Ať žije republika

Právo na nezkreslenou historickou paměť je jedním ze základních lidských práv. Nerozumět sám sobě samému znamená nebýt svobodným. Rozhodovat se bez znalosti je snad ještě horší než rozhodovat se jako rab či otrok nebo nevolník. REPUBLIKA, další z mimořádné série skvělých Kachyňových výkonů, připomíná zapomenuté, ale přesto klíčové jméno Pražského jara. Jméno spisovatele, publicisty, veřejného činitele a talentovaného filmového scénáristy Jana Procházky, který se přes období komsomolského blouznění let padesátých a poválečných postupně propracoval v šedesátých letech do čelné pozice jednoho z četných spolutvůrců české (československé) filmové vlny té doby. REPUBLIKA je jedním z příkladů Procházkovy tvořivosti a jedním z vůbec prvních pokusů o moderní, věcně nezkreslené vnímání událostí našeho druhého odboje a jeho věcného chápání prostřednictvím věcně nepoučených, ale v detailu právě proto nerozostřených očí. Bez nadsázky lze říci, že vyrovnaná a tvořivá souhra jádra výrobního štábu přivedla tehdy na svět dílo, na které se nezapomíná. A aby bylo možné v onom nezapomínání pokračovat, je nutné postarat se o to, aby známost filmu prolomila časově stále sevřenější generační okolí jeho diváků. Tedy, aby se REPUBLIKA stala DVD trhákem. (27.01.2008)

Snímek Karla Kachyni vypráví o období krátce před a po skončení druhé světové války očima malého kluka. A přestože známe Kachyňu jako režiséra poetických snímků, tentokrát i přes různé fantazijní dětské obrazy postihuje krutost tehdejší (a nejen tehdejší) doby, surovost i syrovost, až mrazí. Nevyhne se sice určitým klišé (Němci na pikniku, kněz jako jejich kamarád), avšak více jak dvouhodinový film jinak s sebou nese velké morální poselství, a to bez vztyčeného karatelského prstu, protože duše kluků je nevinná a vidí věci zkrátka jinak - tak jak jsou, ne za jaké je dospělí vykládají. Nenechejte se zmást údajem na obale, kde sice píší o formátu obrazu 4:3, avšak tento černobílý film je na disku v anamorfním provedení 2,40:1 (kameraman ve sém rozhovoru mluví o 2,55:1), k dispozici je český zvuk ve stereu a české titulky. Bonusy zahrnují uřvaný protipirát na úvod disku, filmografie, fotogalerii, a rozhovory. Pavel Taussig (8:53) se věnuje době vzniku snímku a jeho přijetí tehdejší kritikou, Iva Janžurová (8:16) prozradí, že se natáčelo ve vesničce Únanov a herci a tvůrci trávili hojně času ve vinných sklípcích,a konečně kameraman Jaromír Šofr (4:30) popovídá nejen o původním formátu filmu. Všechny bonusy mají české titulky. Publikováno: 11.09.2008 (19.08.2020)

Poselství filmu je jasný a veskrze sympatický, obecně fandím čemukoliv, co ukazuje český prospěchářství, hamižnost a vychcanost, a je samozřemě skvělý, že se před okupací mohlo něco takovýho u nás natočit. Bohužel způsob, jakým Kachyňa příběh Olina a Nesovic podává, byl pro mě osobně utrpením. Nemám nic proti lyrice ve filmu, ale co je moc, to je moc. Snad půlka stopáže jsou snový scény, a i když některý z nich jsou dokonalost sama (sirky na zemi v kostele), po chvíli to začne být repetitivní, nadbytečný až otravný a film se vleče jak čekání na Godota. Ve druhé polovině jsem to už nevydržel a pomohl si zrychleným přehráváním a přeskakováním, ale i tak jsem měl pocit, že to trvalo snad pět hodin. Jako jo, bylo to zajímavý, ale že bych si to užil, se říct nedá. (21.12.2021)

Konec války očima malého kluka, který má plno dětských představ, někdy úsměvných. Realita je mnohem tvrdší. Nejenže se republika sotva dostala z nejhorší války v dějinách, ale navíc jsou na sebe lidi zlí, otec bezdůvodně bije syna. I když je film zpestřen několika trochu komickými momenty, jako třeba hrou s umělou bublinou u nosu, nese se celý ve velmi smutném tónu, ovšem příjemně poetickém. Obdiv si zaslouží výkon Zdeňka Lstibůrka v roli malého Olina. Vedle něj vynikají herecké hvězdy jako Vlado Müller. (09.12.2005)

Na tomto Kachyňově snímku mě nejvíce zaujalo, jak silný klaustrofobní dojem vyvolává originální skladba vybavovaných vzpomínek a přítomných událostí dodatečně šněrovaná záznamy snů a líčením denního snění. Divák sestupující do života neznámého dítěte se nemůže v uzavírajícím se odkouzlovaném světě pomalu ani nadechnout. Stále se projasňující paměť přitom ozařuje netušené byvší cesty a lze se jen domnívat, že právě po nich dorazila válka, která nakonec zastře paměť a nechá tázání bez odpovědi. Válka však odnikud nepřišla, probudila se – jak víme přinejmenším ze Sartra – z příměří vydávajícího se za mír. A i to tento film vyjadřuje. Aby zesílil své sdělení až po krajní dusivost, bere si však na pomoc ten nejhloupější výrazový prostředek – vraždění a trápení zvířat, které v přeceňované české nové vlně, i jinak chorobně posedlé „opisováním od sousedů“, naneštěstí zdomácnělo stejně jako zakopávání a pády ze židlí, jimž se dostatečně vysmál již Andrej Stankovič ve svých jasnozřivých kritikách. Režisérská neschopnost vyslovit se náznakem sice i v tomto snímku jako ctnost z nouze znásobila expresivitu a působivost celuloidového šílení, ale současně umlčela jakékoliv mírové poselství. Kýč. (22.12.2017)