoza, který se snažil bránit svou obec zcela pozemsky se zbraní v ruce, vidí otce Gabriela, který ji bránil duchovně mší a motlitbou, zkoseného salvou vojska křesťanského monarchy, jdoucího (s požehnáním reálpoliticky uvažující církve) nastolit neomezené panství státu a obchodu. K působivosti filmu přispívá skvělá kamera a hudební doprovod.

V malokterém českém filmu je tolik temnoty. Ale nevidím to jako svár dvou fanatismů, jak je zde v komentářích často zmíněno. Copak je Picin fanatik? Vůbec ne, jen v novém režimu vidí příležitost jak si polepšit, jak si vyřídit účty s dosavadními mocnými. Byl někde na konci sociálního žebříčku vesnice a bylo (a vlastně stále je) mu to často připomínáno, teď je na vrcholu. Ani jeho protivníci - ti velcí sedláci nejsou fanatici, jsou pěkně opatrní než se nějak projeví, snaží se to většinou nějak skoulet. Žádná ze stran není zcela bez viny. Na začátku filmu největší sedlák Konvalinka postřílí svůj dobytek a zastřelí i sebe. Vypadá tedy jako čistá oběť režimu, snad jediný spravedlivý. Ale pak žena hrobníkova, když připravuje do rakve Picinovu ženu Filipu říká, že nebožka je už nyní v ráji, neb peklo měla už za živa - ve službě u toho Konvalinky. Procházka i Kachyňa zde pokračují v nelichotivém vykreslení světa vesnice, jak už činili ve filmu Ať žije republika. Žádná rurální idylka nikdy nebyla a "tradiční morálka vesnice" dovedla být pěkně neurvalá, ke slabým zvláště. Copak to neukazuje hrubé a posměšné chování bývalých pánů vesnice k obecnímu prosťáčkovi Ambrožovi? Takže jediným fanatikem je zde Slečna, která je v podání Jany Brejchové snem každého masochisty - stačí sledovat scénu stříhání vlasů Ambrožovi. A i ten její fanatismus, který působí více na citověji založené ženy než na na sedláky, je spíše projevem pýchy než víry. Při návštěvě Picinova domu ignoruje namáhavě k smrti pracující Filipu, v té vidí tato milosrdná sestra stále jen tu služku, ne bližního v těžké hodině. Slečnu zajímá jen klíč od stodoly, kde jsou uskladněny sáně, symbol sociálního statutu, které mají hrát úlohu v jejím připravovaném představení. A překvapuje mne, že Kemrův farář je v komentářích často označován ze slabocha, ale ten projevuje více pevnosti a zdravého rozumu než drtivá většina jeho farníků. Obrazová stránka filmu je naprosto úžasná.